A/N Ola amigos! Doufám, že se vám tato část bude líbit... Kdyby jste měli jakékoliv připomínky, nápady, názory, neváhejte se s nimi svěřit v komentářích! Vždy potěší, stejně tak i votes!
Já jsem si užila psaní, téhle kapitoly a pak mi došlo, že tu jednu "věc" neustále natahuji Hah, když mě to tak baví.... Ale už se chýlíme k té pravé chvíli, tak už vás nechám číst! Love ya!
PS. Přidávám nějakou doprovodnou hudbu od dokonalé skupiny ;)

Raven
O týden později
Leklá Ryba

Seděl na baru a upíjel ze své sklenice s čistou vodkou a ledem. K boku se mu tlačila místní polonahá tanečnice, věnující se zákazníkovi na druhé straně. Nikdy se nijak zvlášť neoddával tomuhle zvyku jiných opilců. On nebyl opilec. Vlastně se nikdy neopil. Dokonce mu ani alkohol nechutnal. Jenže teď měl náladu se aspoň pokusit o to, se zničit. Potřeboval to. Aby aspoň na vteřinu zapomněl na… Zatnul zuby a dopřál si pořádný doušek pití.
Vlastně tu nebyl jen proto. Potřeboval doplnit dávku sedativ a tenhle nápad mu přišel vhodný. Měl by jít domů a vyřadit se „S“ a ne tímhle svinstvem.
„Co, že dneska nasáváš nápoj zapomnění?“ po jeho druhé straně se objevil Zachary. Byl v rozjařené náladě, ale Raven si nemohl vzpomenout na den, kdy by byl Zachary v jiném rozpoložení.
„Jen menší rozmar,“ utrousil na půl úst a dokončil svou sklenici. Barman byl okamžitě u něj, aby mu dolil, ani  kdyby nechtěl, nestihl by ani zaprotestovat.
„Když už tak pořádně. Dneska nám přivezli pravou irskou whiskey. Musíš ochutnat,“ jedině Zachary dokázal někoho, jako byl Raven, zatáhnout do víru zábavy. On to dokázal s každým. V čemž tkvěl úspěch jeho podniku.
„Ty bys přemluvil i moji babičku aby si šňupla kokain,“ Raven mu složil dost nevybíravou poklonu a tím si zasloužil salvu smíchu po celém lokále. Raven se sice nebavil, tak jako v jistý den v tomto týdnu, ale na to právě chtěl zapomenout. A na ty další nevydařené pokusy, přimáčknou Stellu ke stěně a vytáhnout z ní tajemství jejích pozoruhodných čár.
Celý podělaný týden, od toho dne, kdy ho nechala stát v kaluži vody na záchodech, ji pronásledoval, kdy jen to šlo. Byl jako její stín, ale ona mu vždy proklouzla mezi prsty. O té chvíle, kdy na něj poslala svou kámošku vodu a poté měl tu slabou chvíli, kdy se smál jak pominutý, s ní promluvil sotva pár vět a to ho neskutečně dráždilo. Jeden z důvodů, proč je teď v Leklé Rybě a paří tu se Zacharym a jeho děvkami.
Během další hodiny se nikam nehnuli, ale i tak sklenice před nimi byly neustále plné. A to proto, že byly neustále prázdné. Jo trochu to nedává smysl. Ale co na tom. Raven byl totiž opilý. A to věděl s naprostou jistotou. Přestože se mu to nikdy nepovedlo, z nějakého nepochopitelného důvodu mu to teď šlo jako po másle. V hlavě měl neskutečný zmatek a něco ho nutilo se stále usmívat. Každou chvíli si přes opilecký opar vzpomněl na proklatou Stellu a zase se mračil.
„Zachary! Už se zase mračí,“ zapištěla holka sídlící na jeho klíně. Asi se jí nelíbil zachmuřený Raven, a ani se nedivil. Sestrčil ji z klína, jelikož ho přestala bavit.
