~~~ Therapy  - All Time Low ~~~

Další den se opravdu nevyhnula Erymu a příchozí Rachel. Očividně nebyla nadšená, že Eryho nebude mít jen pro sebe. Stella zjistila, že ostatní na ně čekají už v parku. Tak se rozloučili s Amélií a vydali se na cestu. Stella sebou měla svůj batoh a v něm knihu, chtěla se řídit přesně podle toho, co si naplánovala. Chvíli pobude s Erym a ostatními a pak se potichu vytratí.

Byl krásný slunný den. S potěšením zvedla hlavu a nechala sluneční paprsky dopadat na její obličej. Ery a Rachel vedle ní cukrovali. Nevšímala si jich. Přišli na kraj parku a zamířili na jeho západní část. Překročili dřevěný můstek a dostali se na travnatý palouček, kde se nacházelo hodně pejskařů. Došli jsme k velké skupině mladých lidí. Byli to převážně spolužáci ze školy, kteří je nadšeně vítali. Asi půl hodiny okouněla a poslouchala jejich povídání a vtipkování. Celou dobu vnímala jejich přítomnost. To jediné ji dokázalo udržet na místě. Měla pocit, jako by se do ní vlévala nevídaná energie. Popravdě, bylo to divné.
Seděla ztuhle na piknikové dece. Ery byl pohroužen do rozhovoru s Rachel, takže se nestal svědkem té změny, co se s ní udála. Ještě nikdy se jí to nestalo.
Teď byl důvod ke starostlivosti.

Vyskočila na nohy a radši se dala na ústup. Bylo to pro ni těžké. Ten náhlý hlad, co ji přepadl... Ne však, že by měla chuť se do některého z nich zakousnout. Jakoby cítila jejich energii? Tak moc ji chtěla. Zatraceně. 

Skousla si ret. Jak den začal krásně, tak se moc dobře nevyvíjel. Co nejrychleji se vzdalovala od toho pokušení. Vlastně ani netušila, co by byla schopná udělat, věděla však, že něco ano. Začínala se bát a přepadla ji úzkost. Přidala na kroku. Co nejdál od jakékoliv společnosti, zamířila do malého lesíku. Nikde neviděla ani živou duši. Sesula se na zem a opřela o strom. Proboha, tak tohle bylo hodně zvláštní. Když se uklidila, tak přemýšlela. Možná se dostává do deprese. Snažila se její nenormální chování logicky odůvodnit.

Z její vnitřní nejistoty ji vytrhlo veselé zaštěkání. Zvedla oči a spatřila velkého černého psa, běžícího přímo k ní jí. Nejprve se lekla, že si ji spletl s dopolední svačinkou, ale když k ní přispěchal, začal ji jen očichávat a poté olizovat. Zasmála se. Tenhle obr jí zvedl náladu.

„Co ty tu? Ztratil ses?" ptala se ho, jako by jí snad mohl odpovědět. Posadil se vedle ní a položil jí hlavu na koleno. Začala ho drbat za ušima.

„Kdepak je tvůj páníček? Ty jsi ale obr, to ti teda řeknu. Ale děkuji, potřebovala jsem nějakou společnost. Začínám totiž asi bláznit," svěřila se mu. Zakoulel na ni očima, jako by jí skvěle rozuměl.

„Nepochybně," zněla odpověď na její poznámku. Její hlava už po druhé vyletěla vzhůru. Přičemž se setkala s tím nejtemnějším pohledem, který kdy viděla. Dech se jí zadrhl v hrdle. Několik metrů před ní totiž stál ten tajemný kuřák že včera . Sakra. Jak mohla zapomenout? Ten pes je přeci jeho. V duchu zaklela, mohla se na něj připravit, místo toho na něj zírá, jako by byl duch.

