Její bezvládné tělo mu spočívalo v náručí. Snad poprvé v životě se cítil tak rozpačitě. Byla lehká jako pírko, což zjistil hned, jak si ji vytáhl výše,  aby ji mohl kolébat na pažích. Hlava se jí bezmocně svezla dozadu, jednu ruku měla položenou na břiše a druhá jí visela dolů.

Nepochybně se jí udělalo nevolno z jeho přítomnosti. Jinak si to nedokázal vysvětlit. Přesto, v tom křehkém stavu už na dvůr přišla. A on to ještě více zhoršil. Tak se mu to jevilo, i když si to nedokázal logicky vysvětlit. Shlédnul dolů na její útlé tělo. Vypadala tak mírně a krotce, že si stěží dokázal vzpomenout na tu dračici, která dokáže chrlit oheň a zabíjet pouhým pohledem. 

Co teď s ní? Měl by ji odnést ke školní lékařce? Chvíli nad tím uvažoval a pak to zavrhl. Nechtěl být hned první den považovaný za lidumila, právě naopak. Když tam napochoduje s dívkou v nesnázích, zničí to jeho slibnou samotářskou budoucnost.

Sprostě zaklel.
Nemýlil se, tak holka ho přivede do potíží. Jenže, co s ní? Těžko ji tu nechá ležet na zemi. Raven byl bídák, ale tohle mu prostě nepřišlo správné. Protočil sám nad sebou oči.
Zatnul zuby. Nevšímal si svojí křičící hrdosti a vydal se na cestu domů. Nevšímal si zírajících lidí, když se ocitl na ulici před školou. Naštěstí ho nikdo nezastavil, ani se nevyptával. Ani se tomu nedivil. Co by taky čekal od lidí v NY. I kdyby ji zrovna vraždil uprostřed ulice, nikdo by nehnul ani brvou. Natož, aby jí někdo přispěchal na pomoc.

Rázně a rychle kličkoval mezi lidmi, zaplňující chodník. Každou chvíli kontroloval stav dívky v jeho náručí. Stále vypadala pobledle, rty měl maličko pootevřené , přičemž mohl slyšet její pravidelný dech. Aspoň už vypadala klidněji. Předtím se zdálo, že každou chvíli vybuchne. Konečně zašel do ulice, vedoucí k jejich domům. Ještě nedomyslel, co asi tak sdělí její matce, až mu otevře a naskytne se jí takový obrázek. Zakoulel očima.

Čarodějnice jedna! Jeho nálada se každým dalším krokem dostávala ještě víc pod bod mrazu. Když stanul před dveřmi jejího domu, ani se neobtěžoval držet na uzdě rozzuřený a otrávený výraz. Ať si ji prostě jen převezme a jemu dá pokoj. Předem ale věděl, že ho pravděpodobně zavalí všetečnými otázkami. Nevyhne se tomu. 

Jelikož neměl volné ruce, musel do dveří několikrát kopnout. Nedbajíc na to, jak neslušně to musí vyznít. Zaslechl klapot kroků a pak se otevřely dveře. Žena za nimi se mračila, zjevně se jí nelíbil jeho způsob klepání. To se ovšem změnilo, když postřehla jaký drahocenný náklad, to k ní nese.

„Ellë!"vykřikla. Nechápavě na ni zamrkal, až pak mu došlo, že to je její jméno. Ellë? Zajímavé. Cizokrajné. Žena odstoupila od dveří, což pro Ravena měla být pobídka ke vstupu. Váhavě překročil práh. Následoval ženu hlouběji do domu.

„Polož ji sem," rozkázala. Ukazovala na elegantní lenošku a on na ni bez řečí položil Ellë. Pozoruhodné, jak dlouho už je v bezvědomí. Omráčeně sledoval matku starající se o svou dceru. Pozoroval je, úplně zapomenutý, když mu došlo, že se ta žena ani nezeptala, co se stalo. Ani se k tomu nechystala. Vždyť ho ani nebrala na vědomí.

Zíral na ty dvě v naprostém úžasu. Žena dívce otírala vlhkým hadříkem čelo a šeptala něco nesrozumitelného. Rozhodně to nebyl angličtina, ale nějaký cizí jazyk. Který nedokázal rozpoznat a to byl zapálený lingvista.

