A/N ahooooooj! Další kapitola! Zítra se vracím už domů(ach joooo:() , tak budu přidávat častěji!
Snad se vám bude líbit a popřípadě dáte vote, nebo comments! Lovuju vás!

Zmáčená, jako by právě vyšla ze sprchy, dopadla tvrdě na kamennou zem. Ještě nikdy necestovala světlem nedobrovolně a teď jí to pěkně pocuchalo nervy. Byla zadýchaná a rozrušená. Nevěděla, kde je. Zděšeně se rozhlédla kolem sebe, ulevilo se jí, když poznala kancelář jejího mentora. Pak se jí ale znovu zmocnil třas a zima na tom měla jen částečné přičinění.
„Tady, zahřej se," promluvil k ní Meldon. Až teď jí došlo, že to on ji sem přenesl. Kupodivu na něm nebyla ani nitka mokrá. S povděkem přijala nabízenou, teple vypadající deku a konečně se sebrala ze země. Nohy se jí klepaly tak, že málem ani nedošla ke křesílku, nakonec se do něj svalila. Zuby se jí rozdrkotaly. Netušila, která z emocí u ní převládala víc. Strach, obavy, úleva? Než si to stihla vyjasnit, tak se uprostřed místnosti objevily dvě další postavy. Cítila se poněkud stísněně. Chtěla někam utéct a v klidu se dát dohromady. Když zvedla oči od země, s hrůzou zjistila, že se k nim přidali Archibald a Iressiel. Archi se na ni ani nepodíval, jen stařeček si ji zkoumavě prohlížel, asi protože vypadala jako zmoklá slepice, oproti těm třem.
„Utekli, oba dva," utrousil Archi po chvíli tíživého ticha. Stella si tiše oddechla. A hned na to si v duchu začala nadávat! Co ji to jen napadlo? Jak teď bude vypadat, určitě jim už muselo dojít, jakou roli v tom všem hrála ona. Cítila se mizerně.
„Jak se sem dostala?" zeptal se Meldon. Stella po něm střelila pohledem. Dělá si srandu? Ale opravdu vypadal, že vůbec netuší, jak se sem mohla přenést. S největší pravděpodobností si nechtěl přiznat, že jeho žačka, je svým způsobem prachobyčejná zrádkyně. Nervózně si skousla ret, protože starý muž se postavil přímo před ni.
„Myslím, že Stella nám má k tomu hodně co říct. Nemýlím-li se," provrtal ji svým pohledem. Jakoby přesně věděl, jak ji tíží svědomí, i když vlastně neudělala nic tak zlého, jakože se vědomě scházela se svým bratrem. Ach. Porušila jasný zákaz se přenést na zem. Tím vlastně všechno to, co se tam v tom lese událo, spustila. Je to jen její chyba. Kajícně sklopila hlavu.
„Ano. Vše jsem to zavinila já," namáhavě polkla knedlík, který se jí pod tíhou jejich pohledů, tvořil v krku.
„Jenom ses připletla na špatné místo ve špatnou chvíli," oponoval Meldon. Sakra. Proč v ní musí vidět vzor ctnosti? Zavrtěla hlavou.
„Ne. Neuposlechla jsem váš zákaz a šla na zem. Nildon mě tam překvapila a donutila mě se sem vrátit, společně s ní," nechala své svědomí promluvit, přišlo jí to tak správné, ale ještě tu byla ta další věc.
„Jak jsi věděla, kde je Neron vězněný?" Meldon se nijak nevyjadřoval k tomu, že ho neposlechla a zaměřil se na tu podstatnou část. Stella v duchu zasténala. Zatraceně. Ale počkat! Vzpomněla si, proč jim vlastně celou tu věc zatajila. Zamračila se na ně a zapýřila se.
„A kdy vy jste mi chtěli říct, že je můj nevlastní bratr?" zavrčela, vlila se do ní dlouho potlačovaná zlost. Nemohla si pomoci. Všimla si, jak po ní celou dobu mlčící Archi střelil pohledem, ale hned se zase ovládl.