„Ráda odcizuješ cizí psy?" zeptal se jí kousavě. Přišel k ní o něco blíž, takže se teď se nad ní tyčil, s rukama založenýma na hrudi a s hrozivě staženým obočím. Což svědčilo o jeho špatné náladě. Stella se zhrozila. Vypadal nebezpečně a opravdu naštvaně. Strach, který se v ní na chvíli objevil, rychle vystřídalo rozčílení. Zamračila se na něj.

„Neodcizila jsem ho, nýbrž ke mně sám přiběhl, když jsi tak nepozorný a neschopný si ho uhlídat," zaútočila na něj, stejně tak kousavě, jako on. Několikrát zamrkal, troufala si říct, že v ohromení. Náležitě si to užívala. S potěšením zjišťovala, že předchozí žádostivost a hlad se nevracel. Asi se dneska vyspala špatně. Její podvědomí si s ní muselo trochu pohrát.

„Rhees je skoro větší než ty, mohl ti ublížit," zkonstatoval po chvíli, avšak, nevypadalo to tak, že by ho kdovíjak zajímalo její ohrožení na životě. Pohledem sklouzla na naprosto krotkého psa, co se jí roztahoval na nohou. Dokonce vrněl jako kočka.

„Máš pravdu, vypadá, že mi každou chvíli ukousne hlavu," pozvedla obočí a zadívala se na něj. Nezměnil svůj postoj, shlížejíc na ni a propalujíc ji, až skoro nenávistným pohledem. Otřásla se. Zvláštnějšího člověka ještě neviděla.

„Rheesi, k noze," vyštěkl na psa. Ten poslušně vyskočil na nohy a doběhl ke svému nabručenému pánovi. Rheesovi evidentně nevadila pánova chladná lhostejnost. Zajímalo ji, jestli k tomu psovi někdy promluvil vlídným hlasem, nebo ho pohladil. Ale zvíře nevypadalo usouženě, naopak, naprosto spokojeně.

„Příště si ho líp hlídej a neobviňuj lidi z krádeže," promluvila k němu. Nasadila sladký tón. Vyloženě se mu vysmívala. Zcela jistě nebyl na takové chování od nikoho zvyklý. Nepochybně se mu všichni obloukem vyhýbali. Nedokázala si představit, jak by s ním někdo vydržel. To s ním promluvila jen pár slov. Už se obracel k odchodu, ale pak se najednou zase otočil. Chlad trochu ustoupil a zkoumavě si ji přeměřil. Pak jakoby mu svitlo. Hrklo v ní.

„Ty jsi ta špiónka ze včerejška," vydechl. Ach, sakra. Přesně toho se obávala, aby ji nepoznal. Nasadila nechápavý výraz.

„Netuším, o čem to tu meleš," zahučela. Nervózně se ošila, pod tíhou jeho pohledu. Zaznamenala v něm... zájem?

„Ale jistě, že ano. Schovávala ses za oknem a špehovala mě," upřesnil její včerejší počínání. Na to, že vypadal tak nevšímavě, si ji docela dobře zapamatoval. Neuvěřitelným způsobem ji vytáčela jeho naprostá sebejistota.

„Za prvé, neschovávala jsem se, ale seděla na parapetu a za druhé jsem nešpehovala, nýbrž jsem se dívala z okna. Je to snad zakázané?" tázavě pozvedla obočí a upřeně se na něj dívala. Směle jí pohled opětoval. Další jasný souboj o to, kdo uhne dřív. Stella byla pevně rozhodnutá nepovolit.

„Ne, kdybys mě přitom nehltala pohledem," snažil se ji usadit, z nějakého důvodu se mu líbila představa nadřazenosti. Nedokázala zadržet úsměv, který se jí dral na ústa, po jeho prohlášení.

„Jsi si vždy tak jistý sám sebou?" rýpla si do něj. Začínala nacházet jisté zalíbení v popichování ho. I když by se měla držet na uzdě. Přestože mu na ústech pohrával pohrdavý úsměv, nevypadalo to, že by se nějak zvlášť bavil, aspoň ne podle usazené tvrdosti jeho tmavých očí.