„Jak dlouho už to je, co ztratila vědomí?" konečně promluvila a odlepila oči od své dcery. Zadívala se na něj šedýma očima. Na sucho polkl, připadal si jako v jiném světě. Stěny se na něj tlačily a nutili ho, se cítit stísněně. Proboha, ještě začne trpět klaustrofobií.
Postupně mu docházel smysl její otázky. Ona se neptal na to, jak se to stalo, ale kdy?

„Asi hodina," donutil se ze sebe vymáčknout odpověď. Ze rtů jí splynula slova, kterým nerozuměl, ale jeho uším to znělo, jako velmi šťavnaté nadávky.

„Kde jsou ti stopaři, když je člověk potřebuje!" konečně něco, čemu rozuměl. Avšak smysl mu stále unikal. „Ty jsi ji našel? Nebyl někde v okolí Eruanno? Měl se o ni starat," zvedla se z podřepu a otočila se k němu čelem. Zkoumavě si ho přeměřila od hlavy k patě. Kam zmizel jeho odmítavý postoj? Ach ano, ztratil se v naprosté nechápavosti.

„Omdlela mi do náruče a ten kluk nebyl nikde v okolí. Ráno se s ním pohádala," přes celou tuhle absurdní situaci si dokázal poskládat myšlenky a smysluplně jí odpovědět.

„Ach. Ti dva se hádají už od soboty," přes rty jí přelétl úsměv, pak se ale zarazila, jakoby si až teď uvědomila, co řekla a zamračila se na něj.

„Jak se jmenuješ, chlapče?" zeptala se. Málem se neovládl a pobaveně se zasmál. Chlapče. Kdy naposledy, ho někdo nazval chlapcem?

„Raven Beuchamp. Bydlím naproti."

„Ach, ty jsi ten, co Stellu...," kousla se do rtu a zmlkla. Ta žena má problém s vyjadřováním.
„Stellu?" zavrtěl hlavou.

„Ano, Stella. Tohle je Stella," mile se na něj usmála a ukázala na svou dceru.

„Předtím jste ji nazvala Ellë. Měl jsem za to, že to její jméno," vysvětlil jí. Zatraceně. Raven se ještě nikdy v životě necítil tak zmatený, jako právě v tuhle chvíli.

„Obě jsou to její jména. A já jsem její teta Amélie. A děkuji, že jsi přivedl domů, bylo to od tebe velmi pozorné," představila se mu a pochválila ho. Nepříjemně se ošil. Takže to není její matka, nýbrž teta. Začínal mít neblahé tušení, že tahle Stella rodinu nemá. Jen tuhle hovornou ženu.

„Neměl jsem na vybranou, když se skácela na mě," vypadlo z něj. K jeho překvapení se Amélie usmála. Vůbec jí to nepřišlo neomalené.

„Měl bys jít," řekla najednou. Po ničem jiném těch pár minut tady netoužil. Přesto ho její rada přistihla nepřipraveného. Zadíval se na ni. Náhle mu připadala poněkud nervózní. Pokrčil rameny, ještě pohledem zabloudil na Stellu,  stále dlící v temnotě.

„Nashle," zamumlal na půl pusy a rychle vyrazil ke dveřím.

Zdálo se mu to, nebo od té doby, co se přestěhoval ho okolnosti a potíže spojené s tou holkou, nutí se chovat jinak než obvykle. Aspoň už ví, jak pojmenovat těžkost v podobě té nefritové čarodějky. 

Stella, nebo Ellë.

Ať se mu to líbí nebo ne, konečně našel někoho, kdo upoutal jeho pozornost. Ať už je jen ta podezřelá neobyčejnost, skrývající se v křehkém dívčím těle. Zavrtěl hlavou, seběhl schůdky od jejího domu a zamířil k sobě. Rozhodnutý na to, co se dnes stalo, nemyslet.

Stella

Dalo jí to hodně velkou práci se dostat přes závěs temnoty, zase zpět ke světlu. Probrat se z bezvědomí, není vůbec lehká záležitost. Jako by na víčkách měla zavěšená závaží, bránící jí v otevření očí. A to samé se dělo s celým jejím tělem. Končetiny jí ztěžkly, skoro jako by byly z olova.