„Na Ravene, dej si do nosu, asi začínáš střízlivět,“ Zachary mu do ruky cpal panáka, ale Raven se už zvedal. Pokud se za to ten jeho podivný styl dal považovat. Málem se svalil na zem, když se snažil procpat přeplněným lokálem ven. Když se mu to konečně podařilo, asi tak o půl hodiny později, nepřineslo mu to takovou úlevu, jakou by čekal. Venku bylo dusno a vypadalo to, že každou chvíli začne pršet. Jaké klišé. Naštěstí mu nebylo špatně. Zdálo se mu, že se vznáší, ale pravda byla taková, že bylo neskutečně těžké odlepit nohy od země, při každém kroku, který musel udělat . Každou chvíli se musel opřít o zeď, aby si odpočinul. Konečně se dostal na hlavní ulici. Netušil kolik je hodin, ani kam to vůbec došel, ale hned jak zahlédnul žlutý taxík, zastavil si ho. Aspoň doufal, že je to taxík, bylo to žluté a rozmazané. A přišlo mu to velmi vtipné. Řidiči řekl adresu. Ten nebyl nijak zvlášť nadšený, že veze v autě opilého adolescenta, ale jen protočil panenky a soustředil se na cestu. Cesta uběhla moc rychle, řidič ho vysadil na rohu ulice. Takže musel jít kus ještě pěšky. Pod vousy si brblal o takové nehoráznosti a klopýtal směrem domů.
Když v tom ho zamrazilo. Hlavou mu problesklo, že tohle už několikrát zažil. Ale to byl jen pocit, nic hmatatelného, čeho by se chytil. Na chvíli se zarazil, trochu se zapotácel a zaposlouchal se do nočního ticha. Bohužel slyšel jen svůj dech. Ale něco mu říkalo, že by měl hnout zadkem a jít. Takže ignoroval ten šílený pocit, že ho za chvíli někdo popadne a zatáhne do postranní uličky. A to co by se mu tam mohlo stát, nechtěl ani domýšlet, vlastně ani nemohl. Své činy nechal jedině na mechanické stránce svého těla. A nechal se vést.
Bohužel ho to dovedlo k prahu domu, který nebyl jeho dům. A jeho napadla šílená myšlenka si popovídat s jeho obyvateli. Nebo spíš obyvatelkou.
Málem se přerazil, když šel po schodech ke dveřím, ale nakonec to zvládl bez větší újmy na zdraví. Na chvíli se opřel o dveře, aby to vydýchal a pak začal bušit.
Jednou provždy mu bude muset říct, co je zač.
„Stello!“ vykřikl. Zdálo se mu to, ale moc tiché, takže přidal na hlasitosti, když to zkusil znovu.

Stella
Doma

Zdálo se jí to? Nebo slyšela svoje jméno.
Zrovna před chvílí už se jí skoro podařilo zabrat. Když v tom, jasně zaslechla výkřik. Vyletěla do sedu a zírala do tmy, čekajíc na další, aby se ujistila, že to nebyla jen slyšina. Důkaz se dostavil vzápětí. Tiše zaklela, jelikož okamžitě poznala, komu patří ten hlas. Vyskočila na nohy a rychle se sháněla po županu a pantoflích. Přeběhla k oknu, aby se podívala, kde ten ztroskotanec zakotvil.
Přímo ke dveřím, skoro se válel na schodech.
Zatraceně. Tím randálem probudí tetu. Ta sice měla tvrdé spaní, ale to jeho bušení…
Nasadila tempo a proletěla kolem dveří, vedoucí do pokoje tety, co jen nejtišeji a pak dosprintovala k domovním dveřím. Rozrazila je zrovna v tu chvíli, kdy se rozhodl na ně znovu vší silou zabouchat. Bohužel už neměl na co, takže ztratil rovnováhu a vpadnul dovnitř. Přímo na ni.
„Sakra! Ravene…“ zaúpěla, když se jí pověsil na krk.
„Jsem…šíleně rád, že jsem tě zastihl doma,“ zamumlal jí do krku. Musela mu přiznat, že se snažil trochu vytáhnout na nohy. I tak se musela opřít o stěnu, aby i ona neztratila balanc.