„Naprosto," přisvědčil upjatě. Zdálo se, že se ho její poznámka, přece jen dotkla. Jeho snažení se stále nezrealizovalo a Stella nad ním pořád vítězí.

„Tak se mi zdá, že by ti měl někdo srazit hřebínek," prohlásila, i přesto že seděla na zemi a opřená o kmen stromů, s ním stojící nad ní, nikdo tu nebyl a on se kdykoliv mohl sklonit a vyříkat si to s ní. Nepochybně ho to už napadlo, protože se pohnul směrem k ní. Jeho obočí se hrozivě stáhlo.

„To už ale není tvoje věc," pronesl chladně, nato se otočil na podpatku a odcházel, následován svým psem, který určitě rozpoznal podivnou atmosféru, protože měl stažený ocas mezi nohama. Když zmizeli mezi stromy, oddychla si. Uvědomila si, že celou dobu, co tu byl, zatajovala dech. Zvláštní člověk. Skvělý příklad samotářského bručouna. Přitom by svým zjevem mohl přitahovat tolik lidí. Cítila se v jeho přítomnosti v ohrožení, on sám jí připadal jako velká hrozba. Nikdy podobný pocit nezažila, sice se její nervy rozechvívaly strachem, přesto ji to k němu táhlo.

Dneska už to bylo moc podivností v jejím světě. Místo poklidného dnu se z toho vyklubal den plný překvapení. Tři roky trvalo, než s tím podivínem promluvila. A pak zjistí, že je ještě zajímavější, než se zdál na dálku.

Přišla na to, že se už nedokáže soustředit na děj v knize. S povzdechem se zvedla a vydala se zpět domů. K Erymu se neodvažovala přidat, jelikož se bála své reakce, ani náhodou to nechtěla zažít znovu. Vyšla na západní straně parku a pak pokračovala k obytným částem v Upper East Side. Milovala Manhattan. Hlavně jeho možnosti zábavy. Velká knihovna městské části a pak Broadway. Kdo by nechtěl bydlet v jednom z největších metropolitních měst na světě. Několikrát se už byla podívat po jiných významných místech Spojených států Amerických. Nikdy však nezavítala na jiný kontinent. Slibovala si, že procestuje svět. S Erym si vždy dělali odvážné plány. Vzpomínka na jejího kamaráda jí vykouzlila na rtech úsměv, který vzápětí ochabl.

Ve změti lidí na širokém chodníku zahlédla Rheese. Poslušně kráčel vedle svého prapodivného pána. Tiše zaklela. Než stihla zalézt do nějakého obchodu a jednoduše zmizet, ten kluk se zastavil a otočil.

Jako by podvědomě tušil, že na něj Stella opět civí. Pohledem spočinul přímo na ní. Má na něj
v poslední době velké štěstí. Pozorovala, jak se jeho plné rty stáhly do přísné linky a jeho oči se skrze ni snažily vypálit díru. Stella se musela hodně přemáhat, aby neprotočila oči a nedala najevo svoje nadšení z jejich znovu shledání. Myšleno ironicky. Zajisté si myslí, že ho sledovala. Pevně stiskla čelisti, a když kolem něj procházela, dala si záležet na tom, aby o něj pohledem ani nezavadila. Naprosto ho ignorovala. K domu to byl už jen kousek. Přes spoustu pospíchajících lidí všude kolem, vnímala jeho přítomnost za sebou. Přidala do kroku. On taky. Kdyby se dala do běhu, nejspíš by provedl to samé. Netušila, o co mu jde. Došel ji zrovna, když už stála před jejím domem.

„Tak teď mě i pronásleduješ?" promluvil tiše, ale jeho hlas zněl napjatě. Jakoby se ptal proti své vlastní vůli. Když ji takhle nahlas osočil, nezbývalo ji nic jiného než se zastavit a rozzuřeně se na něj otočit.