Zničeně zasténala. Zkoušela si vzpomenout, co, nebo kdo, ji dostal do tohohle zuboženého stavu. A spřádala při tom plány na pomstu. Tohle si někdo odskáče. Když s ní mozek začal opět spolupracovat. Zjistila, že si to zavinila sama. To se jí líbilo méně, než kdyby si mohla vylít zlost na někom jiném. 

Kupříkladu na Beuchampovi. Kdyby se kolem ní neochomýtal, byla by teď v pořádku.Ne, to není správně. Bylo jí zle, už když do ní udeřila první vlna energie, všech jejích spolužáků na škole, jako by ji smetlo tornádo.
Ovšem mohla na něj svalit aspoň částečnou vinu, jelikož to on způsobil zhoršení celého stavu. Nedalo se to unést a on ji stále provokoval a dráždil svými sebevědomými slovy. Přibližoval se k ní, až toho měla tak akorát po krk. Rozhodla se podvolit volání jeho energie a chtěla se zhluboka nadechnout, když zjistila, že to jednoduše nejde. Dokonale ji to ochromilo a připravilo o zbytek jasného uvažování.

Otevřela oči, aby zjistila, že zírá do jasných modrých očí.

Archibald.

Musela se ovládnout, aby nezaskučela zklamáním. V jeho obličeji nebylo ani památky po starostlivosti, nebo po lítosti. Jeho výraz umocnily jeho přísné rysy. Mračil se na ni. Byl na ni rozzlobený. Tiše zavrčela a pokusila se zvednout na loktech. Což se zdálo být nad její síly. Pokud jí vůbec nějaké zbyly.

„Jsi tvrdohlavá, umíněná a hloupá!" utrhl se na ni Archi. Věnovala mu jeden ze svých ironických pohledů a dál se pokoušela posadit. Odvrátila od něj zraky, přičemž se rozhlédla kolem. Byla v Améliiným obývacím pokoji, ale jak se sem dostala, netušila.

„Díky za starostlivost, je mi skvěle," utrousila Stella sarkasticky. Konečně se jí povedlo se usadit do svislé polohy. Málem při tom ale vypustila duši.

„Zasloužíš si to!" usadil ji. Podmračeně si ji měřil. „Naštěstí si k újmě přišla jen ty a nikdo jiný," dodal už o něco klidnějším hlasem. Stella si tiše odfrkla a protočila oči, tak aby to neviděl. Pak jí zrak padl na Amélii usazenou v křesle. Nedokázala rozeznat její rozpoložení, protože se tvářila neutrálně.

„Jak jsem se tu ocitla. Poslední co si pamatuji..." Stella se zarazila. Poslední, co si vybavovala, před tmou, co ji obklopila, byl temný pohled Ravena Beuchampa.

„Pan Beuchamp spolkl svoji hrdost a donesl tě sem," informoval ji Archi. Nedokázala zamaskovat svůj šok. Pootevřela ústa a vyvalila na něj oči. On? On ji sem vážně donesl? Vůbec ho nechápala. Ten chladný a nepřístupný Raven se o ni postaral. Mohl ji tam klidně nechat, nebo ji odnést do školní ordinace. Tohle k němu nějak nepasovalo. Tohle od něj jednoduše nečekala.

„Předpokládám, že opět ztratil paměť," utrousila Stella kousavě.

„Ne, Amélie mě ujistila, že není hrozbou, jelikož si myslí, že se ti jednoduše udělalo nevolno. Tentokrát sis ho nevybrala za svého dárce. Místo toho ses zablokovala a omdlela," odpověděl Archi. Stelle se kupodivu dýchalo o něco lépe. Z nějakého důvodu ji potěšilo zjištění, že Raven si vše pamatuje. I když k tomu nebyl důvod. Jejich další rozhovor totiž spěl přesně tam, kam vždy. Ke krvavé hádce. A to se spolu bavili jen třikrát. On chtěl mít neustále navrch a ona se ho snažila překonat. Uznávala, že si jsou celkově vyrovnaní soupeři, ve slovní při. Možná právě proto byla ráda, že mu nevymyli mozek. Bavilo ji ho dráždit. Vždy to vypadá, že každou chvíli vybuchne vzteky, přitom se to snaží všemožně zamaskovat.

