„Co?" na nic víc se Stella nevzmohla.

„Tvoje matka byla Akhasiera a tvůj otec je Akhas," přes krátkost téhle věty se toho od něj dozvěděla docela hodně. Její otec je stále na živu. Byla v ní malá dušička, která ji chlácholila slovy, že třeba zemřel a proto se k ní nehlásil. Avšak, nebylo to tak. Zalila ji vlna zklamání. Rychle ji zamaskovala a soustředila se na přítomnost.

„Co to má přesně být?" vyzvídala. Její prudkost trochu polevila. Všiml si toho, ale nevyjádřil se.

„To, že jsi „Živelná bohyně". Určitě jsi u sebe zaznamenala nějaké sklony, kromě tvé potřeby..." Stella zvedla ruku, aby ho zarazila.

„Počkat. Prvně chci vědět něco víc o té potřebě," vydechla poněkud unaveně. Fyzicky se cítila dokonale, ale její psychika začínala značně pokulhávat.

„Tvoje tělo podstupuje jistou proměnu. Už nebudeš jako ostatní lidé. Dříve to nebylo důležité, byla jsi neškodná. Probíhá to jako dospívání. Potřeba v získávání životní síly jiných, už tě nikdy neopustí. Budeš se muset krmit na jiných lidech, nic jiného ti nezbude, jelikož už nebudeš mít schopnost získávat svou vlastní energii ze spánku, nebo z jídla. Tvůj metabolismus se právě tak odliší. Je to nezbytné, ale když se to naučíš ovládat, nikomu z tvých dárců nic nehrozí," stručně jí popsal tu její legendární „potřebu". Jeho slova ji však ani za nic neuklidila. Naopak. Připadala si jak zahnaná do koutka, sama sebou. Proboha, co jí to ti její nezvedení rodiče udělali? Udělali z ní parazita, který nedokáže žít bez toho, aby nekradl u jiných, nevinných a nic netušících lidech! Z úst jí uniklo tiché, peprné zaklení. Přičítala přihlížejícím k dobru to, že si toho taktně nevšímali.

„Zajímavé. A teď mi vysvětlete můj „božský" původ," donutila se pokračovat v otázkách. Měla dojem, že buď každou chvílí omdlí, nebo vezme nohy a ramena a uteče, do svého zbrusu nového pokoje.

„Jelikož oba tvoji rodičové byli bohové, zákonitě i ty jsi jednou z nás. Existují i polobohové, kdy se smísí krev boha a člověka. Je velmi mnoho druhů božstva. Ty patříš mezi „živelné". Ty nejmocnější," oznámil Archibald. Zvedl ruku a zajel s ní pod vestu. Pak zpod ní vytáhl stříbrný řetízek, na kterém se houpal medailonek. Nebyl to však obyčejný přívěšek. Znala ho. Přesně takový má i Ery. Objevil se u něj před třemi lety, když...

Ohromeně zalapala po dechu a střelila po něm pohledem. Omluvně se usmál a pokýval hlavou. Očima znovu zabloudila k zvláštnímu medailonu. Muž rozpoznal její zvědavost a přetáhnul si ho přes hlavu, pak jí ho položil do dlaně. Z blízka si prohlédla ten znak. Byl to pentagram. Zamračila se. Eryho se na to nikdy neptala, nezdálo se jí to podstatné. Ale není náhodou pentagram zlým znakem?

Byla to pěticípá nevyplněná hvězda, jejíž jednotlivé strany se navzájem prolínaly. Vrcholy byly pospojovány v kruhu, který zdobily malé kuličky diamantů po celém obvodu. Vypadalo to velmi hezky. Líbilo se jí to.

„Není to špatný znak?" zeptala se váhavě. Musela vědět, jestli už to zmíněné „božstvo", do kterého také spadala, je zlé nebo dobré.

