Sevření andělovi ruky povolilo, ale ona se ho stále pevně držela, až se jí musel vyprostit.

„Už můžete otevřít oči," zaslechla jeho šepot. Povolila uzamknuté svaly a pootevřela oči. Zírala na zem. Zjistila, že stojí na sytě zeleném trávníku. Odvážila se pozvednout zraky do úrovně jeho kolen. Narazila na krásné zelenkavé lístečky keře, které zdobily pupence, ještě nerozkvetlých planých růží. Mohla jen hádat, jakou barvu budou mít. Směle postupovala dál, nakonec se odvážně rozhlédla kolem sebe. Rozpoznala, že se nachází v zeleni úžasného udržovaného malého parku. Nebyl větší než dvůr její školy. Přesto mu to neubíralo na kráse. Byla jím naprosto okouzlena. Nebylo to totiž vše. Za hranicemi zeleného zázraku se nacházelo město.

Obrovské snové město.

Opravdu.

Jakoby vystoupilo ze snů. Ponořené do mlžného oparu neskutečnosti. Zírala na něj s pootevřenými ústy. Neviděla, kde začínalo, ani kde končilo.

„Tohle je Canohtaere. Naše hlavní město a také jediné," v Nickolasově hlase se ozývala neskutečná pýcha. A Stella musela uznat, že byla oprávněná, přesto nemohla uvěřit tomu, co před sebou vidí. Bylo to skutečné? Nebo si s ní hraje její mysl? Omámeně se natáhla ke keři a pohladila jeden z lístků, aby se přesvědčila o jeho reálnosti. Toužila se však dotknout té fata morgány, co se rozprostírala před nimi.

„Je skutečné?" vydechla a mhouřila při tom oči. Několikrát je zavřela, aby se ujistila, že město nezmizelo, ale stále tam dlelo a oslňovalo svou krásou. Všechny domy, ať to byly malé vilky, nebo vysoké několikapatrové stavby, se jevily, jakoby pocházely z dávných dob. Mohly se pyšnit těmi nejzajímavějšími architektonickými prvky. Stella sice nebyla žádná odbornice, ale spolehlivě rozeznala řecko-římskou architekturu. Všechny budovy byly přetřené světlými, matně nejasnými barvami. Ale nenašla na tom sebemenší chybu. Město se stupňovalo do kopce, a to mu dodávalo podobnost se schody, ale tam zdaleka nekončilo. Ačkoliv na jeho vrcholu se třpytily věžičky a cimbuří monumentálního paláce, což spolehlivě přitáhlo její pozornost.

„Stejně tak skutečné, jako jsem já, nebo vy, Akhasiero," odpověděl Túrelio. Nevěnovala mu pozornost. Jako kdyby jí dokázal číst myšlenky, jí odpověděl na další nevyslovenou otázku.

„To je královský palác, nese stejné jméno, jako celé město. Stavba se udržuje po celé špičce kopce, tady odtud to není vidět, ale je to velký kus půdy. Zahrnuje několik desítek pavilónů a každý z nich má svou funkci," vysvětloval poněkud dychtivě. Stočila k němu pohled. Tváře mu zrudly samým vzrušením.

„Rád bych vám tady vyprávěl vše o našem městě, ale už na vás jistě čeká váš mentor. Máte toho hodně na vstřebání. A to je teprve začátek," ovládl svoji zapálenost a vrátil se ke svému původnímu plánu. A to, bezpečně ji dopravit až k jejímu mentorovi. Vydali se na cestu, tentokrát už pěšky. 

Propletli se mezi několika stromky a křovím, které je dělilo od kamenné cestičky vedoucí do hlubin města. Připadala si jak Alenka v říši divů. S pootevřenými ústy zírala na první dům, který míjeli. Natřený bílou barvou, obehnaný ozdobnými sloupy a celý ponořený do stejného klamného oparu neskutečnosti, v jakém se utápělo celé město. 