Nicméně se na Amélii vděčně usmála, což bylo poprvé od té osudné soboty. Jelikož zatvrzele odmítala opustit svůj zajetý život a několikrát se kvůli tomu pohádala s Erym a dokonce i právě s Amélií. Dneska pochopila, co přesně ti tři měli na mysli, tím nebezpečím.

„Stello? Vnímej mě!" křikl na ni Archibald. Zatřásla hlavou a věnovala mu svou pozornost. Tentokrát to vypadalo, že ho její nedostačující soustředěnost popudila. V modrých očích se mu nespokojeně zablýsklo.

„Poslouchám," zabručela úslužně.

„Doufám, že jsi po dnešku dospěla k nějakému názoru," opakoval svoje slova, už o něco klidněji. Opět se dostali do slepé uličky. Uvnitř se urputně bránila, přemýšlet nad svou nevyhnutelnou budoucností. Nechtělo se jí věřit, že nemá žádnou jinou možnost. Zmocňovala se jí panika, už jen když si připustila, že s tím prostě nic nenadělá. Musí se podvolit.

„Možná. Nejdřív, ale ještě potřebuji vědět, co přesně pro mě znamená... když se rozhodnu... k tomu..." některá slova spolykala, jelikož jí nešla přes rty. Zaznamenala spokojenost, která se mihla Akhasovi v obličeji. Zatnula zuby.

„Co? Dopravíme tě na bezpečné místo, kde se tě ujme jeden z jiných bohů, který tě bude mít za úkol naučit se ovládat. Vychová z tebe náležitou šlechtičnu," vysvětlil Stelle následující postup. Zakabonila se na něj.

„Šlechtičnu? Jsem snad Živelná bohyně, ať už je to cokoliv," divila se. Zjišťovala, že polovině toho, co jí řekne, vlastně ani nerozumí.

„To patří k tvému výcviku. Neboj se, dostane se ti náležitého poučení v Božské etiketě. Všemu brzy porozumíš," snažil se jí uklidnit. Moc se mu to ale nedařilo.

„Kdy bych se měla sebrat a odejít, bůhvíkam?" zeptala se tiše. Její hlas zněl unaveně. Což byl z její strany, jasný náznak rezignace. Vnímala zkoumavý pohled Amélie i Archiho.

„Nejlépe hned."

„Už?" vyjekla užasle. Nebyla ani trochu připravená. Nejraději by byla, kdyby ji někdo praštil po hlavě a mezi tím, kdy by byla mimo sebe, ji někdo odtáhnul na to bezpečné místo. Necítila se na takové velké rozhodnutí dostatečně jistá.

„Měla jsi odejít už v sobotu," připomenul jí Archi netaktně její chybu.

„A jak dlouho to bude trvat?" zeptala se na další otázku, která ji tížila, jako balvan. „Budu se moci opět vrátit, nebo ne?" dodala rychle, když viděla, jak muži vystřelilo obočí vzhůru. 

„Po nějaké době, když si to budeš přát," odpověděl po chvíli tíživého ticha. Nemohla si pomoci, ale v té větě rozpoznala něco důležitého. Než, aby se nad tím pozastavila a přemýšlela nad tím, přešla to a zvedla se do stoje.

„Tak tedy dobře. Mám si sbalit nějaké věci? Můžu se ještě rozloučit s Erym?" radši se do toho pustila po hlavě, aby neměla čas na to si to rozmyslet.

„Jistě. Až budeš připravená, Amélie pošle pro posla," přikývl.

„Nepůjdu s vámi?" vyhrkla Stella. Myslela si, že ji tam, ať už to bylo kdekoliv, vezme on. Že on jí vše vysvětlí. Ale hned jak pronesla tu otázku, poznala, že nic z toho se konat nebude. Obličejové rysy mu ztvrdly a poněkud potemněly.

„Mám jiné záležitosti, u kterých musím být. Přijdu se podívat na tvou výuku. Nemusíš se bát. Tvůj mentor je jeden z nejlepších," vysvětlil. Nic dalšího už neměl na srdci. Byl spokojený, že ji konečně dohnal k tomu správnému rozhodnutí. To bylo jediné, co žádal. Poté na ni i na Amélii pokynul hlavou a jednoduše se vypařil v záblesku oslnivého světla. Stella se málem zakuckala.

„Na to si zvykneš," ujistila ji Amélie.