„Jenom kvůli tobě se domů nebudu plížit zadním vchodem, abych tím nějak neranila tvůj jemnocit," vyjela na něj. Stella ztrácela trpělivost. Měla chuť mu pěkně vysvětlit, jak se chovat k lidem, které vůbec nezná. Neslušný podivín.

„Nesnáším, když mě lidi bezdůvodně otravují," podal ji důvod svých obav. Bohužel ji to moc neuklidnilo. Vřelo to v ní vzteky. Vykročila k němu a zastavila se až těsně před ním.

„Tak hele..." dál už se nedostala. Měla připravenou přednášku, s níž mu chtěla promluvit do duše. V ten samý čas do jeho hrudi zabodla ukazováček.

Připadala si, jako by ji smetla bouře. Jakmile se ho dotkla, z čista jasna, ji znovu popadl ten neukojitelný hlad. Tiše zasténala. Zvedla k němu oči. Poprvé měla možnost ho vidět naprosto užaslého. Nevšímala si toho a s blaženým povzdechem se pohroužila do nabízené energie. Byla úplně jiná, než ty co cítila v parku. S hlubokým nádechem si užívala teplo, které se jí v ten moment rozlévalo po celém těle. Vůbec nepřemýšlela, takový luxus ji byl odepřen, když ji konečně ovládla její vlastní potřeba. Přistihla se, jak pokládá obě ruce na jeho hruď. Vnímala záchvěvy jeho vnitřní síly. Možná, kdyby se to nestalo tak neočekávaně, měla by naději se ovládnout.

Znovu nasála vzduch, společně s jeho vůní a životní sílou. Trhl sebou. Někde v dálce slyšela psí štěkot, ale nedokázala se zastavit. 

Jak rychle se to všechno semlelo, tak to skončilo, někdo ji zezadu popadl za loket a nevybíravým způsobem s ní škubl. Což ji vyvedlo ze soustředění. Dívala se, jak se nebohý kluk, který ještě před malou chvílí byl v její moci, kácí k zemi. Dělalo jí velké problémy vůbec zaostřit a uklidnit rozjitřené smysly. Zalapal po dechu. Najednou se nad tím drzým klukem skláněl nějaký muž. Polila ji vlna vděčnosti, ani nevěděla z jakého důvodu.

„Ellë, pojď dovnitř," uslyšela jsem zoufalý šepot. Stellina hlava se automaticky otočila ke křídové tváři její tety Amélie. Jemně ji vzala za ruku a táhla ji pryč od pokušení. Dívala se přes rameno na toho zachránce, když byla odváděna do domu. Pak se za nimi zavřely dveře a ona začala propadat panice.

„Co... jsem. Co jsem to provedla?" Stella se nedokázala nadechnout, všechno v ní se stahovalo úzkostí.

„Snaž se uklidnit, holčičko. Vše bude v pořádku," ke Stellininýmu zděšení se Amélie ani trochu nepozastavovala nad tím, čím byla svědkem. Stalo se to vůbec? Než si to stihla nějak urovnat, Amélie ji dostrkala k jídelnímu stolu. Do ruky jí strčila horké kakao s maršmelouny a donutila ji posadit se. Přes Améliino ujištění, že vše bude v pořádku, se v tuhle chvíli cítila, jakoby prožívala svoji noční můru. V hlavě si přehrávala to, co se stalo. Ale nedokázala si to vysvětlit logickými slovy. Hlavně nedokázala vyhnat z mysli, jak se ten domýšlivec sesul k zemi.

Zhrozila se. Byla tu nějaká možnost, že ho zabila? Proklatě!

Stellininy myšlenkové pochody přerušilo cvaknutí dveří. Zvedla hlavu. Byl to Ery. Tvářil se nechápavě. Znovu bouchly dveře. Všichni se zadívali tím směrem. Ery nepochybně pochopil, protože se mu po tváři rozlil úsměv. Dokonce i Amélie se usmívala. Stella nechápala. Byla přímo ochromená, když se oba dva uctivě poklonili tomu muži. 