Pak však začali narážet na jeho obyvatele a rázem pro ni všechna obydlí neexistovala. Naproti nim zrovna šla skupinka mladých dívek, sotva patnáctiletých, oblečených do temně modrých rouch. Na hlavách měly čelenky ze spletených barevných kvítku. Nemohla z nich spustit oči. Vypadaly bezstarostně a vesele se smály nějaké historce, kterou jedna z nich vyprávěla. Pak si však všimly jejich dvojice a na zlomek vteřiny se zatvářily vylekaně. Když došly k nim, zastavily se a tak i ona s Nickem. Stella se zmateně podívala na svého společníka, který zrovna pokynul děvčatům. Všechny si přiložily levou dlaň na srdce a sklonily hlavu. Pak sborově promluvily jazykem, kterému nerozuměla. Nickolas jim odpověděl. Stella se dívala z anděla na skupinku a zase zpět, chtíc něco vyrozumět z jejich výrazů. Když Nickolas domluvil, dívky se usmívaly a vypadaly šťastně. Nepokrytě si ji prohlížely. Stella se nervózně ošila a byla vděčná, když se švitořící seskupení rozhodlo pokračovat v cestě. Stella se po nich několikrát otočila a stejně tak ony. Už se chtěla zeptat Nicka, co to mělo znamenat, ale on se rázně vydal dál na cestu, že mu sotva stačila. Za chvíli zapomněla na to, co se stalo a zvědavě se dívala na kolemjdoucí.

Nějakým nedopatřením se stala Stella dokonalou senzací. Vůbec jí ta přemíra pozornosti nebyla příjemná, nikdy nebyla ráda ve středu pozornosti a k jejímu štěstí se to stávalo jen zřídka. Milovala davy, ale jen tak, že se v nich mohla schovat a zůstat neviditelná. Kolem ní se teď rojilo tolik lidí, nebo netušila, jak přesně by ty bytosti měla nazvat. Nosili všechny možné barvy rouch a na hlavách květinové korunky, i muži, bez výjimky. A vypadalo to, že dnes nemají nic jiného na práci, než jen na ni nepokrytě zírat. Natáhla krok a srovnala ho s andělem. Mračila se na jeho profil dokud se na ni neotočil.

„Je něco v nepořádku, Akhasiero?" zeptal se jí, jakoby to místo, na kterém se zrovna nacházeli, bylo to nejnormálnější na světě.

„Všechno." odpověděla bez přemýšlení. Pak jí došlo, že jemu tohle musí připadat naprosto obvyklý den v jejich městě. Ale ona tu byla poprvé, nikdo jí ani pořádně nevysvětlil, kde že se to nachází. Zavrtěla hlavou v náznaku naprosté rezignace, kupodivu to pochopil a nijak se dál nevyjadřoval. Nenechala se dál rozptylovat a v hlavě si stále opakovala, že když to všechno zvládne, zase se vrátí zpět a pokud možno vymaže sama sobě vzpomínky.

K jejímu úžasu jejich kroky mířily přímo k tomu paláci. Probouzel v ní posvátnou úctu a taky trochu děs. Čím blíže mu byli, tím víc se nad nimi tyčil. Hlavní budova vypadala jako rotunda s ionskými sloupy okolo, které podpíraly střechu, která byla nesmírně obrovská. Vysoká snad jako menší mrakodrap. Ke vchodu vedlo několik schodů a na každé straně, směrem od kruhovitého základu, vedly dvě široké chodby, stejně tak lemované obyčejnými sloupy. Připadala si oproti té stavbě neuvěřitelně nicotná.

Jednoduše ji pohled na tu mohutnost tak ohromil, že ani nepostřehla, že míjejí vysokou železnou bránu. Byla otevřená a napojovala se na oplocení, které bylo obehnáno kolem celého královského pozemku.

Tenhle chrám by mohli závidět i ti největší multimilionáři, kteří se snaží o pompéznost u svých vlastních obydlích. Přestože na tomhle paláci nebylo nic moderního, získával právě ten nádech starodávnosti a k tomu posvátnosti. Obávala se vstoupit dovnitř. Jako kdyby překročila práh, ocitla se v jiném čase. Urputně mrkala a snažila se zachytit všechny vjemy. Po každé straně dveří stáli dva tvrdě se tvářící muži. Zírali před sebe a ani se nehnuli, skoro, jako by byli z kamene. Byla si však jistá, že kdyby se začalo dít něco nekalého, dokázali by opustit svoje místa a bránit tohle nádherné místo.
Vešli do hlavního kruhovitého sálu. Všude bylo tak bílo a kamenná dlažba byla vyleštěná, takže se v ní odrážely sluneční paprsky, které sem proudily. Málem ji to oslepilo.

