Taylor Wallesová už notnou chvíli pročítala firemní mailovou schránku. Plno článků, přání, pozvánek na večírky od vyvolených managerů a ... blbostí, samých blbostí.

Civění do počítače ji dohánělo k šílenství. Promnula si oči a zkusila se od stolku odlepit. Jak dlouho do toho křápu vlastně koukala? Hodinu? Dvě? Sama nevěděla. Byla si však jistá tím, že už nemohla dospat, a nic lepšího, než jet do práce za tmy, jí vskutku nenapadlo. Koneckonců, vše bylo příjemnější než užírání se doléhající prázdnotou.

Vstala a vydala se do skromné laboratoře, v níž připravovali léčivo na míru.

Často přemýšlela nad tím, jak ji tahle práce vlastně nebaví. Vždyť je to pořád to samé! Pamatovala se na to, jak farmacii studovala. Byla plná radosti a energie. To vše se však vytratilo spolu s jejími prvními pracovními zkušenostmi. Pár let se přesvědčovala, že se to někde zlomí, ale jediné, co doopravdy dělala bylo lhaní. Milosrdné lhaní, které způsobovala sama sobě.

Teď to bylo samé poskakování od regálu k pultu. Recepty si musela důkladně prohlížet, protože kdyby udělala jakoukoliv chybu, nemuselo by to dopadnout dobře jak pro pacienta tak pro ni. A když se na ni pousmálo štěstí v podobě přípravě léku na míru, musela být rychlá, aby se vlastně mohla takhle pěkně zašít. Rutina za pokladnou ji totiž zabíjela.

„Už jsi tady, jo?" zamumlala namísto pozdravu její kolegyně Zoe.

Taylor jen přikývla, ale pozornost ze svého výrobku nespouštěla. Proč by také měla? Jejich vztah byl vlažný stejně jako kádinka s viskózní hmotou před ní. Co taky čekat od člověka, jehož největší zálibou bylo strkat klacky pod nohy druhým. Na čelo si mohla rovnou napsat „kariérní mrcha" – mnoha lidem by tak ulehčila práci.

Dopoledne se neslo v napjatém duchu. Dveře se ani nestíhaly zavírat, jak do nich neustále někdo vcházel. Člověk by si myslel, že od dob války a nedostatku uplynula dlouhá léta. Ale společnost je stále chytána různými onemocněními. Přibývají další a další choroby. Jako kdyby se lidé neustále hnali za novými řešeními, našli jej; a poté se zase objevilo něco nového.

Trochu to vypadalo jako dovádění Toma a Jerryho. V jednom díle kočka myš omylem chytí, v dalším kocour dostane po čumáku pánví, a ještě mu shoří ocas.

Taylor zavrtěla hlavou a vřele se usmála na malou dívku, která seděla na lavičce a unaveně hleděla do nikam. Vypadala jako bez života. Pobledlá, smutná. Taylor se rozhlédla, zdali nespatří nějakého rodiče, ale ruch na moment pominul a jediný, kdo se kromě jí samotné, dívky, kolegyně Zoe a stařenky, která prosila o vitamíny, nenacházel.

„Co bys potřebovala, princezno?" pohlédla do monitoru, jako kdyby jí to mohl říct.

„Lék na rakovinu," pousmála se smutně dívka s velkýma očima. Farmaceutka se podívala na ten drobný uzlíček s čirým údivem. Hned nato se k ní dobelhala žena s huňatou čepicí na hlavě. Spěšně se na Taylor usmála, pozdravila a podala jí recepis.

I přestože rodinka vypadala naprosto vyrovnaně, Taylor se na obličeji usadil znepokojený výraz. Dokonce se chvíli zdálo, že ta písmena léku ani nezadá do vyhledávání v databázi.

Jistěže už se setkala s podobnými případy, ale byl rozdíl mezi malým dítětem a starcem. A zrovna tenhle rozdíl ji dokázal pěkně rozhodit. Žena s holčičkou odcházely s vřelým úsměvem na tváři a ji napadala jen jediná otázka. Proč se tohle děje?

O nerovnováze v životě věděla své. Pociťovala ji v každém koutě těla. Hnědé zplihlé vlasy měla svázané v copu a ač se snažila, připadala si znuděně. I když se na sebe usmívala do zrcadla, aby si natrénovala divadlo pro zákazníky, působila jako jedna velká fraška. O upřímnosti jejího úšklebku by nebyl leckdo přesvědčen. A přesto se zdálo, že tomu věří každý druhý.