„Nepovažovali jsme to za moudré..." začal Meldon s ohranou pohádkou pro její uši. Impulzivně vyskočila na nohy a z očí jí šlehaly blesky, tak jako před chvílí z oblohy.
„Nepovažovali? Tak to vám můžu říct, že já už to vím hezkou řádku týdnů. Chodívala jsem tam za ním, abych se dozvěděla více... více o všem, když vy jste mi to odmítali říct!" hlas jí přeskakoval velkou dávkou emocí, přepadla ji třesavka, až se jí znovu rozdrkotaly zuby.
„Uklidni se „Hvězdo". Vím to, tvé pohnutky byly čisté," promluvil k ní „ten který lečí". Kupodivu z ní všechno spadlo a ona se zase posadila do křesílka. Zatvrzele se dívala do země a odmítala se už o čemkoliv bavit.
„Ty jsi to věděl a nic jsi nám neřekl?" Meldon se vyjeveně otočil na Iressiela. Ten se jen pousmál a přikývl. Chudák mentor nic nepochopil.
„Jaké byly tvé důvody, Curandero," optal se ho tiše Archibald. Stella měla pocit, že ji záměrně ignoruje.
„Stella není žádné dítě, věděla jak se takovým zjištěním vypořádat, což dosvědčuje i to, jak se zachovala. Neudělala nic neuváženého, tedy až do teď. Mohlo jí napadnout, že Nildon bude čekat na takovou příležitost..."
„Nikdo mi neřekl, že Temní mohou cestovat na opačnou stranu jen s někým odtud," utrousila Stella jen tak mimochodem.
„Nemyslím si, že váš postoj k ní je zcela správný. Zjištění, že její sourozenci, jsou zároveň zlá dvojčata, ustála dobře. Tudíž, jí zatajování moc nepomůže, spíše naopak," Iressiel dokončil konečně svou větu a odmlčel se. Archi se kabonil a stále mlčel.
„Jak ses k Neronovi vůbec dostala?" Meldon potřásl hlavou a vyčítavě se na ni zadíval.
„Šla jsem na procházku a došla jsem až tam. Pak už to šlo samo, všechno mi řekl. To o mé matce, ... a to co jí udělal Nornotur," málem to nevyslovila nahlas. Nakonec se jí to povedlo, ale málem se jimi zalkla. Neušlo jí, ani teď jak sebou Archibald trhnul a jeho rysy se, pokud to ještě bylo možné, víc zatvrdily. Stella tomu nerozuměla, ale nemínila s ním promluvit byť jen jedno slovo. Tak jako on, bude dělat, že v místnosti ani není. Zakabonila se.
„Je mi líto, že ses to musela dozvědět takhle," Meldon se teď konečně zatvářil tak, že mu Iressielova slova došla.
„Já jsem za to ráda..." zarazila se. Chtěla říct něco na způsob, že Neron a vlastně ani Nildon, nenesou žádnou odpovědnost za čin, kterým je zplodil jejich otec. Ale pak jí došlo, že její názor by tady s největší pravděpodobností neobstál. I ona sama musela uznat, že dvojčata napáchala i jiná zvěrstva, za která už zcela jistě mohla.
Stella stáhla obočí a odmítala zvednout pohled od spojených prstů. Myšlenky se jí v hlavě rojily a nenechali jí chvíli si oddechnout.
„Co s tebou uděláme, Stello?" zeptal se Meldon. Víc než jí, se ptal spíš sám sebe. Přesto tu otázku nechápala. Copak jí chtějí vsadit do vězení, aby náhodou nenapáchala víc zla než do teď? Už se nadechovala k otázce, ale Archi ji převálcoval.
„Pošleme ji na Zem," řekl jednoduše. Stella otevřela ústa a vyvalila oči. Napadlo ji několik věcí najednou. Zase na Zem. Zpět mezi lidi, mezi ty které zná! A hned na to, co to je sakra za blbost?