„Tudy, prosím," promluvil k ní Nickolas. Musela se zastavit uprostřed rotundy a prostě se jen rozkoukávat. Rychle se vzpamatovala. Moc dobře věděla, jaký pocit ji to donutil se zastavit a rozjímat. Přesně ten, který jí našeptával, že to tu zná. Jakoby tu snad už někdy byla? Což byla naprostá hloupost. 

I tak tušila, že si to zkouší nalhat.
Ten známý pocit ještě sílil, když se vydali k levému křídlu. Podívala se vlevo a měla úžasný výhled na celé město. Stále ho nikde neviděla končit. Když se podívala vpravo, mohla vidět travnaté nádvoří obehnané totožnými sloupovými chodbami, jakými právě procházeli. Zdálo se, že oproti přeplněným ulicím, tam za branami, byl tento palác, kromě dvou stráží, úplně vylidněný. Nepotkali živáčka. 

Nakonec prošli celou délkou chodby, připadalo jí to, jak několik kilometrů a dostali se do dalšího pavilónu, kde se propletli několika krátkými chodbičkami, až se zatavili před dřevěnými dvoukřídlými dveřmi.

Túrelio na ně zaklepal. Stella zjistila, že jí srdce celou dobu bije o žebra, až se bála, aby nevyskočilo ven. Skousla si ret. Proboha. Cítí se, jakoby se teď měla setkat s hlavou státu. Je to jen její mentor, učitel. Opakovala si v hlavě pořád dokola, dokud se neotevřely dveře. Anděl ustoupil a nechal ji vejít jako první. Celkem ji to ohromilo, když se ocitla v místnosti, která jí připomínala pracovnu. Oproti bělosti chodeb a celkové stavby, byl tento pokoj poněkud pochmurný. Ale útulný. 

Před obrovským tabulkovým oknem, stál pracovní stůl z černého ebenového dřeva. Všechen nábytek, co se tu nacházel, byl z toho samého dřeva. Kamenná podlaha byla překrytá pestrobarevným kobercem. Kupodivu to nepůsobilo nepatřičně, ale hodilo se to k celkovému interiéru. Všimla si, že stěny obdélníkové místnosti byly pokryty poličkami, které se prohýbaly pod váhou všemožných knih. Až když očima projela celý pokoj, zastavila se u otáčivého polstrovaného křesla za stolem, v němž seděl muž. Ani ji nepřekvapilo, že měl na sobě stejný bílý oblek, jako Archi. Pravděpodobně tu ti vysoce postavení mohli nosit normální oblečení, kdežto lidé ve městě jen ty záclony omotané kolem těl.

Ten muž byl ve stejném věku jako Archibald, ale tam veškerá podobnost končila.
Měl ryšavé vlasy, zastřižené na krátko, a když zvedl oči, mohla se přesvědčit, o světle zeleném odstínu jeho očí. Jeho tváře a bradu pokrývalo zrzavé strniště, což mu kupodivu dodávalo na elegantnosti.Působil na ni velmi přívětivým dojmem, ne tím rezervovaným a přísným postojem, jaký rozeznala od Nejvyššího Boha.

„Děkuji ti, Túrelio, že jsi ji sem bezpečně dopravil. Můžeš jít," promluvil zrzek k jejímu doprovodu. Otočila se na Nicka, provedl stejnou uctivou poklonu, jako při jejich prvním setkání. Položil její skrovné zavazadlo na koberec a odporoučel se. Ani se s ním nestihla rozloučit. Doufala, že ho někdy ještě uvidí.

Obrátila svou pozornost zase k tomu muži naproti ní. Na sucho polkla. Ticho se prodlužovalo a on se na ni klidně dál díval. Ona zůstala stát na místě. Nevěděla co s rukama, ale odvážně opětovala jeho přímý pohled. Netušila jak dlouho tam stojí a civí na něj. Když už si myslela, že zapustí kořeny do podlahy, na jeho rtech se objevil jemný úsměv.

„Jsi trpělivá. Po tom, co mi o tobě pověděl Nejvyšší, jsem nevěřil tomu, že bys mohla prokázat takovou pokoru," konečně k ní promluvil, což odstartovalo její potlačenou podrážděnost. Čekala, než promluví, jelikož jí to připadalo správné. Ale Archi si pouštěl pusu na špacír, bůh ví, co tu o ní napovídal. Zamračila se na něj. Což jeho úsměv ještě prohloubilo. A její hněv se rozplynul, jako mávnutím kouzelného proutku. Pod tíhou jeho přívětivého výrazu, to jinak nešlo.