„Když je hvězda postavena na jeden vrchol, značí to černou magii," poučil ji Archi. Zadívala se na hvězdu. Byla postavená na dva vrcholy. Ulevilo se jí. Na moment se Stella odmlčela. Pak mu vrátila jeho symbol.

„Vážně jsem bohyně?" ujišťovala se. Přikývl.

„A vy jste taky?" pokračovala Stella. Zkoumavě si ho prohlížela. Vypadal spíše jako anděl, kterému scházela křídla.

„Jsem ten Nejvyšší," prozradil jí.

„Jaký druh?"
„Živelný. Říkal jsem, že je nejmocnější," po celou dobu mých otázek zůstával v klidu.

„Ery?" otočila se na svého nejlepšího přítele.

„Já jsem „Zvířecí"," obeznámil ji se svým původem.

„K čemu nám to vůbec je, že jsme bohové?" chtěla vědět.

„Staráme se o zemi a na oplátku si od lidí bereme energii," prohlásil Archibald. Něco za něco! Heslo, kterým se i tak řídil celý svět.

Už toho začínala mít pomalu dost. Zatočil se s ní pokoj, chytila se hrany stolu, aby se neskácela na zem. Možná by se měla podvolit té nevolnosti. Třeba až se probudí, zjistí, že tohle byl jeden velký bláznivý sen. Možná noční můra. Zavrtěla hlavou a povzdechla si, neměla žádnou naději.

„A co teď?" sice měla hlavu plnou různých podrobných otázek na tohle šílenství, ale necítila se zrovna dobře, ani dost připravená na další abnormální odpovědi. Potřebovala teď jediné. A to, dostat se do pokoje a přemýšlet.

„Pro tvoje dobro a také lidí v tvém okolí je důležité, aby ses v tomhle nebezpečném období přeměny, držela v pozadí. Proto ještě dnes odejdeš se mnou na bezpečné místo a tam tě naučím..." Stell ho nenechala domluvit. Hrozivě se na něj zamračila. Znovu se navrátila její pověstná bojovnost. Ani za nic se jí nelíbil panovačný způsob, kterým na ni teď promlouval. Nesnášela lidi, co jí rozkazovali a říkali, co má dělat a co ne. A to i v tom případě, kdy se jejich rady zdály být nápomocné.

„Tak počkat, nemůžete mě jen tak vytrhnout z mého zaběhnutého života, říct mi „ jsi bohyně, hodující a parazitující na jiných stvořeních, musíš se klidit ze scény". To prostě nejde. Rozhodně ne!" vyrazila vášnivě do boje.

„Pokud jsi mě vůbec poslouchala, nebyla bys tak hloupá, abys ohrožovala ostatní lidi a sebe samotnou!" poprvé za celý ten moment, co měla to potěšení se s ním seznámit, to vypadalo, že ho rozzlobila.

„Dokážu se ovládnout," ujistila ho.

„To jsem dnes viděl," utrousil.

„Bylo to poprvé, zaskočilo mě to," bylo to po druhé, to byl však jen detail. Nechala se uchlácholit pocitem falešného klidu, když si myslela, že v tom parku jí jen přeskočilo. Realita ji však zaskočila naprosto nepřipravenou. Teď už nezáleží na tom, jestli se za svoji stupiditu bude cítit provinile. Stalo se a už s tím nic víc nenadělá.

„I tak, je tvou povinností..." Akhasovi začal povážlivě zvyšovat hlas. Stella při slově povinnost, ztuhla. Hned potom se znovu naježila.

„To má být nějaký vtip? Jestli si myslíte, že úslužně sklopím hlavu, nechám se dostrkat bůhvíkam a nutit mě rozvíjet svoji potrhlost, tak to jste zatraceně vedle. Ne!" vykřikla rozrušeně. Oba dva se navzájem častovali pevnými odhodlanými pohledy. Přestože ji doháněl k šílenství, pocítila k němu silný nával náklonnosti. Zvláštní. Nezná toho člověka ani den. Vlastně ne člověka, nýbrž Boha.