„Jistě, že jsi mě zastihl. Pokud sis nevšiml, je noc a v tuto dobu většinou lidi spí a to i včetně mě,“ zuřivě šeptala a pokoušela se ho trochu vystrkat ven z domu. Nechtěla, aby je tu načapala Amelie. Netušila, jak by tuhle situaci vysvětlila.
„Musím s tebou nutně mluvit,“ zablábolil. Stella protočila oči a vystrnadila ho ven. Z háčku vzala klíče a pak za sebou zabouchla.
„Ty bys pořád jen mluvil, pronásleduješ mě na každém kroku. Teď tě odvedu domů a ty přestaneš s touhle pitomostí. Souhlas?“ rozkazovačně na něj namířila prst, ale on nasadil přiopilý výrazy. Rozhodně to nenasvědčovalo tomu, že by něco pochopil. Povzdychla si a přehodila si jednu jeho ruku kolem ramen, pak ho chytila kolem pasu. Pokusila se dát se do kroku, ale tomu popletovi vedle to moc nešlo. Proboha, jak se vůbec dostal až sem, když se pohybuje, jako postižený.
Když se podívala na schody, dostala strach, že je nesejdou, nýbrž se z nich skutálí, v tom lepším případě.
„Sakra, pomož mi trochu,“ zanaříkala. Pravděpodobně to do jeho alkoholem zamlženého mozku došlo, jelikož se trochu narovnal a ty schody sešli v pořádku. „Vidíš, že to jde,“ vydechla. Ještě, že bydlí hned naproti. V duchu si gratulovala, že si aspoň ten župan vzala. Kdyby jí teď viděl Archi, nebo Meldon. Určitě by jí přinejmenším zavřeli do té samé kobky, v jaké byl ještě do nedávna Neron. Potulování se v noci, v podstatě nahá a ještě s tímhle případem. I jí se to zdálo poněkud přehnané.
„Pospěš si. S mým a tvým štěstím nás tu nachytají a předem tě upozorňuji, že z tohohle už bychom jen tak nevyvázli,“ mohla si dovolit mluvit otevřeně, jelikož ji stejnak nevnímal. Něco si mumlal pod vousy a to byla veškerá odezva, které se jí od něj dostalo. Hlava mu klimbala dopředu, takže neviděl, přes své delší vlasy. Musela se spolehnout jen sama na sebe.
Sakra. Jako Bohyně by neměla mít v popisu práce, zachraňovat přiopilé adolescenty.
Musela si však přiznat, že nikdo jiný by ji z postele takhle nevyhnal. A ona by kvůli nikomu jinému takhle nevstala.  Zatraceně!
„Musíš mi říct… co jsi zač. Jsi něco jako…David Cuperfield? Nebo něco na způsob Harryho Poterra?...“ konečně začínala rozpoznávat jeho věty. V tomhle duchu pokračoval, než došli k jeho domu a pak už nepřestal, dokud nevyšli schody, do jeho poschodí. Ani na jednu jeho absurdní otázku neodpověděla, jen skřípala zuby. Jeho přirovnání byla naprosto směšná a při tom byla skoro vše, akorát dohromady. Už dýchala jak parní lokomotiva, když se konečně dopracovali k jeho bytu. Opřela Ravena o zeď a zaťukala na dveře. Raven se tiše zasmál.
„Jestli si myslíš, že matka mě se strachem vyhlíží z okna, pekelně se mýlíš,“ sarkasmus z jeho slov doslova odkapával. Pocítila bodnutí lítosti. Ani on to neměl lehké, možná by se ani neměla divit jeho momentálnímu stavu. Jenže ne každý sklouzává k takovému řešení potíží.