Copak jsme u královského dvora? Blesklo jí hlavou. Každopádně zůstala sedět a zírala na neznámého příchozího. Taky si ji prohlížel. Eryho a Amélii doslova přehlížel. Měl na sobě dokonale padnoucí sako a ladící kalhoty, zakončené mokasíny. Všimla si lesklé vesty a draze vypadající kravaty, která byla sepnutá jehlicí, na jejímž konci se třpytil diamant. Celá ta paráda, ve které byl navlečený, byla z bílé látky. S úžasem musela přiznat, že na sobě neměl kousek tmavší barvy. Pokud by nepočítala jeho temně hnědé vlasy, kterými již prokvétalo stříbro. Očima sklouzla k jeho obličeji. Byl příjemný, ale dokázala si představit, jak asi musí být přísný, svědčily o tom vějířky vrásek kolem úst a nepochybně se dost často mračil, protože vrásky zdobily i jeho čelo. Nejvíc ji ale zaujaly jeho oči, byly nekonečně modré. Jasná karibská modř.

Nebyl to žádný mladík, ale ani stařec. Mohla mu hádat tak kolem čtyřiceti let.
Ticho v místnosti se prohlubovalo. Stella nedokázala nic než němě civět na nového příchozího. Pak i on skončil se svou prohlídkou její osoby. A pak se zhluboka nadechla. Znovu ji přepadla žádostivost. Připadalo jí, že jestli se okamžitě nepodvolí vlnící se energii v pokoji, zabije jí to.

„Vím, že to cítíš," pronesl tiše muž v bílém. Jeho melodický hlas ji vytrhl z její podivné chtivosti. Ztěžka polkla a položila hrnek s kakaem na stůl, jelikož se jí roztřásly ruce. Proklatě, co se to s ní děje?

„Udělala jsem něco tomu muži?" vyhrkla. Naprosto ignorovala jeho poznámku. První otázka na jejím seznamu se týkala právě toho. Potřebovala ujistit, zda se z ní z minuty na minutu nestala vražedkyně.

„Pan Beuchamp je zcela v pořádku, nic si nepamatuje," ujistil Stellu bezvýrazným hlasem. Díky jeho prohlášení zjistila příjmení toho ubožáka. Až po vteřině jí došlo, co že to vlastně řekl. Nic si nepamatuje? Nedokázala ovládnout svoje zděšení a vyvalila na něj oči.

„A co přesně si nepamatuje?" dožadovala se odpovědi na svoji další otázku. Další, která ji napadla, jestli by jí taky nemohl vymazat paměť. Vymazat paměť! Zatraceně. Ocitla se snad nějakým nedopatřením v jiné dimenzi?

„Myslím, že to víš moc dobře," odpověděl poněkud vyhýbavě. Zrovna v tuhle chvíli nevěděla vůbec nic.

„Kdo jste?" vyjela.

„Na tom teď zrovna nezáleží," zněla jeho odpověď. Znenadání ji popadl vztek. Jestli jí nedá aspoň jednu kloudnou odpověď, neručí za sebe. Očima zabloudila k Amélii a Eruannovi. Oba se tvářili zcela zaujati jejich dvojicí. Co to s nimi je? Copak se celý svět zbláznil?

„Předpokládám, že mi už nic dalšího neřeknete. Zjevíte se tu, zachráníte Beuchampa z mých spárů, přičemž mi to ani nevysvětlíte a ještě se tu oháníte tajemnými slovy „nic si nepamatuje". Vážně ohromné," vybuchla, přesně tak, jak předpokládala. Nasupeně se zvedla na nohy. Kdyby neznámý muž prokázal špetku rozladění, nepochybně by se sebrala a šla se schovat do pokoje. Jenže on se na ni vědoucně pousmál, jakoby ani trochu nebral v potaz, že tu na něj ječela.

„Přesně tak horkokrevná a impulzivní, jako tvá matka," když na ni vyrukoval s touto větou, nemohl ji lépe přikovat na místě. Ohromeně otevřela ústa.