„Stello, měj přeci rozum. Poslechni, jeho Božstvo," když promluvila Amélie, to pro Stellu byla poslední kapka. Jeho Božstvo! No to snad ne. Tiše zavrčela a pak se s nesrozumitelným mumláním vyřítila k svému pokoji.

Archibald se díval za rázující Stellou, dokud její postava nezmizela za rohem.
Ta žába má ale ostrý jazyk. Mělo by ho to dráždit, přesto, to jeho často prchlivou povahu nechalo chladným. Nevybuchnul, naopak, pobavilo ho to. Užíval si jejich setkání. Ať si ho představoval jakkoliv, ani trochu to nesplnilo skutečnost. Stella byla vyspělá, inteligentní a velmi temperamentní. Věděl to, ví o ní úplně vše. Díky Amélii.

„Omlouvám se. Většinou to s ní není tak těžké," promluvila na něj jeho nevlastní lidská sestra.

„Je to pochopitelné. Dlouho jsem nezažil takové zmatky v zasvěcování nováčků," zamumlal skoro nepřítomně. Měl tušit, že s ní to bude naprosto nový a jiný zážitek.

„Mohu s ní promluvit, jestli si to přejete Vaše Božstvo. I když je na mě asi velmi rozzlobená," nabídl se Eruanno. Ocenil jeho nabídku sebeobětování.

„To nebude nutné. Brzy jí dojde, že je nezbytné, řídit se pravidly," byl rozhodnutý nechat ji být, dokud si sama neuvědomí, co je správné. Mohlo by to být nebezpečné, zvláště proto, z jak silného rodu Živelných pochází. Nechá ji střežit Stopaři. Cokoliv by se semlelo, dokáže ji z toho dostat.

„Stopaři se o ni postarají. Nechte ji se s tím vyrovnat. Čas vše vyřeší do té doby, buďte v kontaktu se Stopaři, když s ní zrovna nebudete," doporučil a pak jim pokynul hlavou, přičemž se v místnosti rozlilo stříbřitě bílé světlo. Archibald odešel.

Raven

„Zůstaň!" přikázal Rheesovi. Odpovědí na jeho příkrá slova mu bylo smutné zakňučení. Naprosto chápal rozpoložení svého psa. Koulil na Ravena své tmavě hnědé oči. Tvrdohlavec jeden, pomyslel si Raven. Přesto oceňoval psí oddanost k němu. Jediný pořádný přítel, kterého kdy měl. Možná je to díky tomu, že nemůže mluvit. Benjamina nepočítal. Jeho mozek velikosti slepičího vajíčka, nestíhal pobírat Ravenovi nálady, takže to s ním vydržel.

„Nemůžeš se mnou jít do školy. Půl dne to vydrž a pak tě zase vezmu do parku," sliboval mu Raven. Když ještě trvale bydlel v New Jersey, Rhees si s jeho školní docházkou nedělal žádnou hlavu. Proháněl se po zahradě, možná i nejen po zahradě. Měl víc volnosti. Nepochybně by měl cítit lítost nad svou sobeckostí, ale nic takového se nestalo. Místo toho se naposledy podíval na svého vlkodava a pak se vydal na cestu do školy. Matka odešla do práce a ani se neobtěžovala cokoliv mu říct, v rychlosti napsaný vzkaz s omluvou, přilepený na ledničce, ho nedojal.

Když vyšel z domu, zastavil se, aby z kapsy kalhot vytáhl cigarety. Oranžový filtr vložil mezi rty a zapálil si. Představa nové školy, napěchované cizími lidmi ho moc nepovzbuzovala. Jedině tenhle zlozvyk, ho dokázal udržet v mezích klidu a lhostejnosti. Vykročil, mimoděk mu zrak sklouznul k domu naproti toho jeho. Rovnou k oknu v přízemí, které zdobily zelené závěsy. Zamračil se.