„Kde máš klíče?“ zeptala se ho. Jenže on se na ni jen poťouchle usmál a neřekl jí zhola nic. Ach! Měl na sobě jen bílé tričko a černé upnuté kalhoty. Potlačila chuť si postěžovat bohu, za co ji to sakra trestá. Pak to zavrhla a zalovila v jeho kapsách. Ignorovala, jak najednou ztuhnul a rychle vytáhla ty zatracené klíče. Odemkla a vtáhla ho dovnitř. Pravděpodobně už začíná střízlivět, jelikož měl už jistější krok. Dostrkala ho do jeho pokoje a rovnou na postel. Neodvažovala se mu navrhnout, aby si ještě hodil studenou sprchu. Mohl by si z toho vyvodit bůhví co, to nemohla riskovat. Dívala se, jak sedí zkroušeně na své posteli. I dobrá, veselá nálada ho opustila. Dřepla si k němu a začala mu rozvazovat tkaničky u bot. Trhnul sebou, když mu přidržela lýtko, aby mu jednu mohla stáhnout. Když zvedla zrak a střetla se s tím jeho, na sucho polkla. Jejda, tohle se jí trochu začíná vymykat kontrole. V jeho temných, černých očích zajiskřilo. Sklopila oči a sundala mu i druhou botu. Pak vstala a o krok ustoupila.
„Proč ses opil a následně skončil u mého domu?“ přešla rovnou k věci. Opilecké zakalení zmizelo, tudíž se mohla ptát, dřív než s tím zase začne on.
„Kvůli tobě,“ řekl zpříma. Alkohol mu asi dodával na upřímnosti.
„Ehm. Nesváděj to laskavě na mě, buď tak od té dobroty,“ obořila se na něj. Založila si ruce na prsou, aby se aspoň trochu cítila v bezpečí. Pokud to vůbec jde ve vlčím doupěti.
„Jsi to ty. Za vším stojíš ty. Budu se opíjet, dokud mi neřekneš, co jsi zač,“ rozdal ultimáta a pak si lehnul na záda. Stella na něj jen šokovaně zírala. To si snad dělá srandu.
„To snad nemyslíš vážně. Pomátl ses? Přestaň s tím, rozumíš, tohle na mě neplatí. Víš co, dělej si co chceš, ale už nechoď bušit na moje dveře, nejsem na to zvědavá,“ vyhrkla a otočila se na podpatku. Než to ale stihla udělat, očima zavadila o malý box, vysunutý zpod gauče, hned vedle postele. Byl otevřený. Zalapala po dechu. Byly v něm lahvičky s čirou tekutinou a v malé přihrádce byly zabalené sterilizované jehly. Vrhla jeden pohled na Ravena. Znovu se na ni podíval, když si uvědomil, že ještě stále je v místnosti. Přeběhla ke krabičce.
„Nech to být…“ vykřikl.  Slyšela, jak se nemotorně souká z postele, aby ji zarazil. Ale ona už držela v ruce lahvičku. Na přebalu bylo napsáno tiskacími písmeny. Sedativa. Nechápajíc se zvedla a otočila se k němu zrovna v tu chvíli, kdy dovrávoral k ní.
„Dej mi to,“ zavrčel. Myslel to vážně. Nežertoval. Chtěl jen, aby mu vrátila to, co mu patří. Jemu patří baňky se sedativy. Vůbec netušila, co se to tu děje.
„Co to je?“ zašeptala.
„Co asi myslíš, neumíš číst? Když už ses na to tak vrhla?“ výsměšně si odfrknul a nastavil ruku. Ani se nehnula.
„Proč to tu máš?“
„Léčebné důvody, do kterých ti mimochodem vůbec nic není,“ zahučel a netrpělivě zatřásl rukou.
„Sice se v tom moc nevyznám, ale nemyslím si, že tohle je věc, kterou bys měl uchovávat doma. Tohle by se mělo podávat pod nějakým dohledem. K čemu to máš?“ rozhodla se, že bude stejně neodbytná, jako je on v jistých otázkách. Tohle se jí nezdálo. I on vypadal poněkud nejistě. Je něco, co neví a rozhodně to nebude dobré, až se to dozví, tím už si byla jistá teď.