„A to má znamenat zase co?" vyjekla přiškrceným hlasem, když se probrala z šoku.

„To znamená, že jsem tvou matku znal. Jsi po ní. Nejen vzhledově a povahově, ale i v jiných ohledech," vysvětloval. Znal její matku. Srdce se jí divoce rozbušilo. Měla neodolatelnou chuť ho zasypat všemožnými otázkami a nepustit ho, dokud by jí neodpověděl na vše. Jedna však převládala.

„Co myslíte těmi jinými ohledy?" zatajila dech, když v jeho očích modře zajiskřilo.

„Myslím tím, že jsi výjimečná. Víš to i ty sama. Zrovna dnes ses o tom mohla přesvědčit. Možná i někdy dřív," sdělil jí. Zírala na něj, jakoby se pomátl na rozumu a to jí toho ještě moc neřekl.

„Jestli myslíte tou mou výjimečností, to co jsem před momentem předvedla, dovolte, abych vás opravila. Mě se to zdálo být spíš jako učiněná zrůdnost," se sarkastickým úsměškem si založila ruce na prsou a nebojácně se dívala do jeho očí. Nic na celé záležitosti neshledala vtipného, přesto v jeho pohledu rozpoznala upřímné pobavení. Dokonce i ti dva zrádci se usmívali, jako by mu právě potvrdila, jak strašně úžasná je.

„To co jsi převedla, byla jen potřeba a nutnost," informoval ji naprosto klidně, jako by se bavili o rutinních záležitostech. Nedokázala udržet na uzdě svoje neustálé ohromení. Nutno dodat, že ji to začínalo unavovat. V podstatě se ještě nic nedozvěděla, přesto se jí to všechno začínalo být dost nepříjemné.

„Mohl byste mi to všechno vysvětlit? Tím, že vždy něco šokujícího plácnete, mě moc neuchvátíte, ale spíš naser..."

„Stello, kroť se!" vykřikla Amélie pohoršeně. Stella tedy zavřela ústa, ale nepřestávala muže propalovat rozzlobený pohledem.

„Možná, kdybych věděla, s kým mám tu čest," utrousila na půl pusy Stella.

„Archibald. Moje lidské jméno," svěřil se jí. Pravděpodobně to považoval za vrchol toho, co jí mohl o sobě povědět.

„Dobře. Teď vím vaše křestní jméno. A pak ještě to, že se z nějakého nepochopitelného důvodu nepovažujete za člověka, nehledě na to, že jsem ještě nepochopila, proč se vám ti dva klaní? Měla bych snad taky?" kupodivu ji tahle slovní přetahovaná celkem bavila. Dokonce by si to užívala, kdyby tak neprahla po nových a nových informacích. Nesmírně ji rozčilovalo, že jí je házel po drobcích.

„Ty jsi ale neodbytná," Archi trochu zakroutil hlavou, když ji tak nazval. Stella se divila, že ji nepojmenoval rázněji. Třeba otravná, jedovatá, nebo drzá. Vše z výběru na ni dokonale sedělo. Uměla být nepříjemná, když chtěla, nebo když to situace, jako například tato, vyžadovala.

„To jsem, takže?" dorážela na Archiho.

„To, co jsi venku udělala, si tvoje tělo vyžádalo. Už to nebude jiné, spíš naopak, bude to ještě horší a stravující. Jeden z důvodů, proč tu jsem. Musíš se naučit ovládnout svou touhu a s tím ti pomohu," z části vysvětlil její nepochopitelný hlad. Jen velmi pomalu jí docházely podrobnosti.

„Ale proč?" vydechla. Měla by to zpochybnit, měla by mít pochybnosti, jako každý normální člověk. Jenže to byl právě ten problém. Do prdele! Ona není člověk! Pravdu viděla vepsanou v mužově tváři. Nejen to, i ona sama to cítila.

„Jsi Akhasiera," vypadlo z něj, po delší odmlce.

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~