„Končím," vydechla a zhroutila se na židli vedle sebe. Celý den na nohách a teď toho měla tak akorát dost. Napila se a podívala se z okna ven. Tentokrát tam vládla tma spolu se sněhovou vánicí. Její auto pomalu zapadalo sněhem, a i přestože byl zbytek parkoviště pokrytý břečkou ani ta se dalším padajícím vločkám neubránila.

Ani si nebyla jistá, zda je tu poslední, a tak se rozhlédla. Nikdo nikde. Práce s uzávěrkou pár dnů před svátky jí dala natolik zabrat, že naprosto vypustila okolí. Jenže, co by se změnilo, kdyby si kolegů všímala víc? Nepotřebovala přece dvacetkrát slyšet: „Veselé Vánoce a šťastný Nový rok." Anebo snad to vyptávání: „Objevíš se na večírku? Ne? Proč ne?"

Oblékla se a vyrazila do té vánice. Co jiného jí taky zbývalo? V devět už by ji tam otravovala uklízečka s nejapnými kecy. Taková mladá ženská, a ještě tu vysedává? – Hybajte domů za rodinou! – No vy mladí, chvilku klidu si nedopřejete. A tak dále, a tak dále.

Než však došla ke dveřím na straně řidiče, prudce se zastavila. Zdálo se jí to, nebo opravdu uslyšela podivné kňourání?

Vydechla horký vzduch a uchechtla se. Ne, jen se ti to zdálo, Taylor, pomyslela si, už fakt blázníš. Když však udělala další krok, bylo to tady zas. Úsměv jí na rtech zamrzl a vystřídalo jej zamračení. To si z ní někdo dělá prdel nebo má fakt pod kapotou... Když jí záhy docvaklo, že to zíráním nezjistí, zvedla ten kus prolisovaného plechu a baterkou v telefonu si posvítila dovnitř.

„Tak to ty tady skučíš. Jak ses sem dostal, kočičáku?" Oči jí zjihly, protože hleděly na klubko černé srsti. Světlo baterky se odrazilo ve dvou zelených kukadlech a když kotě mňouklo, Taylor se uvolnila. Opravdu ji vylekalo, že by ji někdo nechal petardu pod autem. Někteří mladí slavili Silvestr s radostí už řádku dní před.

Opatrně kotě vymotala z kabelů a usadila jej dozadu do kufru. Chvíli jej jen tak pozorovala. Bylo rozčepýřené, natržené ucho si škrábalo pacičkou a na tmavovlasou ženu upíralo zrak jako na spásu celého života.

V tom okamžiku Taylor kufr prudce uzavřela a spolu s tím uzlíčkem se vydala domů.

Jak se zdálo, udržet divoké kotě a čtyři tašky od nákupu v náruči, bylo úkolem nadlidským. Zvíře se vzpíralo, životnost papírových tašek se hroutila, až jí nakonec všechno spadlo. Unaveně si povzdechla a zaklela si pod fousem; ve dveřích se totiž objevila její protivná sousedka. Taylor se sklonila na zem pro věci.

„O pořizování zvířat jsme na schůzích nemluvily, slečno Wallesová," dala ruce v bok a propalovala očima černého kocoura, který si uvědomil, že má ocásek. Ani to však starší ženu neobměkčilo. Spíš se zdálo, že to hravé a popletené kotě nesnáší ještě víc.

Taylor se nadechla k odpovědi, ale stejně se zdálo, že v hlavě nemá žádnou pořádnou výmluvu. Na vymýšlení pohádek ji nikdy neužilo. „Já vím, já vím. Když ono –"

„To mě nezajímá, zítra se ho zbavíte, dobrou," stařena ji naposledy sjela pohledem a práskla za sebou dveřmi.

„Hm... dobrou," zamumlala si pro sebe podrážděně.

„Co s tebou?" posmutněle se usmála na malé stvoření.

_______________________________________

Ahoj!
Byla to dlouhá doba, já vím, ale psaní mi jde momentálně jak psovi pastva, takžeeee... Ano, velice pomalý proces. Ale nějaký proces je lepší než žádný. 😊
Někdy si tak říkám, jaké to je najít takové štěstí v průběhu těžkostí...

Hehe...

Povídka je každopádně dopsána a budu ji pravidelně aktualizovat v úterý.

Mějte se zatím hezky!

-Catherine2850