„Závoj ukrývá tajemství a rudá krev poslední chvíle života."

-autorka příběhu

Bloudila pod skomírajícími světly. Klopýtala. Nohy se jí pletly a ona mžourala před sebe. Viděla jen rozmazané šmouhy, které se jí nepodařily zaostřit. V rychlém sledu okolo ní projížděla auta a ona si pro sebe dramatických šeptem mumlala nesmyslná slova, jež ji stejně nezachrání, takže jejich význam vyplynul do neznáma.

Lidé, kteří ji těsně míjeli, si ji pletli s opilcem. Nepáchl z ní sice alkohol, ale motala se a natahovala ruce před sebe. Nikdo z nich ji blíže nezkoumal. Vyhnuli se jí velkým obloukem, jen stará žena se před ní na chvilku zastavila, aby se podívala, jestli nepotřebuje pomoc.

S děsivým úsměvem se zavěsila o její krk a zabodla jí špičaté nehty do krku. Žena zaječela zděšením a rychle od ní uskočila. Dívka se svalila na zem a přes hlavu jí přepadl hustý závoj purpurových vlasů. Sbírala se pomalu a nejistě, krok měla vrtkavý. Když si odhrnula své dlouhé kaskádovité vlasy z tváře, odhalila pronikavé oči.

Žena zalapala po dechu a pomalu od ní couvala. Dívka na ni upírala zamlžený pohled, jako by spolkla nějakou drogu. Žena předpokládala, že se zjevně vracela z hlučné párty, kde si ji podmanila extáze, ale teď už o tom pochybovala. Dívčiny oči totiž žhnuly jako řeřavé uhlíky, i když měla barvu trochu zakalenou, nedaly se přehlédnout.

Jejich rudá barva ženu popálila. Před dívčiným pohledem uhýbala, ale nebylo kam. Zakřičela a zhroutila se k zemi v křečích. Třásla se po celém těle, uvnitř srdce jí žhnul spalující oheň, který si bral vše, až její plíce proměnil jen na vyhaslý popel. Když vnitřní trýznění přestalo, žena se sbírala ze země.

Zrychleně dýchala a srdce jí běhalo jako splašené. Rychle od dívky couvala, už s ní nechtěla mít nic společného. I ostatní kolemjdoucí se zastavili, s pusou dokořán hleděli na výjev před sebou. Nikdo se však neodvažoval ženě pomoci, aby náhodou i je nepotkal stejný osud. Jen jí se sklopenými pohledy vytvořily uličku, kudy proklouzla. Cestou vykašlávala krev, stejně jako zlomená dívka.

„Dcera pekel. Bůh nás jistě trestá za naše hříchy. Odplata už přišla a nikdo se nezachrání. Všichni tady zemřeme, protože peklo si bere všechno, na co přijde. Není naděje," zněla okolo ní hlasitá slova.

Dívka si odfrkla. Všichni byli tolik bláhoví. Ani netušili, že za neprostupným závojem leží daleko jiný svět, který se tolik odlišoval od toho jejich. Žili přízemně, zajímali se jen o své obyčejné problémy. Celý svůj život je její druzi označovali za úzkoprsé a právě teď se jí to potvrdilo. Opravdu už pro ně neexistovala žádná naděje, aby konečně uvěřili a změnili svůj život od základů.

„Tatínku, je to zlá čarodějnice. Má zčernalé srdce. Už se nezachrání a princ ji přemůže. Osvobodí krásnou princeznu, kterou vězní ve své věži," zatahalo malé blonďaté děvčátko s růžovou mašlí ve vlasech svého otce za rukáv.

Tohle ji opravdu dostalo. V jejím světě měla dobro a zlo vyšší cíle než někoho věznit v okovech. Princezny už neexistovaly a tohle malé dítě na to pořád věřilo. Ona sama znala jen opojnou moc nebo stín, který vás pohltil, když jste neuspěli. Mezi selháním a úspěchem už nebylo nic, jen zatraceno, do kterého upadali bezmocní.

Rozchechtala se hrdelním smíchem. Nasadila vysoký tón hlasu, takže se všechno sklo v blízkém okolí rozvibrovalo a následně se ozýval jen zvuk tříštění. Střepy se k zemi snášely, jako kdyby praskla obloha a hvězdy padaly k zemi. Stříbřité kousky zasypaly postávající. Na jejich těle vyrazila krev a všichni utíkali. Jen malá holčička zůstala stát a vytrvale jí zkoumala oči. I ona však se strachem ucukla.

