A/N daaaaalší kapitola se zrodila! Konečně jsem do ní vtěsnala novou postavu, kterou jak doufám si zapamatujete, jelikož bude jedna z hlavních. Moje kamarádka, která poctivě čte vše, co píšu se do "něj" okamžitě zabouchla hah:D tak doufám, že vy taky podlehnete:P
Ocením, když mi zanecháte komentář s názory a ohlasujete kapitoly :) děkuji :)

Stella
Canohtarë
Po dvou měsících

„Zkus to ještě jednou. A soustřeď se, Stello!" zaslechla už asi sté pobídnutí k soustředění a pěkně jí to lezlo na nervy. Což byl taky důvod její roztěkanosti. Jeden z mnoha. Stála na kraji široké třpytící se řeky. Byla zpocená, unavená a otrávená. Nicméně s povzdechem opět zavřela oči a pokoušela se uklidnit rozbouřené, neukázněné pocity. Vypudila z hlavy nedaleký keřík, žádající si její pozornost. Měla se soustředit na klidně protékající vodu u jejích nohou. Ale bylo to, úplně stejné, jako by se jen sehnula a chtěla ji uchopit do ruky.
Protekla jí mezi prsty. Nevěděla, jak má vodu přinutit, aby ji vyslyšela. Bylo to zbytečné a vyčerpávající.
„Jdeš na to špatně," poznamenal za jejími zády, mentor. Rozzuřeně vydechla a obrátila se na podpatku.
„Když mi neřeknete, jak to mám udělat, těžko se mi to podaří," měla na jazyku ještě několik šťavnatých slov, ale moc dobře věděla, jak by tím Meldona pobouřila, kdyby je použila. Měla toho už taky akorát dost. Soužila se tu s tou zatracenou vodou skoro tři hodiny a ani jednou se jí nepovedlo s ní navázat jakýkoliv kontakt. Když už si myslela, že třeba možná ano, protože se jinak klidná protékající voda trochu rozvlnila, za což však nemohla Stella, ale obyčejná rybka.
„Třeba nemám nadání na jiné živly než na Zemi. Spletli jste se," pokrčila rameny a mluvila rádoby lhostejným tónem. Podívala se na svého učitele, který ani za tu dobu, co tu byla, ani jednou nezapochyboval o jejích schopnostech. Nutno dodat, že to s ní měl zatraceně těžké.
Obzvláště teď. Ale ani teď v jeho očích nezaznamenala pochyby. Právě to ji nutilo na sobě pracovat. Chtěla mu ukázat, že to dokáže. Zvláště po tom včerejšku. Jen když si na to vzpomněla, studem zrudla od hlavy k patě.
Včera měla po dlouhé době volnější den. Jediné, co po ní Meldon chtěl, aby nějakou chvíli strávila na louce a meditovala. V jejím případě se o to pokusila. Meldon ji tam poslal s několika stopaři, aby se neulejvala. Zatímco se stopaři ponořili do temných vod svých vědomí, Stella přemítala o měsících, které tu zatím strávila. Když předtím zmínila, že má volnější den, tak to rozhodně byla pravda, jelikož kdykoliv jindy měla rozvrženou každou minutu dne a v každé byla tvrdá práce. Ráno začínala s ostatními stejně starými studenty a to se starověkým jazykem. Přestože se ostatní jazyk učili od malička a jí ze začátku dělal nesmírné obtíže, vypracovala se tak dobře, že nakonec dokázala plynule hovořit se Sardë.
Sardë patřila mezi starší a nejváženější Canohtarëe. Starší však neznamenalo, že její obličej brázdily vrásky a vlasy jí prokvétaly stříbrem. Ne. Spíš vypadala jako by se právě chystala nafotit promo fotky do nějakého celosvětově uznávaného časopisu. Jednoduše, vypadala jako modelka. Krásné blond vlasy měla vždy upravené a šedé oči se jí inteligentně třpytily. Byla považována za nejlepší znalkyni jazyku. Sama starovětština byla neuvěřitelně obtížná a nevyzpytatelná, ještě teď se k některým slovům nezná překlad. Tím se právě zaobírala.
Každopádně její schopnost spočívala ve větru. Ovládala jeden živel. Její jméno v překladu znamenalo „skála". Jak příhodné.
A byla to ta nejpřísnější učitelka, na kterou kdy v životě narazila. I Archiho by strčila do kapsy.
Hned jak se jí v hlavě objevila myšlenka na Archiho, znovu si vzpomněla na to, co se událo na té louce. Ach! Sakra!
Stellina pověstná vznětlivost se předvedla v plné kráse.