Otravná holka.

Pozoruhodná.

S nejjasnějším, nejpřímějším a nejtvrdohlavějším pohledem, s kterým se kdy setkal. Navíc nefritově zelenomodrým.
Protočil nad sebou oči. Přitahovala ho. O tom nebylo pochyb, ale jediný důvod, který si přiznával byl, že i přesto, jak odpudivě se k ní choval, a na tom si dal zvlášť záležet, ji neodradil. Nebo možná ano. Ale to jak se nerozpakovala na něj vyrukovat s ostrými slovy a nebojácnými pohledy, ho prostě omráčilo.

Čarodějnice.
Celou jeho sobotu obrátila vzhůru nohama. Uhranula jeho psa. Vždyť ten chudák se na ni málem nalepil a div neopustil svého pána. Sama ho k sobě přivábila a spolu s ním i Ravena, jistě očarovala i jeho. Vždyť ho pronásledovala domů. I když to tak vlastně nebylo. Zrovna, když se do něj chtěla pustit, což si náramně užíval, tak... Najednou se ocitl doma a nic, co se stalo mezi tím momentem venku, jak se dostal do bytu, bez toho, aby věděl jak, si vůbec nic nepamatoval....

Přidal do kroku, dokud nedošel před budovu školy. Automaticky se stranil všech ostatních. Pohledem přejel název školy. Zamířil si to rovnou do ředitelny. Vyhýbal se očnímu kontaktu s kýmkoliv. Byl tu nový přírůstek a všichni už se těšili, až se na něj sesypou. Raven měl ale v záloze svoje chladné pohledy a nepřístupný výraz. Neměli šanci. Odbyl si svoji schůzku s ředitelem, který ho zavalil všemožnými pravidly a zákazy. Mezi nimiž našel i přísný zákaz kouření v areálu školy. Koho to zajímá? Pomyslel si.

S rozhořčením a staženým obočím vpochodoval do třídy. Nevšímal si náhlého ztichnutí všech přítomných. Očima bloudil po obsazených lavicích, až našel jednu úplně vzadu, kterou nikdo neokupoval. Zamířil přímo k ní. Radši si ani nepřipouštěl, že tu bude muset trávit celé dny. I kdyby do školy chodit nemusel, nevěděl, co by dělal. V ničem nenacházel smysl života. A ten jeho, mu přišel naprosto bezútěšný a zoufalý. Snažil se. Ještě, když jeho rodiče bydleli pohromadě, jeho svět se však vždy bortil sám o sobě. Zjistil, že dokáže nejlépe žít jen sám se sebou. Rodiče ho už nezajímali. Lidé, kteří ho nazývali svým kamarádem, za své nepovažoval. Možná jediný Rhees byl potěšení. Pak ještě činnosti, které mu pomáhaly přežít, jako čtení a hraní. Když už se někdy ocitl na nějakém studentském večírku, nenacházel v žádném z nich stejný zdroj zábavy jako ostatní.

Užíval si váhavé okukování jeho nových spolužáků, ale ani trochu nepolevil v nepřístupném postoji. Zatvrzele zíral do knihy, kterou si otevřel.

„Zdravím," zaslechl tiché kuňknutí. Tak přece jenom to někdo zkusil. Měl co dělat, aby mu ze rtů nenechal splynout otrávený sten. Pomalu zvedl hlavu, takže pohledem spočinul na pobledlé nevýrazné dívce. Nesměle na něj pomrkávala. Málem vyprsknul smíchy. A on není z těch, kteří něco podobného vůbec znají. Dokázal udržet vážný výraz.

„Jsem Zita a jménem školské rady tě tu vítám a přeji..." v pečlivě nastudovaném proslovu jí Raven nedovolil pokračovat, jelikož s naprostou lhostejností, opět sklonil hlavu. Zaznamenal její zalapání po dechu. Po chvíli nasupeně oddupala, si postěžovat kamarádkám. Doufal, že po tomhle, už ho nikdo rušit nebude.

