„Vzpomínky jednoduše nevymažete, i když svou podstatu změníte."

-autorka příběhu

Malá dívenka se vyděšeně překulila na druhý bok. Po tvářích jí stékaly třpytivé slzy, které v sobě skrývaly všechen žal a odrážely zářivou hvězdnou oblohu. Malé body se jí zrcadlily i na zornicích jadeitových očí. Stříbrný měsíc dnes zádumčivě mlčel, svou podporu jí nevyjádřil, takže ve všem zůstala sama. Musela si i tak poradit, aby zabránila neštěstí a dalšímu trýznění své mysli.

Opatrně se odkopala z pod deky a vyklouzla z tepla postele. Našlapovala po špičkách, podlaha pod její lehkou váhou ani jednou nezavrzala. I tak ale dýchala zrychleně. Kdyby ji rodiče chytili, došlo by jim, že ví o všem. Vymysleli by si jiný plán, který by už nevyluštila.

Odhrnula si blonďaté vlasy z čela. Ráno jí je matka zapletla do copů, ale ty se jí přes den rozdělaly, takže jí lesklé lokny spadaly v kaskádách na záda.

Opatrně se natáhla na špičky. Mumlala si přitom soubor čísel. Byla na sebe pyšná, protože na to přišla sama. Sice si tajně prohlédla pár dokumentů z pracovny své matky, ale zase je uložila zpět na své místo. Přejížděla prstem po knihách ve vázaném obalu. Dávala si dobrý pozor, aby náhodou nezmáčkla tu špatnou.

„Pátá zprava, osmá police a třetí stránka," zaradovala se vítězně, když se před ní rozlinulo ostré světlo.

Prudce zamrkala a následně sebou vyděšeně trhla. Záře ustala. Kniha spadla se zaduněním na zem. Za dveřmi svého pokoje zaslechla tiché, opatrné kroky a vytočené hlasy. Její matka na někoho křičela a otec se jen obhajoval. Cizí hlas se zdál příliš vysoký s pisklavým přízvukem, protože někdo vždy polykal poslední hlásky, takže mu špatně rozuměla.

Anastasia se opatrně stáhla do tmavého koutu ve svém pokoji. Přikrčila se, objala zeď a schoulila se do klubíčka. Neodvažovala se ani dýchat, protože hebká dlaň její matky se tiskla na mosaznou kliku. Agrese hlasů se stupňovala, až skoro na sebe křičely. Brzy se však vrátily do tišší tóniny, protože si uvědomili, že za dveřmi spí malá holčička.

„Estefanio, to dítě tady nemůžete nechat jen tak. Navíc to pro váš přesun není vůbec bezpečné. Za sítí panuje příliš velká agrese. Většina je nespokojená, protože je vůdce odmítá pustit do lidského světa, aby si na nich vybili svou zlost. Vy byste jim na náladě moc nepřidali. Situace by se jen zhoršila," nabádal ji vysoký mužský hlas.

„Chci jen pro Anastasiu to nejlepší. Když do jejího světa proniknou temné stíny, nikdo nezůstane v bezpečí. Chceš snad i ty, aby naše dcera žila v neustálém nebezpečí a boji o život, Orione?" vyjekla hystericky Estefania.

„Možná má Delamon pravdu. Měli bychom raději zůstat tady a ochránit naši dceru. Vem si, že my jí můžeme zajistit bezpečí, ale ona nikomu cizímu nevěří. Sama se tady bude trápit," sklopil své oči k zemi.

„Takže ty stojíš na jeho straně? Po všech těch letech, co jsme si plánovali. Slíbili jsme si, že to pro jednou ukončíme a přivedeme pro Anastasiu lepší svět. Fajn, tedy. Půjdu všechno zrušit, schovat to, než někdo na něco přijde," otevřela prudce dveře.

Anastasia v rohu se sykavě nadechla. Její nádech však uslyšela i blonďatá žena. Estefania svůj pohled namířila do temného kouta a málem se zděsila. Srdce jí leknutím vynechalo jeden úder. Znamenalo to, že její dcera všechno slyšela.

