„Naděje umírá poslední."

- autor neznámý

Anastasia si na sebe před odchodem z bytu vzala své oblíbené pruhované tričko s džínami. Vlasy si v rychlosti zapletla do drdolu, aby se jí neustále nepletly okolo obličeje. Jindy by za letního počasí vyšla v šatech a páskových botách na klínku, ale dnes se potřebovala do něčeho schoulit a schovat. Prosté, nezajímavé oblečení ji schovalo před zvědavými zraky ostatních.

Na ruce se jí houpal zlatý náramek s přívěskem, který sloužil jako identifikační kód. I když ji už u brány znali, bez prokázání totožnosti by ji dovnitř nepustili. Elementálové rádi vystupovali ze svých sfér do jiných pro své pobavení. Často na Zemi způsobili mnoho povyku a škody, když se zhmotnili uvnitř jiného těla. Pokud neměl dotyčný sílu na to, aby je vyhnal, rychle nad ním převzali kontrolu.

Náramek se jí okolo ruky ovíjel jako syčící had. Visel z něj jednoduchý stříbrný symbol ve tvaru loukoťového kola. Značil její zaměření a symbol nekonečna.

Každý se soustředil na něco jiného. Někdo popisoval papíry a podával hlášení, které získával od těch, kdo prováděli ve sférách výzkum nebo je hlídali. Anastasia se v nich často toulala, aby objevila další, protože vesmír byl nekonečný. Neustále se tvořily další sféry s odlišnými bytostmi. Některé mírumilovné a jiné nebezpečné, takže se potřebovaly zapečetit, aby zlo neproniklo až na Zemi k lidem.

Anastasia ráda objevovala něco nového. Jako skrytý návštěvník pozorovala, co se děje kolem ní. Většinou si všechno zapisovala, ale v poslední dnech všechno vynechávala. Její pozornost se upnula na hledání vraha Kary a spousty dalších, kteří už nepobíhají mezi nimi.

Do paměti se jí vryla vzpomínka na malou holčičku, kterou pronášeli před měsícem hlavními dveřmi do márnice. Její rodiče zrovna pracovali na rozmístění informací o nových sférách do velké digitální mapy. Jejich brady šokovaně poklesly, jakmile si všimli nového těla. Po poznání, koho to vlastně přivedli, se jim oči zalily křišťálovými slzami.

Okolo dívčina obličeje se vlnily rusé vlasy. Pleť jí zbledla šokem jako mramor nebo křída. V zelenkavých očích zářil běs a spalující strach. Z hrudi jí vytékala krev, která zbarvila bílé tričko do šarlatova. Její matka okamžitě povisla v kolenou a zhroutila se na zem.

Anastasia si hluboce uvědomila, jaké to je někoho ztratit. Po smrti Kary jí připadalo všechno černé. Už nic nerozlišovala na světlo a tmu. Před očima se jí míhaly jen šedé stíny. Ani ty nevnímala, protože si bloudila ve svých myšlenkách, daleko ve sférách, kde ze sebe sňala smutek jako svatební závoj a cítila se volná jako pták.

„Stasio, posloucháš vůbec, co ti já říkám?" usápla se na ni Caitlyn.

„Cože? Mluvila jsi o... společné večeři?" zkusila s nadějí uhádnout. Kate neposlouchala. A neposlouchání toho, co říká, znamenalo pro většinu osob velký hřích, za který se po své smrti usmažíte v pekle.

„Jindy bych se na tebe naštvala, protože mě neposloucháš, ale ty bys mě stejně zase neposlouchala. Bylo by to stejné jako mluvit do zdi, která zůstává netečná jako skála. Řeknu ti jen jedno. Raději bych se vzpamatovala, protože vrah nečeká na to, až se ti udělá lépe, Anastasio," skousla si Kate ret.

„Na to mám času dost," odfrkla si Anastasia.

„Zkus tohle ještě jednou vypustit z úst a na místě ti jednu vrazím, Anastasio! A ne, nezajímá mě, že kolem mě budou chodit lidi. Prostě to udělám rovnou na místě bez ohledu na to, že mě to bude bolet taky a urazím tvoji důstojnost," rozčílila se Kate.

„Ty sis toho nevšimla, v jakém sledu se oběti hromadí?" poznamenala Stasia. „Je to v jistém časovém sledu po sobě, ale zatím jsem nepřišla na jeho kombinaci. Vsadím se, že to nějak souvisí s tím, z jaké dimenze přichází. Stačí ji jen vystopovat pomocí souřadnic."

„Jsi blázen, ale geniální, Stasio," uchechtla se.

„Jo, Kara by poznamenala něco v tomhle smyslu. Vždy z ní vylétlo něco nesmyslného. Jindy byla vážná. A aby všechno doplnila třešničkou na dortu, tak vážnou situaci obrátila v pouhý vtip," povzdechla si.