Koutkem oka jsem se podíval na hodiny, za pár minut zazvoní na začátek vyučování. Jen pár hodin a o oběd, kdy měl v plánu si zakouřit.

Šum a žvatlající spolužáky přehlušila nějaká hádka.

„Eruanno," zaslechl nějaké jméno. O to však nešlo. Ten hlas. Hlava mu vystřelila vzhůru. Do třídy zrovna vešel  kluk se zlatými vlasy a atletickou postavou. Oči měl modré a celkovým vzezřením mu nesmírně připomínal anděla. Jen křídla mu scházela. Ale ten ho nezajímal. Hned za ním do místnosti totiž napochodovala ta dívka ze soboty. Vypadala navztekaně. Rozzuřeně si měřila toho blonďáka.

„Jsi hloupá a ty to víš! Zahráváš si," zasyčel na ni ten kluk. Divil se, že dokázal rozpoznat i slova, přes ten hluk okolo. Nikdo jejich rozepři kupodivu nevěnoval žádnou pozornost.

„Ztichni. Už se o tom nebudu bavit," zavrčela nazpět. Neodolal a pozvedl obočí. Ta holka kolem sebe plive jed bez ustání. Naprosto si přestala všímat objektu svého momentálního opovržení. Nepochybně se do ní chtěl ještě pustit, ale začalo zvonit. Zamračeně kolem něj prošla a zamířila si to uličkou... přímo k Ravenovi. Zatraceně. Až teď mu došlo, že shodou náhod, nejenže bydlí naproti němu, ale dokonce spolu chodí do školy a do třídy. Urychleně od ní odpoutal zraky a snažil se začíst do knihy. Byl si moc dobře vědom toho, že místo vedle něj bylo poslední a tudíž, patřilo jí.

Má to ale smůlu.

Zatnul zuby, když se ocitla kousek od něj. Ztuhla. Nemusel se na ni ani podívat, aby to vycítil. Nehnul ani brvou a dál dělal, že je zabraný do děje. Uběhla další vteřina a ona se posadila vedle něj. Vypadalo to, že co nejdále od něj. 

Do třídy přišla profesorka a ihned začala s výkladem. Za což byl vděčný. Papír k podepsání ji mohl dát po hodině. Minuty ubíhaly, bez toho, aby se na osobu vedle sebe podíval. Už si myslel, že je vhodná doba na to se uvolnit a zapomenout na ni. Když v tom se ozvala.

„Krucinál," vydechla. To bylo vše, co z ní vypadlo. Neudržel se a pohlédl na ni. Dočista ho ochromil její nefritový pohled. Když zjistila, že upoutala jeho pozornost, obličejové rysy jí ztvrdly a urychleně se od něj odvrátila. Díval se, jak se jí napínají krční svaly. 

Mohl se v duchu dohadovat, čemu, nebo komu patřilo to zaklení. Těžko jí došlo, že je to on, až teď. Zcela jistě si vzpomněla na to, jak nerudně se k ní choval. Dobře, že si o něm udělala hned od začátku obrázek. S trochou štěstí si bude udržovat odstup.
Jelikož se s ním nepokoušela promluvit, považoval to za dobrý signál. Odradil ji, přesně tak, jak předpokládal. 

Kupodivu ho to ale nijak zvlášť nepotěšilo. Přistihl se, jak k ní několikrát zabloudil pohledem. Zkoumal její profil. Vlastně si ji ještě ani pořádně neprohlédl. Když jí stanul tváří v tvář, v těch několika chvílích, civěl do jejích očí. A vymýšlel, jak obratně s ní zamést. Musel se kousnout do tváře, aby se nepousmál při vzpomínce, jak s ním zametla ona. Vždy měla nějakou poznámku, kterou ho div nepřikovala na místě.
Proboha, vždyť s ní mluvil sotva dvakrát. Protivná holka!