„Opravdu mě chcete opustit? Je to pravda?" zašeptala Anastasia se slzami na krajíčku plačtivým hlasem. Její slzné kanálky už to nevydržely a ona se rozeštkala. Slzy jí tekly proudem jako křišťálové drahokamy.

„Ach, Any. Je mi líto, že jsi slyšela tohle všechno. Ale my bychom se pro tebe hned vrátili. Pokud by nic nevycházelo podle plánu, vzali bychom tě odsud pryč, abychom tě udrželi v bezpečí. Jsi to největší štěstí, co mě v životě potkalo," objala ji.

„Ale co Kate?" zvedla k ní zrudlé oči. „Já bych ji tady nenechala, ani ona by to nedopustila."

„Já... Něco bychom vymysleli," povzdechla si Estefania.

„Ty mi lžeš, už to na tobě poznám. Ty považuješ Kate za někoho podřadného. Čím se ti tolik zošklivila, když jsi ji milovala skoro stejně jako mě? Litovala jsi ji, protože matku ztratila teprve před rokem. Ale najednou se tvůj úsudek proměnil a už to pro tebe není Caitlyn, ale někdo cizí a nebezpečný," obvinila ji prudce a odstrčila ji od sebe.

Estefania ji silně chytla za ruku, až Anastasia vyjekla překvapením. „Ty musíš pochopit, že každý se mění, nikdo nezůstává stejný. Co si myslíš, že se stane s Kate? Každá patříte jinam, jste rozdílné, jednou se vaše cesty rozdělí, s tím počítej, Anastasio. Ona v sobě skrývá temnotu, která tě jednoho dne pohltí." 

·····

Anastasia si hryzala vnitřní stranu rtu, až jí ústa naplnila horká krev, která chutnala mírně po železu. Očima těkala sem a tam. Za poslední uplynulé roky se její pokoj hodně změnil. Rodiče si odnesli svou knihovnu a ona si do ní dala své vlastní knihy. Nic však nenasvědčovalo tomu, že pokoj s plyšáky patří třináctileté dívce.

Na psacím stole leželo sněžítko. Anastasia si jej vzala do ruky a pevně ho sevřela. Chytila se jej jako posledního záchranného lana, které jí zbývalo. Zatřásla s ním. Malé zářivé sněhobílé vločky se něžně snášely na malebnou Paříž, která se krčila ve sněžítku.

Uvnitř se mezi domy proplétala zakalená řeka Seina. Eiffelova věž se zvedala skoro až ke sklu, pomyslnému nebi, jako by ho chtěla probodnout. Přes řeku Seinu a nádherný most Alexandra III. právě přecházelo pár lidí. Někteří házeli do řeky bílé růže, jejichž bělostné okvětní lístky působily na řece jako prázdná místa na papíru, který někdo polil inkoustem.

Tu a tam se od umělého sněhu odrazily duhové paprsky, které utkvěly na červených střechách domů. Cítila i záchvěv ševelivého větříku, který se proháněl stromy v Tuilerijských zahradách. Někde se leskla i hladina malého jezírka, schovaná mezi stromy.

Anastasia význam sněžítka nikdy nepochopila. Rodiče jí většinou darovali věci, které k něčemu ve svém životě potřebovala, nezatěžovali se zbytečnostmi. Tenhle krok její matky ji však překvapil.

Objevila se u ní v pokoji, když se vrátili z Akademie z Paříže, aby pomohli s Elementály. Položila před ni na stůl malou kouli, ve které sněžilo. Anastasia se po ní s okouzlením natáhla a obdivně si ji prohlíželo. Kdykoliv si přála vidět jiné místo, které znala z obrázkových knih o Paříži, sněžítko jí ho samo zobrazilo. Brzy z něho však ruku stáhla, protože jí nedošel význam daru. S otázkou v očích pohleděla na svou matku.

„Mami, co má tohle všechno znamenat?" zvedla obočí a odhrnula si z obličeje pramen vlasů. Stalo se z toho gesto, které nevědomky opakovala i několikrát za den.

