A/Nám Aloha lidi! Jsem uplne v šoku z toho, jak se zvýšil počet přečtení a jsem velmi mile překvapena.(vím že to není tolik kolik mají jiné knihy, ale i tak mě udělá radost málo) Děkuji moc! Po pravdě, nedoufala jsem ani ve čtvrtinu! Jste super! Takže když si najdete čas i na voty a comenty, budu strašně moc šťastná :D no pressure:P

Takže tu mám další pokračování a naši (zatím) dva hlavní hrdinové se znovu shledají. Chcete vědět, jak se to vyvine? Čtěte směle dál :)

Další den Stella stála u brány, oddělující pozemky paláce od zbytku města. Čekala. Někdo ji musel přepravit na zem, jelikož se ještě nenaučila, jak cestovat sama. A popravdě, pochybovala o tom, že to snad někdy dokáže. Nebo spíš, jestli jí na něco takového zbude čas. Jelikož se zdálo, že toho má před sebou ještě hodně a to už se toho tolik naučila.
Přešlápla z jedné nohy na druhou a zkontrolovala batoh u svých nohou. Byl poněkud těžší, jelikož v něm měla narvaný slovník, který jí měl pomoci se zorientovat ve starověké řeči. Její další kámen úrazu. Nebyla jazykově založená a tahle řeč, byla obzvlášť složitá, když ji nikdy před tím v životě neslyšela. Nezbývalo ji nic jiného, než se snažit. Což byla část Zákonů.
Vrhla pohled přes rameno. Meldon se s ní rozloučil už včera, když ji doprovodil do její soukromé komnaty. Ještě jí popřál krásné svátky a pak se vytratil. Samozřejmě, pomocí jeho světla. Takže nedostala příležitost být společenská a milá, tudíž mu ani nestihla odpovědět. Ani se ho zeptat, kde bude. Vlastně nevěděla, jak se takové vánoce slaví tady a to vzbuzovalo její zvědavost.

Skousla si ret. Pak se před ní konečně objevila bílá rozzářená hvězda, z které vzápětí vyskočil člověk.

„Ery!" vykřikla Stella. Přeskočila batoh a vrhla se mu kole krku. Se smíchem ji zachytil, jinak by je oba dva povalila na zem.

„Ellë, taky jsi mi chyběla," zamumlal něžně do kamarádčiných vlasů. Odtáhla se od něj, aby si ho mohla prohlédnout. Ta zběžná setkání, která mezi nimi proběhla, byla nedostačující. Vypadal skvěle, o trošičku delší vlasy, evidentně si je mínil nechat narůst delší. Modré oči mu zářili štěstím, nad jejich shledáním.

„I ty mě. Ty můj „Božídare"," schválně mu řekla překladem jeho jména. Jeho oči se rozšířily veselím a pak jí uštědřil důkladný šťouchanec do žeber.

„Jak se opovažuješ!" vyjekl rádoby znechuceně.

„Už chápu, proč jsi radši přijal svoje starověké jméno," utahovala si z něho.
„Prokoukla jsi mě. Ale ne, že to někomu vykecáš!" obdařil jí výhružným pohledem, slibující sladkou pomstu, když Stella neudrží jazyk za zuby.

„Jistěže ne. Vrhalo by to špatné světlo i na mě, že jsem se celá ta léta bavila s „božím darem," Stella vyprskla smíchy a její nejlepší přítel se k ní přidal. Když se oba dva uklidnili, Ery ji podrobil zkoumavému pohledu.

„Vypadáš trochu jinak," promluvil nakonec prohlídky.

„Jak, jinak?" když se dnes ráno prohlížela v zrcadle, nezpozorovala na sobě žádné viditelné změny, ale to nemluvila o těch schovaných pod povrchem. Cítila to na sobě, i když dělala hloupou. Změnila pohled na svět. Už se na něj dívala z úplně jiné perspektivy.