S tímto prohlášením s ní v jeho myšlenkách skončil. Kabonit se však nepřestal.
Čtyři lavice před nimi seděl blonďák. Eruanno. Divné jméno. Každých pět minut se na ně otočil. Častoval svoji přítelkyni rozzlobenými pohledy.
Přestože Ravenovi do jejich sporu nic nebylo, přepadl ho divný pocit. Nikdy takový nepocítil. Byla to zvědavost. Tahle čarodějka se z nějakého nepochopitelného důvodu zavrtávala do jeho mysli a dělala si tam, co jen chtěla.

Což ho právě teď činilo znechucenějším a otrávenějším, než obvykle. Zatnul čelisti a silou vůle se snažil popohnat čas. Když konečně nastala doba pro oběd, bez meškání vystřelil ze svého místa ven ze třídy bez toho, aby se svou sousedkou vůbec promluvil. Našel si cestu ven ze školní budovy a schoval se do stínu v rohu nádvoří. Pořád to patřilo k areálu školy, jelikož to bylo místo s hřištěm a s několika stoly pro tenis. Po celém obvodu byly poskládané lavičky. Než se nadál celý dvůr praskal ve švech. Nakonec musel uznat, že si vybral skvělé místo. Kluci a holky se bavili mezi sebou a tvořili skupinky. Nikdo nestál o podivína, který se za každou cenu straní ostatních. 

Přestávka na oběd pomalu končila a prostor se začal vylidňovat. Raven byl už předem rozhodnut zůstat na místě. Nedělal to často, ale zrovna dnes mu připadalo moudré se dovnitř už nevracet. Když už zůstal sám, vytáhl cigaretu a užíval si náhlé to ticho.

Po půl hodině přemýšlel nad tím, že se sebere a půjde domů. Když v tom zaslechl zaskřípání dveří. Otočil hlavu a zacouval zpět do stínu. Ze dveří vyběhla ta dívka. Málem zasténal nad tou smůlou. Vážně to vypadá, jakoby ho pronásledovala kamkoliv se hne. Až na to, že o něm teď vůbec nevěděla. Nebo ho ignorovala. Vypadalo to, že někam spěchá. Vlasy za ní vlály a v obličeji se jí zračilo čiré zoufalství. Náhlá možnost ji vidět v tomhle rozpoložení, ho přimrazila na místě.

Zastavila se. Jakoby jí došly všechny síly. Rukama se zapřela o hranu stolního tenisu a vyklenula záda. Nebyla od něj daleko, tak mohl slyšet, jak přerývavě dýchala. Pak tlumeně zasténala. Vlasy se jí svezly přes ramena a zakryly mu tak výhled na její obličej. Po chvíli se odstrčila od stolu a stoupla si rovně. Pozoroval, jak se jí třesou ruce. Vlastně se třásla celá. Něco je s ní v nepořádku. Přistihl se jak drtí nedopalek cigarety mezi prsty.
A s ním taky!

„No tak!" zamumlala polohlasně. Raven se nechápavě zamračil. Pořád ještě nezjistila, že tu není sama. Možná by na sebe měl upozornit. Ani jemu by se nelíbilo, kdyby ho někdo přistihl v takové chvíli. Ať už se s ní děje cokoliv.

Ale od kdy on se stará o někoho jiného, než o sebe?
Než se však stihl pohnout, samotné jí to došlo. Dokonale ztuhla a zhluboka se nadechla. Prudce trhla hlavou a v tu samou chvíli spočinula pohledem na Ravenovi. Vůbec nebyl překvapený, že není ani trochu nadšená z jeho přítomnosti tu. Spíš to vypadalo, že se každou chvíli vzteky rozbrečí. Z nefritových očí ji šlehaly blesky, nemohl se vteřinu ani nadechnout, natož pohnout. Mohl na ni jen ohromeně zírat. Takovou divokost a dravost v jejím výrazu ho ochromila, že zcela zapomněl kde je a co se chystal udělat.