„Ještě mi řekni, že taky budu umět zmizet v záblesku světla," Stella nad tím vrtěla hlavou. Pochybovala, že si na to někdy vůbec zvykne. Na vědomí, že je bohyně. Ještě k tomu všemu Živelná. Stále ještě netušíc, co to má znamenat.

„Všechny Bohyně a Bozi, to dokážou," přikývla Amélie a obdařila svoji schovanku jemným úsměvem.

„Ty taky?" uvědomila si, že se Amélie ani jednou nezeptala na nic ohledně téhle šílenosti. Teta na ni rozpačitě zamrkala.

„Přestože jsem se narodila v Božské rodině, nebyla jsem obdařena. Jsem člověk. Nestává se to často, aby se v čistokrevné rodině narodilo dítě jako já. Většinou se to považuje za ostudu," vysvětlovala tiše. V jejím hlase nezaznívala žádná emoce. I tak si Stella všimla divného lesku v jejích očích.

„Tvoje rodina se tě zřekla?" vydechla rozrušeně. Připadalo jí to neskutečné, aby někdo dokázala zavrhnout ubohé dítě.

„Ne úplně, ale vždy jsem byla černá ovce. Jediný bratr se o mě vždy staral," svěřila se Amélie. Stella si uvědomila, že to je poprvé, co se takhle hlouběji poznávají. Nikdy o ní nic nevěděla. Jenom, že se Stelly ujala a vychovala z ní už skoro dospělou ženu. Teď zjistila, že měla, nebo má, bratra. Nikdy jí neprozradila, proč, nebo za jakých okolností se u ní ocitla.
Než však stihla pokračovat ve vyzvídání, do domu se jako velké tornádo vřítil Ery. Než se nadála, stál před ní a hrozivě se na ni mračil. Pozvedla obočí.

„Hlupačko! Nemohla jsi aspoň napsat? Už jsem myslel na nejhorší!" obořil se na ni. Stella si umíněně dala ruce v bok.

„Umím se o sebe postarat sama," zaprotestovala, i když to tak úplně nebyla pravda. Kdyby tam v tu chvíli nebyl Raven, možná by tam ještě teď ležela. To však Ery nevěděl.

„Proč musíš být pořád tak tvrdohlavá. Měla bys jít a učit se. Měla bys toho nejlepšího mentora a..." Stella přerušila tok jeho argumentů, které si od soboty vyslechla snad milionkrát.

„Dobře," řekla jednoduše a vychutnávala si zmatenou užaslost svého nejlepšího přítele.

„Ty... cože?" vzdal to.

„Byl tu Archi. Přesvědčil mě, takže si jdu sbalit a pak jdu bůhví kam a bůhví s kým," odpověděla na němou otázku v jeho očích. Několikrát zamrkal a pak se na ni usmál. Pak se zase zamračil.

„Neměla bys Jeho Výsosti říkat jeho jménem," vyčinil jí Erunno. Protočila oči. Na tohle se jí bude hodně špatně zvykat.

„Vždyť tu ani není," zaprskala. Ery vypadal, že se pustí do další přednášky, ale Amélie to zarazila.

„Ery zavolej Túrelia a já zatím pomohu s balením Stelle," zavelela a už ji sebou táhla pryč od Eryho, který zavřel oči a vypadal soustředěně. Už ji nebyla dána příležitost, aby se na cokoliv vyptávala. Musela přemýšlet nad tím, co si sebou vezme. Jak to má vědět? Když ani neví, kam že to vůbec jde. Ukázalo se, že Amélie to ví, protože uspořádala nájezd na její skříň a vytahovala z ní oblečení, které jí podávala do ruky. Jediné co dělala Stella, že to ukládala do malého kufru. Zdálo se, že toho nepotřebovala tolik.

„Knihy si brát nemusíš," zamumlala, když skončila s vytahováním věcí. V očích jí vědoucně
zablýskalo. Stella radši mlčela.

„Jak dlouho tam budu muset být? Víš kde to je? Znáš toho mentora, kterého budu mít?" Stella už neudržela zvědavost na uzdě a vypustila ty otázky, které ji tížily nejvíc.