„Prostě... jinak," chvíli přemýšlel a hledal správné slovo, nakonec to vzdal a obdařil ji úsměvem. „Tak konec tlachání, jdeme domů, ať si tě taky užijeme a budeš mi vyprávět, co všechno ses naučila. Jsi jediná svého druhu, takže tvoje výuka probíhá jinak a máš Meldona. Nikoho už strašně dlouhou dobu nevyučoval," mumlal vzrušeně. Opravdu vypadal, že ho to zajímá. Gentlemansky se sklonil a vzal její batoh. Pak ji vzal za ruku a bez varování skočil do světla. Než se stačila nadechnout, zase se dotkla nohama pevné země.

„Tohle už nikdy nedělej, tohle byla moje druhá zkušenost a začíná se mi to pěkně příčit!" vykřikla Stella, když se vzpamatovala z vteřinového dezorientování. Byli v jejím pokoji.

„Ach. Promiň, úplně jsem zapomněl, že ty v tom lítáš jen takovou krátkou dobu," uchechtl se sám pro sebe a nic si nedělal ze Stellinýho rozpoložení. Pokrčila rameny a rozhlédla se po svém pokoji. Byla neskutečně šťastná, že je zase tady, i kdyby jen na tři dny. Vypadalo to, že Amélie se neulévala a uklízela tu, jelikož nikde nebyla ani smítka prachu. Dokonce to tu vonělo svěže vypraným ložním prádlem. Dokonce i temně zelené závěsy, zářily po čerstvém vyprání. Vděčně jsem se pousmála. Při tom očima sklouzla ke svému výhledu na zasněženou ulici. Milovala zimní NY. A pak rovnou k domu naproti a k do široka otevřenému oknu.
Raven Beuchamp.

Když měla chvíli klidu ve svém novém světě, vzpomněla si na něj. Hlavně na jejich poslední setkání. Ne, že by jich bylo hodně. Dokázala by je spočítat na prstech jedné ruky. Přesto, pro ni něco málo znamenaly.
Líbil se jí.

Možná právě proto na něj myslela, nikdy jí nezajímalo opačné pohlaví. Když nepočítá svého nejlepšího přítele. Raven to změnil. I když se k ní nechoval zrovna ukázkově. Jeho poslední gesto v ní vyvolalo divnou reakci.

„Stello!" Stella se otočila zády k oknu. Amélie stála na prahu pokoje s rozpraženýma rukama. Přešla ten kousek k ní a schovala ji v mateřském objetí. „ Tak ráda tě vidím," zamumlala.

„Já tebe taky. Moc jste mi scházeli!" Stelle v hlase zaznívalo pohnutí. Odtáhla se od Amélie, jako před tím od Eryho. Její modré oči na ni zamrkaly. Kolem úst a očí, se jí udělaly vrásky, jak se usmívala. Neuvěřitelně zkrásněla. Když byla ještě mladá, byla moc pohledná. Což neznamená, že teď není. Má v sobě něco, co lidi nutí se při setkání s ní usmívat a být vstřícní. Stella moc dobře věděla, že správce od vedle z domu má pro její tetu slabost.

„Tak pojď, Stello. Uvařila jsem pořádnou hostinu. Všechno na svátky už je připravené. Jediný jablečný koláč čeká, až ho uděláš! A mezi tím mi budeš vyprávět, jak ses měla v Canohtaerë," to byla celá Amélie. Každé vždy hned zahrne velkým množstvím informací a rozkazů. A ty se s tím musíš vypořádat po svém. Ačkoliv, vidina čerstvého jablečného koláče, z její vlastní výroby, jí dělal jednoduše dobře.

„Samozřejmě," odpověděla Stella. Setkala se s Eruannovým spikleneckým pohledem. Její kuchtík se k nim přidal, bez jediného protestu.