„Zmiz," zavrčela. To ho probralo z úžasu, dokázal znovu nahodit zatvrzelou masku. „Jestli víš, co je pro tebe dobré, tak vypadni!" dodala ještě výrazněji. Něco v jejím hlase, mu napovídalo, že by ji měl bez řečí poslechnout. Ale jeho hrdost mu rozkazovala, zůstat a neuposlechnout ji.

„Čím to, že ti ještě nedošlo, že já se neřídím žádnými rozkazy. Tím méně od špionky, jako jsi ty!" zdálo se, že po jeho slovech se její podivná nálada ještě zhoršila.

„Ještě jednou mě nařkneš ze špiónství a šeredně si to odskáčeš," zasyčela jedovatě. Postřehl, jak jí zbělely klouby na ruce, kterou se stále držela stolu. Nějaký šestý smyslu mu napovídal, že by její slova měl brát opravdu vážně. Když však zapracovala logika. Co by mu tak mohla udělat? Jediné čeho se od ní zatím dočkal, byla až chorobná otravnost a ostrý jazyk, kterým se nebála zaútočit. Přestože by ji měl od něj vrozený instinkt odpuzovat, nebála se mu odporovat!

„Takový už jsem. V každém člověku vidím to nejhorší," odpověděl Raven klidně. Při mírnosti jeho hlasu, se viditelně uklidnila. Stále však dýchala zhluboka a pomalu. Všiml si, že jí na čele vyrazily kapičky potu.

„Špatná vlastnost," sdělila mu zadýchaně. Zdálo se mu to, nebo zbledla ještě více?
Zpoza mraku teď zrovna vykouklo slunce a osvítilo jí tvář. Jakoby se uklidnila právě kvůli letmému pohlazení paprsků, které se vzápětí zase ztratily a ona se vrátila do reality. 

„Jsi v pořádku?" ta otázka z něj vyletěla ještě dříve, než nad tím stihl zapřemýšlet. Okamžitě se za to v duchu bičoval. Kousl se do jazyka, až ucítil pachuť vlastní krve.

Dokonce se k ní přiblížil, přičemž vystoupil ze svého bezpečného úkrytu. Její oči se na něm zastavily. Postřehl v nich snad záblesk paniky?

„Nikdy mi nebylo lépe. Proč?" při její odpovědi ji několikrát přeskočil hlas, vypadalo to, že za chvíli ulomí kus toho stolu a buď uteče, nebo udělá něco nepředvídatelného.

„Vypadáš jako laň zahnaná do kouta," zkonstatoval Raven tiše. Připadal si přesně jako ten dravec, který ji tam dostal. Proto by se měl hned teď zastavit, otočit se a udělat přesně to, co měl v plánu, jít domů. Místo toho pomalým krokem došel až k ní. Stála jako solný sloup a ani se nehnula. Dokonce i obličej jí zkameněl. Jediná žilka na spánku jí zběsile bubnovala.

„Prosím," zamumlala skoro neslyšně. Zarazil se. Neměl v úmyslu ji děsit, přesto vypadala, že každou chvíli omdlí. Chtěl od ní odstoupit a znovu ji ponechat osobní prostor, ale nenechala ho. Když o krok zacouval, následovala ho, jakoby k němu byla připoutaná a přitahována. Nechápavě se na ni zamračil. Doufal, že si s ním nezahrává. To neprodleně zavrhl. Hned potom, se totiž pokusila nadechnout, ale nedokázala to. Dech se jí zadrhl v hrdle a poté přiškrceně zaskučela. Přičemž se jí podlomila kolena a s konečnou platností se kácela k zemi. Díval se, jak protočila oči. Kupodivu ji stihl zachytit dřív, než si mohla pádem ublížit.

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~