„Tati," schoulila se do otcova objetí. „Je to zlá čarodějnice, nikdo jiný."

„Melanie, zlatíčko pořádně se mě drž a hlavně utíkej. Dobře?" Otec ji popadl do náruče a s rychlým tempem zmizel za ohybem ulice. Potěšeně se usmála.

Nenamáhala se ho pronásledovat, protože nasbírané síly z ní opět vyprchaly. Schoulila se jen na chladném chodníku a v dlani objala velký kus třpytivého střepu. Představoval pro ni záchytný bod, i když ji pořezal. Jeho lesklá plocha se zbarvila rudou krví, jako by hleděla skrze rudý závoj a pozorovala své poslední zoufalé chvíle, než i ji si odvedou chtivé ruce sápající se Smrti. 

·····

Kate se rozvalovala na Anastasiině černé kožené sedačce a uždibovala čokoládovou brownie. Jindy by se pečlivě hlídala, aby nepřibrala ani kilo navíc, ale dnes jí to bylo nějak jedno. Jen se potřebovala uklidnit opojnou chutí čokolády.

Stasia seděla vedle ní a oči se jí klížily. Na malém konferenčním stolku zůstávala otevřená láhev nedopitého bílého vína. Jeho sladká chuť se dívkám pořád rozlévala na jazyku s jemně kořeněným podtónem. I když si Anastasia dala slib, že už se alkoholu nikdy nedotkne, dnešní den neodolala. Kate to stejně nepomohlo od jejího trápení, protože jí v uších stále znělo nenávistné kvílení Kařiny duše, když odcházela.

„Myslím, že zítra nevstanu," povzdechla si Caitlyn a přetáhla si přes sebe kostkovanou šedou deku. „Jsem totálně na mol a taky myslím, že létám. Podívej se, támhle kolem mě letí nadýchaný zlato bílý obláček. Stačí si jen do něj lehnout," zahihňala se.

„Myslím, že už to stačilo," rozhodla se Anastasia, která nejvíce zůstala při rozumném uvažování. Vypila jen dvě skleničky, o zbytek se postarala Caitlyn a v lahvi zbývala ještě čtvrtina. „Ještě že je zítra sobota, takže nikdo nikam nevstává."

„Ale počkej," zastavila ji Caitlyn. „Ta lahev se tak smutně kouká, chce, abych ji dopila, Stas. Podej mi ji!"

„Ne, Kate, to už stačilo. Vypadáš jako chodící mrtvola. Chápu, že ti to pomohlo od trýznění, ale ničemu tím rozhodne nepomůžeš. Jen se na sebe podívej, neutečeš tomu, nezmizí to."

Kate si nabubřele založila ruce na hrudi a našpulila rty. S přimhouřenýma očima sledovala Anastasiu, jak ukládá šampaňské do lednice. „Fajn," kapitulovala nakonec. „Už ani deci, přísahám."

„Víš, co je ale za problém, Caitlyn? Že tvému slibu po těch letech už ani nevěřím. Ty by ses na to vrhla hned, jak bych zmizela za dveřmi koupelny," zasmála se Anastasia a bezpečně se klidila z kamarádčina dosahu, aby si Caitlyn neusmyslela, že po ní hodí polštář.

„Nikdy jsem nepochopila, že vrah dostal zrovna Karu. Vždyť to ona z nás všech byla nejsilnější. Kdybys viděla, co dokázala vytvořit, silná plazmová pouta, přebíhal by ti mráz po zádech. Dokázala uvěznit své nepřátele jedním lusknutím prstu, ale tu noc selhala," zašeptala tiše Anastasia, když si přejížděla rukou po čele.

„Co si myslíš, že se jí stalo doopravdy, že nestihla zareagovat?" navázala Caitlyn jejich rozhovor po dlouhém mlčení.

„Něco ji překvapilo, možná i vyděsilo. Předpokládám, že ten někdo byl Ementál a vzal na sebe cizí podobu. To jsem ti ještě neřekla, ale podle našich výzkumů existují i jiné druhy kromě těch, kteří se vtělují do jiného těla.