Raven

Se směsicí zvrhlého potěšení a zoufalosti, zíral ven z okna. Zmrzlé vločky padaly tak hustě, že skrze ně, skoro nebylo vidět. Seděl na parapetu jenom v černém tričku a obyčejných jeanech. Ačkoliv mrzlo, nevadilo mu to. Stejnak nic necítil. Odeznívající účinky sedativ v něm zrovna vyvolávaly smršť všemožných pocitů. Vždy tomu tak bylo. Ale necitlivost k vnějším vjemům, byla naprosto v pořádku a vítaná. Obrátil hlavu od výhledu na noční NY. Zadíval se na zavřené dveře, do svého pokoje. Jeho matka je služebně někde v Karibiku. Celé vánoce. Což je typické. Takže ho to zjištění, ani trochu nevzrušilo.

Jeho otec se ho snažil přesvědčit, aby strávil svátky s ním. Odmítnul. Věděl, že si otec našel přítelkyni. A ještě k tomu s malým děckem. Rozhodně neměl v úmyslu si hrát na falešnou rodinku. Stejnak by se i tam cítil, jako ta černá odkopnutá ovce. Tak jako vždy.
Feťák. Věčný pesimista. Neotesaný a nepříjemný, ve všech ohledech.
Radši přetrpí ty tři dny tady u okna. S trochou štěstí tu umrzne a bude mít klid od života.
Svou pozornost obrátil zpět ke sněhové vánici venku.
Zatnul zuby. Přemáhal se a umíněně se vyhýbal jistému pohledu. Nakonec to nevydržel.
V okně se svítilo.

Dokonale rozeznal její pokoj. Obrysy jejího nábytku, postele a dlouhé poličky, táhnoucí se po obvodu místnosti. Byla obtěžkána všemožnou literaturou. Pokoj byl velmi moderně zařízen a vypadal úplně nově. Jeho stěny byly natřeny zelenou barvou, ladící se závěsy.

Vrátila se!
To byla jeho první myšlenka. Ani jednou za dva měsíce se tam nerozsvítilo. Ne, že by seděl u okna a klepal se nedočkavostí. Jednoduše věděl, že mu nic neušlo.
Nenáviděl se za svůj zájem.

Takže, když se za jejím oknem objevila štíhlá silueta, málem vypadl z toho svého. Byla to ona. Napadlo ho, že by měl buď urychleně zalézt, nebo...Už to nedomyslel. Zřetelně teď mohl vidět její obličej a to ho zarazilo v jakémkoliv dalším přemítání o tom, co by měl, nebo neměl dělat. Tmavě hnědé vlasy jí spadaly do tváře. Vyhlížela soustředěně, asi proto, že v ruce držela hrnek plný po okraj a v druhé ruce talířek s nějakým dortem. Svůj náklad si nesla přímo k oknu, na parapet. Raven nevědomky zatajil dech. Okno nechala zavřené.
No taky, jaký šílenec by v tuhle dobu seděl u rozevřeného okna a nechával se šlehat ledovým větrem. Jenom on.

Teď by byla ta pravá chvíle se uklidit někam jinam. Ale nedokázal odtrhnout oči od domu naproti. Respektive, od ní. Zrovna do jejího pokoje vstoupil ten blonďák ze školy. Říkali mu Ery. Tak se i pak představil Ravenovi. Ano. Několik dnů po jejím zmizení, po tom, co jí odnesl do domu její tety, za ním sám přišel. Poděkovat mu. Z čehož Raven nebyl zrovna nadšený. Chtěl si uchovat odstup, ale když o něm ten blonďák začal mluvit, jak o nějakém hrdinovi a světci najednou, odbyl ho. Kupodivu to pochopil a už se o žádné sbližovací manévry nepokoušel.

V tuhle chvíli by z nějakého neznámého důvodu dal cokoliv za to, aby slyšel, co si ti dva povídají. Ten zájem, co projevoval o její o sobu, byl až směšný. Vždyť ji vůbec nezná. A ještě k tomu, se kolem ní vznáší takové tajemno, jakoby střežila nějaké velké tajemství, ale co jemu je do toho.