„Nevím jak dlouho. Délka studia se odvíjí v mezích tvých schopností. Netuším, jak nadaná jsi. A u tebe je to ještě složitější, když patříš do královských rodů. Pokud se jedná o místo, na které jdeš, lidé to považují za výmysl, nebo představy. Sama si ze začátku budeš připadat jako ve snu. Nevede tam normální cesta, nedostaneš se tam autem, nebo pěšky. Musíš použít svoje světlo. A tvého mentora neznám osobně, avšak slyšela jsem o něm," postupně jí Amélie vstřícně odpověděla na všechny otázky.

„Ale jak se tam dostanu, když před chvíli ani netušila, že nějaké světelné cestování existuje,"

„Proto pro tebe přijde Túrelio," vysvětlila

„To je kdo?" vzpomněla si, jak Amélie požádala Eryho, abys toho Túrielia zavolal. Tak divné jméno.

„To je Stopař, nebo taky „anděl". Tak se jim říká nejčastěji. Má za úkol tě bezpečně dopravit na místo," pronesla ke Stelle, jakoby právě řekla něco smysluplného. Stella se marně snažila pochopit význam slova anděl. A děsila se toho, že má přesně ten samý význam, o kterém by se dočetla v bibli. Už po několikáté se kousla do jazyka, aby se nezačala vyptávat. A nepřišla na pravý smysl jejích slov.

„Pojď, je čas," zamumlala Amélie, vzala malý kufřík do jedné ruky a druhou chytila Stellu za loket. Společně vyšly z jejího nového pokoje. Ani si ho pořádně neužila, pomyslela si smutně. Vešly zpět do obývacího pokoje, kde na lenošce seděl Ery a vesele rozprávěl s jiným mladíkem. 

Pokud si myslela, že Erunno vypadá jako anděl, tak ho značně přecenila. Nemohla si pomoci a otevřela ústa dokořán, při pohledu na muže, sedícího naproti jeho kamarádovi. Měl dokonalé stříbřitě bílé vlasy, dlouhé skoro po lopatky. Úhledně si je stáhl do ohonu, ale i tak neztrácel svůj půvab. Nádherně se leskly ve světle lampičky, která zářila za jeho zády. Ještě si stihla všimnout, že žádná křídla neměl. Oddechla si.

Když si ti dva uvědomili, že vstoupily do místnosti. Ery zůstal ležérně rozvalen na pohovce, kdežto Túrelio urychleně vyskočil na nohy, k jejímu zděšení se začal klanět. Způsobně si položil dlaň na levou stranu hrudníku a provedl řádnou úklonu. Když se opět vracel do vzpřímené polohy, neušlo jí, jak si jí zvědavě prohlíží. Pohledem klouzal po její postavě, od palců na nohou, až skončil u jejích očí. Jeho byly bledě modré. Váhavě se na něj usmála. Neušila, jestli je její povinností se taky poklonit. Pokrčila rameny a zůstala stát, bez toho, aby ohýbala hřbet. Cítila se bezradně, jelikož netušila, co se od ní očekává. Ulevilo se jí, když se toho chopil nový příchozí.

„Je mi nesmírnou ctí, že vás konečně poznávám Akhasiero. Jsem Nickolas. Stopař prvního řádu," promluvil jemným a přesto pevným hlasem. Z nějakého důvodu si ho představila v bílém rouchu a s harfou v ruce. Skutečnost byla však taková, že vypadal, jako každý druhý dospívající kluk. Vlastně vyhlížel, jako model vystřižený z časopisu, čemuž nasvědčovalo značkové oblečení, které ho zdobilo. Měl v sobě něco nadpozemského. To bylo ono. Copak všichni, co spadají do tohohle nově objeveného světa, vypadají tak bezchybně? Vždyť i Eruanno je kus krásného chlapa.

Kdežto Stella se nikdy za žádnou krasavici nepovažovala. Nebo se na to nikdy nesoustředila. Až teď nad tím přemítala.

„Nickolas? Ty nejsi Túrelio?" donutila se konečně vydat nějakou hlásku. Přes andělovy rty přeběhnul úsměv.

„Nickolas je moje pozemské jméno. Vaše Výsosti," informoval ji. Nijak ho nezarazila její nevědomost. Cítila, jak se jí do tváří hrne červeň.

„Tím pádem mi můžeš říkat Stello," zamluvila tu trapnou chvíli. Ale Nickolas se zatvářil nerozhodně. Vrhnul jeden rychlý pohled na Eryho, který propukl ve veselý smích. Stella ho zpražila pohledem.