„Vím, že je toho na tebe teď momentálně moc. S nikým a nikdy jsme nepostupovali tak, jako teď s tebou," řekl, když zjistil, že Stella udrží svůj ostrý jazyk za zuby. Jeho věta jí nedávala sebemenší smysl a jediná otázka, která ji přišla na mysl, byla. Proč?

„Proč?" pronesla ji nahlas.

„To je na dlouhé povídání a nás čeká fůra práce," zněla jeho odpověď. Vůbec se jí tenhle směr řečí nelíbil. Znovu to vedlo k ničemu. Už se neudržela. Opustila svůj pokorný postoj přede dveřmi a přidupala přímo před něj. Jediné, co je od sebe dělilo, byla deska stolu.

„Už toho mám plný zuby. Ten váš Nejvyšší mi neřekl zhola nic. Pořádně nevím, co tady vůbec pohledávám a proč jsem se k tomu nechala přemluvit, proto bych ocenila, kdyby mi někdo už konečně řekl něco, co stojí za to. Můj pohár trpělivost právě přetekl, pane," vychrlila ze sebe.

„Výbušná a temperamentní. Posaď se," pokynul jí hlavou, ani trochu ho nevykolejil její výstup a ukázal rukou na pohodlné křesílko, kousek od ní. Vůbec se jí nechtělo ho poslechnout. Ale donutila svoje protestující končetiny k pohybu, takže se ve vteřině ocitla usazená naproti němu. Měla dojem, že jestli bude pokračovat v nelichotivém výčtu jejích povahových rysů, vzteky se rozkřičí. Proto zaměřila svůj pohled na blankytně modrou oblohu za jeho zády. To ji uklidnilo.

„Stello, ty tomu stále nevěříš. I přesto, že jsi tu," zkonstatoval, neptal se jí. A měl pravdu. Nechtělo se jí věřit. Myslela si, že kdyby tomu z malé části nevěřila, nezbláznila se. Odpoutala zraky do výhledu z okna a podívala se na něj.

„Považuji se za člověka. Od narození jsem žila v NY. Nemůžete po mě žádat, abych během několika dnů přehodnotila celý svůj život a jednoduše ho hodila za hlavu. To prostě nejde," zašeptala Stella stísněně.

„To po tobě nikdo nechce, dítě. Ale nemůžeme v tomhle pokračovat, když nevěříš,"

„A v co mám tedy věřit?" zvýšila hlas. Snažila se zamaskovat roztřesenost. Nikdy nebyla slabá, ani žádná třasořitka. Ale jak řekl, je toho hodně a najednou.

„Věř v to, co ti tvoji rodiče odkázali,"

„Nikdy jsem svoje rodiče nepoznala. Matka je mrtvá a otec... To je jedno," mávla nad tím rukou, neměla v úmyslu tady tomu mudrci vylévat svoje srdce.

„Mnoho lidí i nás, ztratilo rodiče. Ty ses přes to nepřenesla. Cítím v tobě zlobu a vztek. Proč, Stello?" začala rozpitvávat její pocity a to se jí ani za nic nelíbilo. Připadala si jak na nějaké hodince s psychologem. Zatnula zuby.

„Nechci o tom mluvit,"

„A to je tvůj problém. Zlobíš se na své rodiče, že ti neřekli, co jsi zač. Myslíš, že aspoň tvůj otec mohl, že?" schválně do ní šťouchal. Takže její prchlivost znovu vytryskla na povrch.

„Podle všeho je na živu a jeden z vás! A přesto, za mnou přišel nějaký Nejvyšší a řekl mi o mém původu. A můj vlastní otec se neobtěžoval! Nemáte nejmenší tušení..." ztišila svůj křik na minimum a zajela zpět do křesílka, když se předtím tak vymrštila. Mentorovi při jejích slovech přejel po tváři stín, ale nevyjadřoval se. „Já jsem se o tohle neprosila. Vykašlala bych se na to, kdybych věděla, jak ovládnout ten hlad!"

„Naučím tě to, Stello. Naučím tě ještě víc. Vše, co ses měla naučit už dříve. Uklidni se a polož mi své otázky," jeho hlas byl uklidňující. Na rozdíl od Archiho.