Zíral na ty dva, jak si povídají. Pak se blonďák zvedl, objal a políbil svoji kamarádku a zmizel za dveřmi jejího pokoje. Stella se přesunula k oknu a první, co udělala, zvedla oči a setkala se s jeho pohledem. V duchu zaklel. Úplně zapomněl, jak přímý a zeleno-modrý pohled má.
Netušil, jak dlouho si vzájemně civěli do očí. Ale utnul to její široký úsměv.
Přičemž Raven zpanikařil. Z úst mu splynulo několik sprostých nadávek, mířené na jeho osobu. Vyvedla ho z míry, tak jako vždy, když se s ní setkal. Spustil nohy na zem a silou vůle se donutil odpoutat se od toho zatraceného okna. Přibouchl okenice a svezl se na gauč.
Automaticky sáhl pod sedačku a vytáhl svou zásobu „S". Dneska už jednu dávku měl. Tohle by ho mohlo zabít. Zarazil se, když zase mohl normálně uvažovat. Copak se nechá zničit nějakou cácorkou odvedle? Zatvrzele se odmítal jen pohnout, nebo změnit polohu. Krabičku s lékem nechal ležet a zíral do zdi.

Takhle se nechat rozhodit. Taková potupa. Právě proto, že ho něco podobného nikdy nepotkalo, s tím teď měl takové problémy. Otupělost a uvolnění pramenící ze sedativ, ho od toho úspěšně odřízla. Ale nic není trvalé.
Déle už na zadku sedět nevydržel. Nasupeně se zvedl. Neobtěžoval se obléknout se trochu tepleji a vyšel z bytu. Za chvíli se usadil na kamenných schodech před domem. Mráz, který panoval venku, se dal přesně srovnat s jeho náladou.

Stella

Váhala asi jednu vteřinu, po tom, co ho viděla vyjít z domu. S ohromením sledovala, jak se jen v černém upnutém tričku a obyčejných kalhotách usadil na studeném kameni schodů.
Pravděpodobně se rozhodl spáchat pomalou a bolestivou sebevraždu, když se tam tak uvelebil.

Odtáhla se od okna a odložila hrnek s kafem. Zadívala se na hodiny, blížila se dvanáctá hodina noční. Čas, kdy se komínem propasuje Santa, nadělí hodným dětem hromadu dárků. Měla by se zachumlat do peřiny a užívat si nicnedělání, po velké chutné večeři, stejně tak jako Ery a Amélie.

Když ale uviděla osamělou postavu Ravena za oknem a teď dokonce venku, nedokázala se zachovat racionálně. Sama netušila, co jí to popadlo, když si natahovala svůj zelený kabát, pletenou šálu a kulicha a to rovnou na pyžamo. Jestliže on míní mrznout, ona ne. Z nějaké zvrhlé příčiny se těšila, až se dostane ven.
Vykradla se z pokoje a po špičkách prošla kolem Eryho a pak Améliinýho pokoje. Došla do kuchyně a nalila do přenosného šálku štědrou dávku horkého kafe. Do alobalu zabalila kousek jablečného koláče. V duchu si spílala do idiotů, ale i tak se nedokázala zastavit. Když odcupitala k předním dveřím, zhluboka se nadechla a otevřela je. Do obličeje jí vrazil ledový poryv sněhových vloček. Nevadilo jí to. Podle všeho je vzduch jeden z živlů, které dokáže ovládat. Tím pádem by se s větrem asi měla skamarádit. Pousmála se. Vzhlédla k nebi. Zdálo se jí, že běsnění větru se o něco málo uklidnilo, ale třeba to bylo jen zbožné přání. Zatím se jen dotkla země. O fungování větru, neměla ani potuchy. Obrátila pozornost od svých božích sil a podívala se naproti.