„Víš, co znamená znak, který nosíš zezadu na šíji, Any?" odpověděla jí bezbarvě otázkou.

Anastasia přimhouřila oči, protože nechápala, co tohle všechno znamená. Připravila si snad pro ni nějakou zkoušku? Nebo ji jen slepě obdarovala, jelikož propadla bezútešnému stavu?

Neodpověděla, takže její matka odešla. Ale dnes do jejího pokoje nahlédla znovu a položila jí tu samou otázku. V poslední době bloudila po bytě celá nevyspalá s kruhy pod očima. Anastasia nejdříve zírala před sebe, než se zmohla na určitou odpověď.

„Na krku nosím Uroboros, že?" přejela si lehce prstem na znamení a obtáhla jeho křivky. Nosil ho každý Astrálec, aby se od sebe rozeznali. Už ho tam měla od svého narození, ale to její žhnulo nepředstavitelnou černí, více než to Estefaniino.

„Správně. Konec a začátek, nekonečno. To je jeho význam. Stejně jako to, že astrální sféry nikde nekončí a všechno se navzájem proplétá," přikývla na souhlas.

„Takže i sněžítko je nekonečné? Nikde nekončí ani nezačíná? Má mi připomínat, kdo skutečně jsem, jaká je má podstata," hlesla si pro sebe.

„Ne tak docela, Any. Ale jednou na jeho význam přijdeš a ono ti dobře poslouží, to se neboj," ujistila ji matka tichým hlasem.

To bylo naposledy, co si s ní něco řekla, kdy spolu mluvily jako rovnocenné. O pár dnů později její matku a otce zavolali k neodkladným záležitostem. Měli zkontrolovat průchody do astrálních sfér, aby se nikdo z Elementálů neodvážil jimi projít na Zemi, kde by poté zavládl chaos. Anastasia to pokládala za normální záležitost, i když se jí uvnitř rodil mučivý pocit.

Ve spánku se jí vkrádal do mysli a přehrával jí nejhorší možné scénáře. Matka s otcem mrtví, Kate ji zradí a nakonec všechno ovládne Temnota. Ona bloudila sama ztracená a promáčená až na kost pod tmavým nebem. Nikdo už jí nepomohl, zešílela a stala se z ní jedna ze Ztracených.

Naštěstí ho zapudila. Vytvořila si falešný pocit jistoty. Neodkladná povinnost rodičů pro ni znamenala výhodu. Bude mít celý den byt jen pro sebe. Pozve Kate a uspořádají si večírek ve dvou. Nejvíce se těšila na polštářovou a vodní bitvu. Bylo pro ni však trochu zklamáním, když jí Estefania oznámila, že s ní zůstane Will. Ale i z toho pramenila výhoda. Will byl pro každou legraci a špatnost.

O pár dnů později však nevěřila svým očím. Těla jejích rodičů po celou dobu zůstávala v Akademii. Estefania s Orionem se však do svých těl nevrátili, jejich duše zůstaly uvězněny v cizí sféře. Podle Astrálců odpluly do posmrtné sféry. Ona tomu ale nevěřila, stále cítila jejich přítomnost.

Matčiny mrtvolně bledé oči se do ní prudce zabodly. Do očí se jí natlačily horké slzy. Anastasia o krok ustoupila a zabořila tvář do Willova objetí. Projel jí klikatý blesk, jako kdyby její matka stále žila. 

·····

Anastasia se probudila se zrychleným dýcháním. Své oči stočila na choulící se hromádku na posteli vedle ní. Kate v klidu oddechovala, přes tvář jí spadly tmavé vlasy, které ji zahalily jako závoj. Vypadala spokojeně. Ve spánku ji nic netrápilo. Anastasia jí záviděla klid, který z ní vyzařoval. Caitlyn nikdy netrpěla noční můrou.

Opatrně si přejela prstem po Uroborosu. Byli to dva proplétající se hadi, kteří si požírali své ocasy. Symbol nekonečna, konce a začátku. Znamení silně žhnulo a pálilo, jako by ji před něčím varovalo. Ještě nastanou zlé časy.