„Co?" vyjela na Eryho.

„Jsi vznešeného původu. Všichni to vědí. Nikdo se ti nedovolí říkat křestním jménem a už vůbec ne pozemským," odůvodnil svoji pobavenost. To, že on jí říkal jménem odjakživa, ho nijak nezaráželo. Stella začínala být dosti netrpělivá.

„Tvoje pravé jméno je Ellë, zlatíčko," dodala Amélie. Musela se hodně ovládat, aby před andělem nedala najevo, jak ji celé tohle stěhování a nové poznatky rozčilují.
Nejvíc ji popuzoval její vznešený původ. Rodiče, které nikdy nepoznala, jí takto ovlivňují život, nestačilo, že je vyšinutá bohyně. Ještě se k tomu všemu zdá, že v tomhle světě zaujímá nějakou významnou pozici. Což všem umožní se k ní chovat, jako k porcelánové panence.

„Cokoliv," zamumlala rozladěně.

„Prosím," Nickolas natahoval ruku ke kufru, který nesla Amélie, podala mu ho a pak se otočila ke Stelle. Než se nadála, ocitla se v tetiným objetí. Měla dojem, že zaslechla tiché vzlyknutí, ale když pak od ní odtáhla a loučila se s ní, postarší dáma se na ni usmívala.

„Běž. A až se vrátíš, vše už ti bude dávat smysl a vše bude tak jak má být," pronesla teta moudře. Stella se obrátila ke svému příteli. Byl pro ni jako sourozenec, bratr, kterého nikdy neměla.

„Ty jsi tam byl jenom týden," uvědomila si.

„Byl, ale od té doby tam docházím. Stello, já jsem oproti tobě neuvěřitelně bezvýznamný," obeznámil ji s celou záležitostí. Tím ji sebral špetku naděje, na normální život.

„Dobře," rezignovala tiše. Ery k ní přispěchal a objal ji. Nepotřeboval slova k tomu, aby utišil její obavy a zmatenost. Stačilo tohle. I když se celý víkend jenom hádali, což se jim ještě nikdy nestalo, až na malé rozepře, pořád to byl její nejbližší.

„Na to, kolik toho na tebe najednou je, to zvládáš bravurně," zašeptal jí uklidňující slova do ucha a přidal další. „My dva se uvidíme často Ellë. Uvidíš," cenila si toho. Aspoň něco zůstane tak, jak má být. S tím to se oba přátelé rozloučili. Váhavě přešla k Nickolasovi, který už na ni čekal.

„Není se čeho bát, Akhasiero. Vím, že je to vaše první cesta. Jen se mě chytněte za ruku a zavřete oči, já se o vše postarám," ujišťoval ji klidným hlasem. Kupodivu to na ní zabralo. Jakoby nějaká neviditelná hranice potlačila její náhlou hrůzu a místo ní se objevil na scéně naprostý poklid. Což u ní byl velmi nevídaný jev. Bez dalšího pobízení k němu natáhla paži a propletla s ním prsty.

„Uvolněte se a zavřete oči. Na poprvé to může být matoucí a hlavně oslepující," informoval ji. Až později jí došlo, že se chystá provést podobný kousek, jako před nějakou dobou Archibald. Jakmile poslechla jeho rady, její tělo přepadl podivný pocit. Snažila se uvolnit, jak jen to šlo a hlavně křečovitě svírala víčka, tušila, že se kolem ní teď rozprostírá bílá záře, jelikož za víčky viděla bílou tmu. Pokožka po celém těle ji brněla. Sice jí to nebolelo a stále cítila zemi pod nohama, přesto jí to bylo nesmírně nepříjemné.
A pak byl najednou konec.

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~

A/N velice mě těší že je tu pár dušiček , které tahle story zaujala a moc všem děkuji za voty a komenty a no že to vůbec čtete. Vůbec mě nenapadlo, že to někoho chytne. Každopádně doufám, že kapitoly nejsou moc dlouhé, já to radši dělám tímto stylem. 

Takže zda máte nějaké připomínky, rozhodně se o ně podělte... A jak se vám zatím líbí hlavní hrdinové? :) Ps: v médiích je fotka, která vypodobuje mou představu místa, které bude Stelliným dalším domovem (je to obrazek Říma, kdyby nekoho zajimalo) .