„Co? A to mám být zase co? Oho, je to potížistka, vykašleme se na ni a necháme ji si dělat, co chce, na Zemi..." z nějakého důvodu pokaždé, když mluvila s Archim, probudil se v ní vztek, který si schovávala jen pro jednu příležitost, nechápala, proč se jí to stávalo jen s ním. Každopádně, měla chuť na něj křičet a vztekle si dupnout. Avšak získala si jeho pozornost, konečně.
„Bude to tak pro tebe lepší," zněla jeho odpověď.
„Ale bude tam nechráněná," namítnul Meldon chabě.
„Temné nenapadne, že bychom ji poslali rovnou do jádra dění. Iressiel má pravdu. Když jí tu budeme držet, nikdy se nenaučí se sama o sebe postarat. Nenecháme ji však úplně bez prostředku, pošleme za ní stopaře," oponoval Archibald. Na jednu stranu s ním plně souhlasila. Hlavně jí celé tělo svrbělo z potřeby skočit do světelného portálu, přesvědčit se o Ravenově bezpečí! Nildon ho viděla a i kdyby ji tu chtěli nechat, znovu by potušila pravidlo, aby ho vyhledala.
Ale na tu druhou stranu se jí nelíbil jeho nápad se stopaři, není malá holka, aby ji na každém kroku pronásledovali.
„Tak to teda prrr..." chtěla se do něj pustit, ale neodvolil jí to.
„Vyber si! Buď tě necháme žít život, který chceš s tou podmínkou, že budeš mít strážce a budeš sem docházet a zdokonalovat se. Nebo tu zůstaneš a vše půjde tak jako dřív," když k ní mluvil, nedíval se na ni. A to ji rozčilovalo, nicméně se zamyslela a pak potlačila svou divokou náturu a chuť si vyhádat lepší podmínky. Usoudila, že s Nejvyšším by asi nevyhádala nic.
„Dobře," utrousila tiše. Trochu nechápala ten rychlý spád věcí. Vždyť nikdy ani nechtěl znát podrobnosti, těch měsíců, které strávila v přítomnosti Nerona. A Archimu je zjevně naprosto ukradená, jako by nad ní zlomil hůl. A to jí nehorázně štvalo. Jemu se nikdy nezavděčí. Nejlepší bude, když zůstane na Zemi a... Najednou netušila, co tam bude dělat. Zvykla si na ten režim tady. Však ona si poradí.
„Ale tohle přece nejde, vzali jsme ji sem přece kvůli tomu, by byla v bezpečí...sám jsi to říkal..." ať už měl Meldon v zásobě jakýkoliv proslov, zmlknul hned jak se na něj Archi podíval.
„Souhlasím s Nejvyšším," přisadil si Iressiel. A bylo rozhodnuto, dva nejvyšší představitelé božstva na stejné straně a chudák Meldon měl smůlu. Bylo jí ho líto. Meldon ji měl opravdu rád, brala ho spíš jako adoptivního strýčka, než jako profesora. Věnovala mu úsměv.
„Dohodněte se na hodinách. Pro mě to teď vše končí," Archibald se odlepil od okenního výklenku a pak zmizel. Skočil do světla a ani se nerozloučil. Ještě několik setkání s ním a Stella si začne myslet, že je Nejvyšší tak trochu nafoukanec.
„Je na mě naštvaný? Asi jsem vás všechny zklamala," uvědomila si, že když je pryč, je schopná se zase uvolnit.
„Archibal je v poslední době hodně napružený. Buď v klidu, ale teď po pravdě souhlasíš s tím, co se bude dít?" Meldon se na ni starostlivě zaměřil.
„I kdyby ne, měla bych na vybranou?" potlačila sarkasticky úšklebek a mrkla na Iressiela. Usmíval se. „Ale na to, jak jste mě sem přetahovali, se mě teď chcete hodně rychle zbavit. Bojíte se, že jsem od Nerona pochytila nějaké špatné manýry?"