Raven si jí už stihl všimnout.
Jelikož v jeho obličeji ještě nikdy nezaznamenala, tak zřejmý šok, málem ji to rozesmálo. Nechala pootevřené dveře. Nepočítala s tím, že k ní bude bůhvíjak vstřícný. Pomalu sešla po schodech, trochu se bála, aby jí neuklouzla noha a nesvalila se na zem, jak pytel brambor. Zrovna před ním se nechtěla tak znemožnit. Stačilo to jednou. Našlapovala tedy s velkou opatrností, dokud se neocitla přímo u něj. Tedy pod ním. Zůstal sedět na schodech a nedával vůbec najevo, že by mu byla zima.

Evidentně už překonal šok ze Stellinýho odvážného činu, protože se mračil tak, jak měl ve zvyku.

„Víš o tom, že jsi ta nejotravnější osoba, co kdy chodila po zemském povrchu?" započal rozhovor, přesně tak jak si myslela. Hrubý, tak jako vždy. Ale nijak zvlášť se jí to nedotklo.

„Taky tě moc ráda vidím. Koukám, že ses nezměnil. Pořád stejný. Pořád, jako bys měl v zadku zapíchnutou osinu," nechtěla mu dát, to po čem toužil. Ale neodolala touze si do něj rýpnout.

„Slíbil jsem snad, že se změním? Ne, a jestli jsi sem přihopsala, aby jsi mi dělala kázání, tak ti radím, aby ses obrátila o sto osmdesát stupňů a pokračovala v chůzi," zahučel. Stella mlčela a prohlížela si ho. Zdál se jí nějak nemocný. V bělosti sněhu kolem něj, se skoro ztrácel, jak byl bledý. Tváře měl trochu propadlé a pod očima se mu rýsovaly tmavé stíny, značící nevyspalost. Kupodivu, ale neztratil nic ze své svalové hmoty, což mohla poznat podle jejich pohybů pod kůží, když zatínal pěsti.

„Pokus se v sobě najít trochu slušnosti, když se tě teď zeptám, jak to jde ve škole?" pokrčila rameny a čekala na jeho odezvu. Pozvedl obočí. Byla si jistá, že ho ohromuje. Podle zacuknutí v jeho obličeji. Asi za ty dva měsíce nenašel nikoho, kdo by s ním mluvil tímto způsobem. Marně se pokoušela vnést do jejich znovu shledání trochu klidu a míru. To přece patřilo k vánocům ne?

„Vážně se teď ptáš na tuhle stupidní otázku? Já jsem totiž přesvědčený, že tobě je škola úplně šumafuk," jasně rozpoznávala v jeho hlase napjetí, i když se snažil být přesvědčivý. Věděla, že ani trochu není tak v pořádku, jak to hraje.

„To je zdvořilost. Ale jelikož vím, že tobě tohle slovo vůbec nic neříká, přejdu to," čím dál tím víc měla pocit, že přece jenom měla zůstat ve svém pokoji. Proboha! Co ji to napadlo. Tenhle kluk o její společnost nestojí. Nestojí totiž o žádnou.
Mlčel a zíral na ni. Zkoumal ji pohledem, tak jako ona jeho před chvílí. Stála v klidu, aby ho nerušila v průzkumu, nakonec promluvil.

„Kde jsi byla ty dva měsíce?" jeho otázka ji vyvedla z rovnováhy. V hlavě se jí v rychlém sledu přehrál film posledních několika týdnů. Přišlo jí to komické, kdyby mu teď na místě vyklopila, kde doopravdy byla, asi by to nerozdýchal. Ale to nebyla pravá příčina jejího úžasu. Tou byla jeho náhlá otázka, po těch nerudných slovech se tohle zdálo, jako blesk z čistého nebe. Takže mu neušla její nepřítomnost ve škole? Překvapující. Jediné na co v jejich setkáních si dokázala vzpomenout, byla jeho až nepříjemná otrávenost. To nezmizelo, ale něco tu bylo nového. Něco, co nedokázala rozluštit.