„Mám jich hodně,"

„Já vím,"

„Tak dobře. Tohle město je skutečné? A kde se rozprostírá?"

„Nepřipadá ti? Ach, jsi tu poprvé, chápu. Lidem by připadalo nereálné. Ale přesto, možná víš, že o takovém místu lidé sní. Jako o nebi, jako o místu, kam odchází jejich duše k odpočinku," jeho odpověď jí uspokojila, jelikož tušila, že to bude něco podobného.

„A je to pravda?"

„Ano je. Tady ve středu jsou jen našinci. Všimla sis nekonečnosti města? Je to jediné naše město a nikde nekončící. Všude tam, kde už tvoje oko nedohlédne, se rozprostírá a tam všude dlí duše," po jeho slovech jí tohle město, připadalo ještě více nereálné.

„Existuje tedy i peklo?" tahle otázka ji napadla z čista jasna. Z toho, jak jeho výraz ztvrdnul, usoudila, že trefila do černého.

„To je kapitola sama o sobě. Vím, že tě tíží jiné otázky. Nech si tuhle na vhodnější dobu," nějakým způsobem poznala, že to myslí vážně. Takže na něj nedotírala a snažila se vzpomenout na jiné dotazy, co jí trápily.

„Kdo jste?"

„Ach. Já jsem se ti ani nepředstavil, že?" zvedl se ze svého křesla a stoupl si do plné výšky. Byl vysoký. Možná dva metry. Civěla na něj. „Jsem Meldon. V lidském světě Milo. Bouřkový Bůh," pronesl slavnostně. Položil si dlaň na levou stranu hrudi a poklonil se.

„Další dotaz, proč se mi všichni klaní? Nebo proč všichni všem?"

„Je to součást naší starověké etikety. Uvidíš, že se ti to za chvíli bude zdát stejně tak normální a automatické, jako mrkání," nadechl se a pokračoval, „Nevím, jestli ti to někdo už řekl, ale ty patříš do královského rodu. Tím více získáváš na úctyhodnosti, jelikož jsi poslední nástupkyní, jediný pozůstalý mladý následník," po tomhle se neudržela a vyvalila na něj oči. Takže, nejenže je podělaná bohyně, k tomu urozeného původu, ale nakonec i nástupkyně, bůhví na co?

„Co, přesně to má znamenat a proč, když jsem tak důležitá, se to dozvídám až teď?" vyjekla.

„Tvůj otec chtěl, abys žila a dospěla mimo všechno dění. Bylo to pro tebe o hodně jednodušší a hlavně bezpečnější," zmínil jejího otce.

„Znáte mého otce?"

„Znám,"

„A?"

„Zavázal jsem se slibem mlčení,"

Zaúpěla. To se jí snad jen zdá. K odhalení totožnosti jejího náramného taťky jí dělí jen slib mlčení.

„Co jsem udělala, že se ke mně nezná?" nedokázala zadržet ublížený tón, který se jí dral do hlasu.

„Stello. Tohle není na mě, abych ti řekl, co bylo a proč to tak je. Nadejde čas, kdy všemu porozumíš," neodolala a protočila oči. Měla by přestat tápat ve tmě a s konečnou platností zanevřít nad její rodinou. V tom ji něco napadlo.

„Co Archibald? Řekl mi, že je Živelný bůh a Nejvyšší. Jsem s ním nějak spjatá?" sakra! Že radši nezavře pusu na zámek!

„Až začneme s výukou, ukážu ti propletenec rodů. Královské rody jsou tři. Což, jak ti asi došlo, neznamená, že ty jsi v tom samém jako Nejvyšší," kupodivu se jí po tomhle zjištění ulevilo. Ale nedokázala si nějak ujasnit z jakého důvodu.

„Z jakého rodu tedy jsem?" vydechla upjatě.

„Jsi z Akhasenů. To je patrné i podle tvého příjmení. A podle toho se i pozná, že ty stojíš na té nejvyšší pozici a sama. Akhasiero," vysvětlil ochotně. A sakra! Vážně je ta nejvyšší z nejvyšších. To je na nic! Staví ji to na podstavec pozornosti. To znamená, všem na očích. Málem nahlas zasténala.

„Tvoje matka byla z tohoto rodu," dodal.

„A můj otec?" v duchu se okřikla, že by s ním už měla přestat. Měla by na téma tatínek, úplně zapomenout, vše by tím zjednodušila, hlavně pro sebe.