„Ne!" vykřikl Meldon. To ji tak trochu přesvědčilo, zahřálo ji u srdce. „Víme, že jsi chytrá holka a máš svou hlavu, ale určitě jsi neupadla v nemilost,"
Měla by jim říct pravdu na rovinu. Třeba. Neron se mi zalíbil a tak jsem ho chvíli brala jako velkýho bráchu.
Co by asi následovalo? Chvíle šokovaného ticha? Hromy a blesky?
„No můžete mi přičíst k dobru, že i když mě stále přemlouval, abych ho pustila, neudělala jsem to. Až do dneška," pokusila se o vtip.
„Nemysli na to," umlčel ji Meldon.
„Stello. Myslíš, že bych tě nechal se s ním scházet, když jsem to věděl, od prvního dne? Kdybych našel i jediný náznak nepravosti, utnul bych to. Důvěřujeme ti. Tahle zkušenost, je pro tebe velmi cenná, tak si ji uchovej," promluvil Iressiel a pak jí položil ruku na rameno. Dokonce na ni i mrknul a zmizel. To už bylo o něco srdečnější rozloučení a vážila si toho.
„Dobrá tedy, ještě dnes se vrátíš zpět na zem. Spravím o tom Amélii a zařídím střídání stopařů na tvou ochranu. Pokaždé, když tě zavolám, neprodleně přijdeš. Stačí, když u sebe budeš mít tuhle kuličku," Meldon se začal zase chovat jako konstruktivní mentor a rozkazoval. Pak si Stella vzpomněl na svůj meč.
„Moje „zlatá čepel"," vydechla a už se zvedala.
„Už jsme ji našli a naši kouzelní kováři jej opravují. Až bude práce hotova, dodáme ti ho. A teď jdi. Sbal se. A tam dole, měj oči na stopkách, neustále. Pamatuj vše, co ses naučila a vyhýbej se malérům," chvíli měla dojem, že k ní Meldon doklopýtá a obejme ji. Pak se však jen pousmál a obešel ji.

Raven
O den později

Nervózně bubnoval prsty do stolu ve svém pokoji a při tom zíral ven z okna. Ne na něco, ale spíš jen tak zamyšleně. Nebo možná vyděšeně. Což bylo v jeho případě doopravdy kuriozita. Události včerejšího odpoledne v něm dokonale zakořenily a od té doby, nedokázal myslet na nic jiného, než na to. Před očima viděl Stellu, skvěle vládnoucí těžce vypadajícímu meči a uhýbající ránám děsivě vypadající ženě. Obě se tam objevily znenadání. Teda spíš ta ženská. A zmizely ještě záhadněji. Kdyby mu to nepřišlo pomatené a nemožné, tipnul by to na to, že Stella se zapletla do nějakého kouzelnického cirkusu. Bylo to poprvé, kdy někoho viděl zmizet v záři bílého světla a ve slepé uličce, kde neměla ani jedna z nich žádnou příležitost proklouznout kolem něj, i kdyby si dokázal vysvětlit to světlo.
Fakt, že křehce vypadající dívka jako Stella, dokázala švihat tou čepelí tak lehce, vůbec nechápal.
Jediné místo, kde na takovou věc narazil, bylo muzeum a nanejvýš nějaký fantazy film. Ale vůbec by to nečekal u ní.
Myslel si, že se po několika měsících, co se neviděli, prostě setkají a on z ní dostane její tajemství. Ale že to vezme takhle, byl šok. Z kterého se nedokázal probrat. Potřeboval ji tu a hned teď. Protože má hodně co vysvětlovat. A ne jen ten včerejšek, ale mnoho dalšího.
Už ho ani nezarážel neobvyklý zájem, který o ní projevoval. Prostě to nechal.
Její příkaz, jít za Erym, ignoroval. On o ničem neví, takže proč by za ním měl chodit, měl tušení, že by to pro něj nebylo dobré. A on svou intuici vždy následoval.