Když proklouznou na Zem do těla svého hostitele, umí na sebe vzít i cizí podobu, kterou potkají na ulici. Takhle často své oběti vyvedou z míry a ony nejsou schopny reagovat. Přesně takhle to bylo i s Karou. Ten někdo na sebe vzal podobu toho, kdo jí byl velmi blízký."

„Jak to, že o tom ostatní řady nevědí, Stasio?" zamžourala Kate do světla zářivky, která jí přišla moc ostrá.

„Naši nadřízení to drží v tajnosti, nechtějí, aby něco z toho uniklo na veřejnost. Prý by ostatní vyváděli, vypukl by chaos. Řády by si už nedůvěřovaly a to přesně náš vrah chce, aby se mezi nás zanesly sváry nenávisti. Ale já si myslím, že to není správné, jelikož oni už mohou vstupovat do cizích snů."

„Ne!" zalapala Caitlyn vyděšeně po dechu. „Vždyť tohle by ani nemělo být možné. Řekla bych, že tohle z našich dostupných informací mění všechno. Lovci by tohle měli vědět, aby své sny ochránili."

Anastasia se schoulila na pohovce a pozorovala, jak za oknem svítí do jejího pokoje lampy. Tu a tam zahlédla i svítivé neonové barvy. Neonově modrá ji skoro oslepila, ale ona k ní natahovala ruce, aby se jí mohla dotknout. Její dlaně i prsty však prošly jen tmou a vzduchem. Nic nezachytily, takže se s ní svět točil jako na kolotoči.

„Hele, podívej!" upozornila ji zajíkavě Caitlyn. Pevně svůj pohled upírala na čisté sklo. Anastasia nechápala, co na obyčejném okně vidí, ale brzy ji zamrazilo v zádech.

Po okně stékala hustá lepkavá tekutina. Rudě rubínová krev ve tmě pronikavě zářila a každého ihned uhodila do očí. Pokoj naplnil pach železa, ale i lačná Smrt, která se opět sápala po svých obětech. Ulice opět naplnil běs a hrůza. Křičící lidé utíkali před neviditelným přízrakem, hrozbou, o které ani nic netušili. Byla totiž silnější než všichni dohromady. 

·····

Opatrně zvedla hlavu k nebi a zaklonila hlavu. Její štěkavý smích se rozlehl prázdnou ulicí a jako ozvěna se odrážel od skleněných mrakodrapů. Její tvář zahalily tmavé stíny. Nikdo jí už nedokázal pomoci, ani sama nechtěla, protože si pro ni přišla Temnota. Všechno, co si kdy přála, měla nyní na dosah ruky.

Hvězdy na obloze, pro někoho zářivé body naděje, pomalu uhasínaly a bledly. Nezbylo po nich už nic. Jedna po druhé skomíravě zablikaly, jejich zář se vytratila do neznáma, do prostoru, odkud už svou naději nikdy nevytáhne.

Atlanta, zářivé město, které všichni opěvovali svou sladkou melodií, ze které se jí zvedal žaludek, ztrácelo svou záři. Za chvíli se promění na černou vyprahlou jámu, kde nikdo nebude v bezpečí. Ulice opět naplní krev. Svazující stíny si podmaní všechny a světlo pod jejich silou opět zmizí. Nikdo tomu nezabrání.

Odporující si promění ve své loutky bez smyslů. Jejich pocity odplují ve víru spalujícího strachu. A ona jen bude přihlížet na výsluní, jak její Paní dosáhne svých cílů.

Okouzleně přejela rukou ve vzduchu. Podivné vibrování naplnilo prostor, jako by se lidí začali topit ve vzduchu. Kousek od ní ležela první oběť. Další už nebylo potřeba, protože nemohli prozradit. Stačilo jen, když se mezi řády zasely sváry nedůvěry, strachu, bezmocnosti a nenávisti.

Zasetá rostlinka pomalu zapustí své kořeny, vykvete a vyklíčí. Než si někdo něčeho všimne, promění se v ďáblovo sémě.

Zatla ruce v pěst. Její druhové se blížili a její Paní ji brzy odmění, cítila to. Rudá kaluž krve z lidské ženy všechno dokazovala. Prolitá krev se promění ve sladké vítězství a v její výhru. 

OPRAVENO: 20.06. 2020