„Neznala jsem Karu tak dobře jako ty, vlastně jsem ji potkala jen dvakrát. Ale myslíš si, že by chtěla, aby ses takhle užírala? Trápila do konce života a utápěla se ve smutku, protože jsi nezabránila tomu, co už bylo přesně dané?" vypálila na Kate plamennou otázku.

„Máš pravdu, neznala jsi ji," vypadlo z Anastasii. Caitlyn zamrazilo až do morku kostí, protože její kamarádka na ni mluvila pichlavým a studeným hlasem jako led. „Ona by si přála, abychom si ji pro její osobnost pamatovali až do konce našich životů. Sama by na nikoho nikdy nezapomněla."

Kate právě došla trpělivost. Zastavila se uprostřed pohybu. Přiložila své dlaně na Anastasiinu kůži, která v tom okamžiku vykřikla. Nikdo ji neslyšel, jelikož psychické bolesti se odehrávaly schované před zraky obyčejných lidí. Služebníci Smrti je často používali sami na sebe, aby se vzpamatovali, když je z jejich osy vyvedla kvílející duše. Nechala jim na srdci šrám, který bolel, když ji odváli.

Anastasia se kroutila. Celým tělem jí probíhaly křeče, ale výkřik zůstal uvězněný někdo mezi hlasivkami a rty. Chroptěla a sípěla po dechu. Kolena se jí podlomila. Caitlyn ji zachytila, mučit ji však nepřestávala. S ledovou chladností mírně přitlačila, ale ne tolik, aby své kamarádce způsobila zástavu srdce.

Uvnitř Anastasiiny mysli se zatím rozblikala poplašná světélka. Uvědomila se, že je něco špatně, ale dosud nemohla přijít na to, co přesně. Šedivá těžká mlha, která obestřela její mysl po probuzení, hned zmizela a Anastasia otevřela čisté oči. Cítila se jako znovuzrozená.

„Co to bylo?" zamumlala, když ji Caitlyn pustila a ona se posadila na lavičku.

Spěchající lidé okolo nich nevědomky pokračovali dál, ani jeden o ně nezavadil pohledem. Košaté zelené stromy jim poskytovaly dostatečný stín před horkým sluncem. K nebi se tyčily blýskavé mrakodrapy a slunce se v nich odráželo, jako by ho někdo uvěznil v zrcadle.

„Možná bychom měly pokračovat do Akademie, jinak se po nás začnou shánět. A díky," nadechla se kašlavě Anastasia.

„Nemáš zač."

Uprostřed z dalších se bez povšimnutí vyjímala obrovská budova. Nikomu nepřišla zvláštní. Většina kolem ní procházela bez jediného pohledu. Ale tu a tam se někdo zastavil, nepozorovaně se rozhlédl okolo sebe, kdyby ho někdo zvědavě sledoval a proklouzl vrzající bránou. Byla celá z tepaného železa a táhla se do nepřekonatelné výšky. Její železná stavba se navzájem proplétala jako listy popínavých rostlin.

Za branou se táhla upravená štěrková cestička, lemována sněhovými kameny. Po zeleném měkkém koberci trávy rostly krvavě rudé růže, ale i keříky s něžně růžovými magnoliemi. K Anastasii se donesla jejich skotačivá vůně a do žil se jí vlil náznak radosti. Rudé růže v ní naopak probouzely něco smyslného, takže jí připomínaly Caitlyn.

Na konci trávníku se tyčila Akademie. Malé úzké věžičky, ale i prostorná křídla se navzájem proplétala v sehraném tanci. Anastasia měla nejraději věž západního křídla. Byla ze všech nejširší. Na jejím štíhlém konci se v záři zlatavých slunečních paprsků vyjímalo sklo. Duhově se lesklo. Pod jeho ochrannými křídly se schovávala knihovna.

Malá příjemná knihovnice denně oprašovala tisíce svazků. Anastasia do ní často mířila, když jako malá studovala. Rodiče ji nechávali celé hodiny v knihovně, když se za svým úkolem toulali po sférách, a ona studovala i ty nejtlustší svazky. Společnost jí dělala jen obtloustlá knihovnice s laskavým kulatým obličejem.

Anastasie i Caitlyn pod nohama křupal štěrk. Brzy stanuly před prostornými dvoukřídlými dveřmi z naleštěného dřeva. Stáli před nimi dva muži se štíhlými rapíry u pasu a v nazdobených uniformách. Do oslepujícího slunce se šklebili, ale jejich tváře se rozjasnili, když si všimli přicházejících dívek.

„Anastasio," pozdravil ji se širokým úsměvem jeden z nich.