„Není podstatný," řekl neochotně. Buď to znamenalo, že je na společenském žebříčku velmi hluboko, nebo je naopak hodně vysoko postavený a nedotknutelný. Nebo prostě lže.

„Jaké jsou ty dva zbývající rody? A do kterého spadá Archi?" pokračovala dál ve vyptávání.

„Archi?" Meldonovi v očích zajiskřilo pobavení. Pak zvážněl. „Existují Curanderové a Canohtarëové. Oba velmi významné. V Curanderové, stejně tak jako Akhasené čítají jen jednoho boha. Jediní Canohtarëové jsou velmi početní. K nim patří Archibald. Ale tento rod je hodně rozvětvený. On sám představuje jednu silnou samostatnou větev," informoval ji. Vstřebávala tyhle informace, jako suchá zem vodu po dešti. Zjišťovala, že tyhle poznatky, jí to tu aspoň trochu zpestří.

„Jak se jmenovala moje matka?" zamumlala otázku. Mile se na ni usmál.

„Erummeldë a v lidském světě Marie. V překladu její jméno znamená „milovaná bohem,"

„Vy si ji pamatujete? Zemřela při mém porodu, je to pravda?" vyhrkla. Přestože si to zakázala, o svých rodičích chtěla vědět. Nedokázala se v tomhle ohledu ovládnout.

„Znal jsem ji. Moc se jí podobáš, nejen vzhledově, ale i povahově," ujistil ji. Spolkla otázku ohledně toho, v čem se podobá otci a pátrala v mysli po dalších otázkách.

„Slyšela jsem mluvit Nicka v jiném jazyce, nikdy v životě jsem ho neslyšela. Co to je?"

„To Starověký Jazyk Akhasů. Umí jím mluvit všichni bohové,"

„Kromě mě,"

„Kdybys tu žila od narození, uměla bys jím mluvit stejně plynule. Všechny naše božské děti se učí několik jazyků. Včetně toho našeho. Jsi hodně pozadu, ale jsem si jistý, že zvládneš vše, co ti naložím," trochu se děsila právě toho všeho.

„Jak dlouho tu budu muset být, protože podle toho, co všechno mě čeká, se tady odtud nedostanu tak několik let," což ji upřímně děsilo. Ne, že by to tu nevypadalo jako v ráji. Shodou náhod to bylo přesné pojmenování. Ale chtěla domů. Za tetou a jejím kamarádem. Dokonce i za tím umanutým Ravenem. Chtěla mu poděkovat, že ji odnesl domů. Ačkoliv si byla jistá, že by o nic takového by nestál.

„Nebudu zastírat. Jsi nesmírně pozadu, s celou výukou. Nic nevíš ani o své potřebě a ani svých schopnostech. A to nemluvím o etiketě a dalších povinnostech, které patří k životu bohyně. Zabere to čas. Několik měsíců rozhodně. Až budu přesvědčený, že víš dost, už bude na tobě, se vzdělávat samostatně. To však neznamená, že nemůžeš vídat Amélii a Eruanna. Je jen na tobě, jestli se bez protestů pohroužíš do učení," jeho slova vyzněla přívětivě a s nabídkou svobodné volby. Přesto v sobě našla už rozhodnutou část. Ta, která odjakživa tušila, že je něco víc. Jako by si na ní ukazovala prstem s monotónní poznámkou, Já ti to říkala. Právě ta její polovina byla svázána, nedokázala s ní hnout. Věděla, že s jasnou volbou nemá sebemenší šanci na jiné rozhodnutí, než tu zůstat.

Musela si připustit, že jen letmé nahlédnutí do tajů jejího nově objeveného světa, ji jednoduše fascinuje a hlavně zajímá natolik, že je ochotna obětovat svůj dosavadní život, aspoň na chvíli. Touží zjistit více o svém původu, co je přesně zač a čeho je schopna.

„Dobře," odpověděla odhodlaně.

~~~~~~~~~~~~~~

A/N Tahle část je hodně informativní, ale i tak doufám, že se vám bude líbit a popřípadě dáte vote, či se podělíte o názor v komentářích! Děkuji předem :)

Zajímalo by mě jak si představujete hlavní postavy? V příloze jsem vám zanechala svou přibližnou představu;) Stella Akhashen a Raven Beuchamp ❤
Hezké počtení přeji!