„Cestovala jsem... v rámci studia," vymyslela si pohotově ucházející lež. Jeho obočí se pochybovačně stáhlo. Ach. Možná není tak dobrá lhářka. Nebo on není tak hloupý. Ale ona si zas tak moc nevymýšlela.
Povolila svým smyslům najít jeho energii. Vznášela se kolem něj. Byla intenzivnější než všechny ty, co se jim snažila odolat od stopařů. A rozeznávala v ní něco odlišného. Byla ponurá a tak nějak potlačená. Nechápala to. Přesto však neztrácela nic na své přitažlivosti, přistihla se, jak se k němu o pár kroků přiblížila. Ale neudělala žádný výpad, jen se koupala v jeho přítomnosti. Když se mu zadívala do očí, zjevně mu její podivné chování neuniklo, hlavně ne to, že klesla na kolena a zůstala zapřená o jeden schod pod ním, takže od něj byla vzdálená jen několik centimetrů. Pootevřel rty v ohromení a hned se zase vzpamatoval.
Aby odvrátila pozornost od tohohle okamžiku, natáhla k němu ruku s přenosným hrnkem. Kafe v něm bylo stále vařící a pak ještě koláč. Očima sklouznul k nabízenému občerstvení. Zacukaly mu koutky.

„Ne, díky," zněla jeho odpověď. Zamračila se.

„Proč?"

„Nejspíš bys mě tím zabila," odpověděl bez váhání. Zatraceně!

„Tebe ještě neopustila ta nepřátelskost?" vyjela na něj. Člověk se tu snaží a on to takhle odpálkuje.

„Ne, tak se s tím smiř," pronesl, do šelestění sněhu. Vločky mu padaly do černých vlasů. Vypadal, jak nějaký model z reklamy na sníh. Rychle zahnala tu představu a soustředila se na jeho arogantní odpověď.

„Jak myslíš. Každopádně ti děkuji, že jsi mě odnesl ze školy domů, tenkrát, když jsem odpadla," doufala, že ho tím zaskočí, ale to se trochu přepočítala.

„To, že jsem udělal?" to jemu se podařilo ji obelstít a ještě se opovažoval si z ní dělat srandu.
„Praštil tě snad někdo poslední dobou do hlavy?" procedila mezi zuby. Vděčnost za jeho čin se vytratila a zbyl jen narůstající vztek. Ten kluk by připravil o sebeovládání i svatého!

„Nedělám něco, co mi není podobné," bez meškání odhalil, že to co udělal, bylo spontánní. Což trochu zchladilo její zuřivost.

„Udělal jsi to. A když se ti někdo snaží poděkovat, neměl bys dělat hloupého a odpovědět něco jako, není zač, popřípadě, rádo se stalo," uštědřila mu další radu ohledně slušného vychování, které se mu evidentně nedostalo. Jeho reakce vymazala všechny její myšlenky, když se na ni pobaveně pousmál. Nedokázala si vzpomenout, jestli ho někdy viděla se usmívat. Maximálně se od něj dočkala sarkastického, cynického úsměšku. Tohle byl opravdový, malý úsměv. Hned, jak si uvědomil její vyvalený pohled, jeho výraz zchladl. Až jí z toho přes záda přejel mráz. Propaloval ji svým temným pohledem. Úplně ji hypnotizoval. Jen stěží se z něho vymanila, aby si uvědomila, že je někdo sleduje. Obezřetně vrhla rychlý pohled k úplně vylidněné, lampami osvětlené ulici. Nikde, nikdo. Ale ten pocit neutichal. Trochu se napřímila v zádech, takže se od svého společníka odtáhla a našpicovala uši. Jen padající sníh, auta jezdící po hlavní silnici. Něco, se jí tu nezdálo.

„Ellë?" zareagovala na svoje jméno a obrátila svoji pozornost zase na Ravena. Nechápavě na něj mrkala. Jak, že jí to nazval?

„Eh... odkud znáš...jak..." vykoktala.