„Teda, tebe už jsem hodně dlouho neviděl, Stas. Podobáš se své matce, ale ani podoba otce ti není cizí. Jistě by na tebe byli pyšní," poplácal ji po rameni starší z nich s hustým strništěm.

„Díky, Wille," vymanila se mu Anastasia.

V očích se jí protivně zalesklo. Její vzpomínka na rodiče zůstávala pořád čerstvá. Kdykoli na ně přišla řeč, do očí se jí natlačily slzy, nebo jí srdce zachvátil planoucí oheň a v hrudi ji bodavě píchalo. Celý život si myslela, že ztratila polovinu duše i srdce, které patřilo rodičům. Nikdo černou díru po nich už nezaplnil.

„Fajn, dámy, teď si prosím obě dvě stoupněte do řady, ať na vás mohu provést prohlídku," vytasil se na ně Will s čidlem, které zaznamenávalo tělesnou aktivitu Elementálů. „Vezmu si na starosti Kate."

„Opravdu to bude nutné?" zabručela si pro sebe brunetka.

„Věz, že u tebe to platí dvojnásob, drahá. Už jako dospívající jsi popletla hlavu nejednomu klukovi tady. Spousta z nich si ještě pořád odpykává svůj trest za to, že se na tebe podívali. Nechť je jim zlomené srdce navždy výstrahou toho, že vzali na vědomí tvou ďábelskou krásu."

„Ale já jsem přece Služebnice Smrti, nedokážu se pohybovat ve sférách," namítla chabě, když jí Will přejížděl čidlem pět milimetrů od těla.

„To neznamená, že by se tě nemohl zmocnit. I když by si to jistě rozmyslel, kdyby vnikl do tvého těla. Tvůj vnitřní žár by ho spálil na popel, dítě," mrkl na ni pobaveně. Kate mu úšklebek oplatila.

Už když se znala s Anastasiou, tak Willa vídala pokaždé, když zabloudila na Akademii. Přátelil se se Stasiinými rodiči a on jí částečně nahradil otce, když ten její odešel na věčnost. Kate ho však neuznávala jako autoritu, takže se s ním vždy bavila jako se svými vrstevníky se svým drzým jazykem a plamennou mluvou.

„Anastasio," zamumlal na ni mladík poblíž Willa. Její kontrola v jeho rukách proběhla hladce bez následků, jako kdyby zacházel s uvadlou květinkou. Černovlasý mladík na ni hleděl se špetkou naděje a zájmu v oříškových očích. „Nechtěla bys si zítra jít sednout na kafe?"

Anastasia strnula uprostřed pohybu. „Promiň, Jamesi, ale v poslední době to opravdu nejde, právě zemřela Kara a já..."

„Chápu," utnul ji. „Jen až budeš mít čas, tak mi dej vědět."

„Jasně."

Anastasia se skousnutým rtem následovala rozjařenou Kate, která divoce máchala rukama a barvitě popisovala, jak ji Will málem uvedl do mdlob, protože prohlídka pro ni byla až moc bolestivá. Zmlkla až uprostřed věty, když si všimla, jak její kamarádka zírá do zrcadla.

Stasia si šokovaně prohlížela čirou plochu zrcadla, která se vlnila jako hladina klidného moře. Ze zrcadla se na ni nekřenil její srdcovitý obličej, okolo kterého spadaly blonďaté vlasy. V opáleném obličeji na ni nejiskřily jadeitově zelené oči.

Tenhle obraz patřil jiné dívce. Okolo úzkého obličeje se špičatou bradou jí spadaly kaskády havraních vlasů, které v mírném vánku poletovala jako peříčka. Mandlové oči s jiskřivým nádechem tajemného oparu slibovaly exotiku a nepřeberné dobrodružství. Okolo malého pršáčku byly nepravidelně umístěny pihy jako zářivé hvězdy na noční obloze. Růžové rty měla stažené, ale brzy se roztáhly do šibalského úsměvu.

V Anastasii vzplál záchvěv naděje. Jiskra zažehla plamen a plamen nezkrotný oheň, který plál po celou dobu a nikdo ho neuhasil. Pomalu si v jejím nitru bral všechno, co mu přišlo pod ruku, až ji pocit naděje ovládl. Kara!

Její smysly a intuice na ni křičely její jméno. Ale brzy ji polila sprcha studené vody. Kařin úsměv se protáhl do šklebu. Po tváří jí tekla hustá krev a z očí se vytratilo životní světlo. Kařina duše odplula pryč. Anastasia zklamaně svěsila ramena.

„Tak jdeš už?" probrala ji z iluze otrávená Caitlyn.

„Jasně," houkla otrávená Anastasia. Naděje ji rázem přešla. 

OPRAVENO: 19.06. 2020