„Ještě jednou, do toho ti nic není,“ zavrčel znovu.
„Tak jako tobě není nic do toho, co jsem a co dokážu?“ oplatila mu stejnou mincí.
„To je úplně něco…“
„Ne, není to nic jiného. Je to úplně to samé, takže s tímhle prosím tě přestaň. Na to nejsem zvědavá. K čemu užíváš sedativa?“ začínala se strachovat. Tušila, že buď je s ním něco v nepořádku po zdravotní stránce, nebo to bude něco úplně jiného. Špatného. Horšího než všechny varianty, které ji doposud napadaly.
„Nepokoušej mě, Stello!“ promluvil zlověstně. Až teď si uvědomila, že je v pokoji tma jako v pytli a jediné světlo sem šlo z oken. Do jeho obličeje neviděla. Netušila, jak se tváří, ale jeho hlas zněl opravdu jinak. Naskočila jí husí kůže a rozklepaly se jí ruce, málem neudržela tu proklatou lahvičku.
„Já chci jen znát jednoduchou odpověď na jednoduchou otázku. To je vše,“ vydechla poněkud namáhavě. Co tu vůbec pohledává?
„Ty jsi neodpověděla ani na jednu z mých, proč já bych ti měl prokázat takovou ochotu?“ naklonil se ke Stelle, že viděla neblahý lesk jeho očí. Hlasitě polkla a snažila se od něj oddálit. Nevěděla, co si počít se splašeným tepem a už vůbec ne s tím pocitem, který se jí usadil v podbřišku.
„Já…“ docházela jí slova. V hlavě měla najednou úplně prázdno. Bála se, že její podvědomí zase něco vyvede, jelikož začala opět panikařit. A možná právě o to se snažil. Věděl, že ji nevyděsí, ale uměl to s ní v tomhle ohledu. Z její strany zcela neprobádaném. „Vylákal jsi mě teď z domu jen proto, abys mě zase otravoval?“ plácla hned to první, co jí napadlo. On mlčel. Nevěděla, co si z toho vyvodit. Měla by se spakovat. Proboha, vždyť před ním stojí jen v noční košili a županu. Cítila, jak rudne.
„Myslím, že radši půjdu. Vidíš. Naše otázky nemohou být zodpovězeny, bez toho abychom neodhalili naše tajemství. Takže to vidím tak, že si najdeme nějakou cestu, jak se navzájem vyhnou jeden druhému. Co ty na to?“ podala návrh, který měla v hlavě hodně dlouho, jen se jí ho nechtělo vyslovovat nahlas. Chtěla s ním mluvit a potkávat se s ním. Provokovat ho. Ale neměla by. To bylo jasné od začátku.
Stále nic neříkal a díval se na ni, nebo to tak aspoň vypadalo. Možná usnul vestoje, nepadlo ji. Pak se však nečekaně pohnul směrem k ní. Tiše se zajíkla, když ji popadl do náruče.
„Okamžitě mě pusť,“ to bylo jediné, na co se vzmohla. Pak se jí v hlavě zrodil nápad. Rychle v sobě našla světlo, pak se jednoduše vytratila, přímo z jeho objetí. Skončila ve svém pokoji. Pořádně si ani neuvědomovala, že se přenesla. Rychle přeběhla k oknu a poodhrnula závěsy. Jen aby nakoukla ven. V Ravěnově okně byla stále tma a nic se tam nehnulo. Úlevně si oddechla. Pak se dosoukala k posteli a svezla se na ni.
„Proboha,“ vydechla do ticha. Co se to tam stalo? Co chtěl udělat? Byl to ten samý moment, který se už mezi nimi několikrát udál. Musí spát. Zítra má dohodnutou lekci s Eruannem. A nesmí na ní být poznat, co právě prožila a že vlastně Raven ví vše a přitom nic. Už před ním použila vše, co snad bylo možné. Ten z toho nevyjde dobře. Tím si byla jistá. A ona taky ne.
S těmi to myšlenkami pomalu usínala. V ruce stále držela lahvičku se sedativy.