Po té době, kdy si připadal maximálně paranoidní a to nejen ohledně jí, ale i sebe. Konečně našel něco, čím si byl jistý, i když mu to nedávalo smysl.
Frustrovaně se zvedl od stolu, minul otráveného Rheese a sednul si na parapet, tak jako každý den. Zbýval poslední měsíc ve škole, než začnou letní prázdniny. Počínaje dnešním dnem. Už po ránu se ulice NY utápěly v pekelném horku.
Dneska vůbec neměl náladu a už vůbec se mu nechtělo jít do školy. Naprosto zbytečné, ale takhle se cítil po většinu času a tím víc, po každém nečekaném návratu a odchodu Stelly. Štvala ho a přitom ho neustále zajímala. Sakra! Koho by asi tak nezajímala? Je to jedna velká okouzlující záhada.
Protočil nad sebou oči a pak vykouknul na ulici před její dům. Málem vypadl ven, když ji uviděl. Tiše zaklel a stáhnul se dovnitř. Je tu!
Aniž by si to přiznal, spadl mu kámen ze srdce, vypadala neporušeně. Přísahal by, že bude rozsekaná na nudličky, přitom je úplně v pořádku.
Zrovna vycházela z domu a přehrabovala se v tašce. Dveře za ní se znovu otevřely a její teta Amélie jí s úsměvem podala nějaký papír. V tu chvíli se Raven odtrhnul od okna a vystřelil z pokoje, cestou popadl batoh a zabouchl za sebou domovní dveře. Schody dolů bral po třech. Vyběhl zrovna v tu vteřinu, kdy se Stella rozešla a rychlým krokem zamířila směrem ke škole. Jakoby tušila, že se k ní Raven blíží, přidala do kroku. Přitom ho nemohla vidět, jedině že by ho nějak vycítila...zatraceně!
Je čas, konečně vyzvědět, co je zač!
„Ahoj Ravene," pozdravila, aniž by se na Ravena podívala, když se objevil po jejím boku. Zarputile zírala na cestu před sebe. Raven pro změnu upíral zrak na její profil. A mračil se. Nakonec povolila a mrkla na něj, radši zase rychle uhnula.
„To je všechno?" řekl si, že na to půjde hned od začátku jemně, třeba to bude mít nějaký účinek, ale to se zmýlil. Znovu se na něj zadívala.
„Ah, promiň. Jak se vede?" zapředla. Raven zatnul čelisti, aby neudělal něco neuváženého. Stačí pár jejích slov a už ho přivádí k nepříčetnosti.
„Jestli se snažíš být vtipná, tak se ti to sakra nedaří," zavrčel. Neměl daleko k tomu, aby jí nepřirazil ke stěně domu, kolem kterého zrovna procházeli.
„Uklidni se, Ravene, nechápu, o co ti jde, ale nemám náladu na tvoji otrávenost. Když dovolíš, ráda bych v klidu došla do školy," nasadila vražedné tempo, ale Ravenovi neunikla. Musel dát ruce v pěst, aby se neuchýlil k násilí, které by teď možná zabralo. S největší pravděpodobností, by ho dokázala zmlátit do kuličky. Podle toho, co vypozoroval. Ale on měl v záloze taky několik, zajímavých triků. A mínil je využít.
Jen ne hned. Rozhodl se ji nechat si myslet, že to vzdal a zpomalil. Díval se, jak sebou škubla, když jí došlo, že ji nepronásleduje. Během chvíle mu zmizela z dohledu. Chvíli přemýšlel nad tím, jestli zrovna nenechal proklouznout jedinou možnost si s ní vážně promluvit. Ale něco uvnitř mu říkalo, že se nemá čeho bát. Tentokrát nezmizí. Něco se změnilo. Něco, co souvisí s tím, co se událo včera.
A on se nevzdá, dokud mu to nevyklopí. V duchu se pousmál. Už se docela těšil, až ji podusí.