Seděla na zelené trávě v houfu andělů a pokoušela se uklidnit do toho určité bodu, kdy přepadne na druhou stranu své mysli. Frustrovaně vydechla, otevřela oči zrovna v tom okamžiku, kdy se kousek od nich zjevil sám Nejvyšší. Chvíli měla Stella nesmírnou radost, že ho zase po tok dlouhé době vidí. Vlastně ani nevěděla, kde se to nadšení v ní vůbec bere. Ale pak si vzpomněla, jak ji bezohledně hodil do nového světa se slibem, že se určitě uvidí.
A viděla ho, po několika dlouhých měsících, za ní přišel se svými typicky zamračeným obličejem a přísně staženými ústy. Rychlým krokem přicházel k jejich hloučku. Ona jediná si ho všímala, ostatní byli pohroužení uvnitř sebe.
„Stále se ti nedaří dosáhnout vnitřního klidu?" promluvil k ní. Jeho výraz se nezměnil. Ani nevypadal na to, že ji rád vidí.
„Meldon mi pověděl, že to nějakou dobu trvá, než si osvojím správnou techniku," pokoušela se ospravedlnit. Nevšímala si toho, že ji ani nepozdravil. Ani ona jeho nepoctila poklonou. Vlastně to ještě nikdy neudělala. Ne v jeho přítomnosti. Přestože, byl Nejvyšší. Viděla ho po třetí v životě.
„Mě zase řekl, že jsi velmi pilná a soustředěná. Avšak nevypadá to tak," mluvil tiše. Jeho klid ji v tu chvíli rozčílil. Cítila, jak jí hoří tváře ponížením. Protože si všimla, jak se někteří ze stopařů probrali z tranzu a rozpačitě se na ně dívali.
„Těžko můžete posoudit, jak na tom jsem, když tu nejste. Měl byste to nechat na Meldonovi, když už jste mě sem poslal jako balík," hlas se jí chvěl potlačovanou zlostí. Věděla, že se chová neomaleně, když s ním takhle mluví, důkazem jí bylo tiché zalapání po dechu, od přítomných andělů. Ale, jak ona, tak Archibald si jich ani jeden nevšímali. Jak to tak vypadalo, Nejvyšší tu byl jen proto, aby ji dovedl k nepříčetnosti.
„Ještě stále ses nevyrovnala se svým osudem? Po tolika měsících?" úplně ignoroval její poznámku o balíku a zaměřil se na tohle nesmyslné téma. Jistěže se s tím smířila. Možná hned, jak zahlédla tohle krásné město. Jenže, co jemu by o tom říkala. Nic o ní neví a pasoval se na jejího poručníka, či co. Ruce, které měla dosud položené na kolenou, zatnula v pěsti. Zvedla k němu oči a zabodla se do jeho průzračně modrých.
„Vím, že máte od Meldona všechny možné zprávy a posudky o mé osobě. Vlastně se nemusíte obtěžovat se mě na to ptát, vy přece víte všechno nejlíp, aspoň to tady všichni tvrdí. Já jen dělám to, co mi každý nařídí, což mimochodem není můj styl. A jestli se vám to nelíbí, můžu se na to všechno tady vybodnout a vrátit se tam, kam patřím," věděla, že plácá jedno přes druhé, ale náhlé rozrušení jí nedalo jinou možnost, než se chovat takovýmto způsobem. V očích jí pálily slzy. Sama věděla, že její místo je tady, cítila to uvnitř sebe. Ale jemu si nebude přeci vylévat srdce. Ani nevypadal na to, že by o to stál.
V duchu se za svůj sentiment peskovala a umanutě od Archibalda odvrátila pohled.
„Stello!" tak tohle nebyl Archiho hlas. Udiveně zvedla hlavu, aby zjistila, že hned vedle zaraženého Nejvyššího stojí Meldon a káravě na ni shlíží. „Neměla by ses takhle chovat. Nemluvíš s nějakým svým kamarádem..."
„Přesně tak, nemluvím. V tom případě, když mě omluvíte..." navztekaně vyskočila na nohy a s dupotem se vydala k paláci.
Vlastně ani nevěděla, co to do ní vjelo. Už nějakou dobu byla napnutá, jako struna. Ale ještě ani jednou jí to neuklouzlo, takovým způsobem. Stačila jiskra.
Moc dobře si vzpomínala na ty slzy, které jí tekly po tomhle pošetilém incidentu. Hned, jak se dostala do chladivého stínu levého křídla, měla chuť se otočit a jít se omluvit. Celý den, ale strávila ve své komnatě. Nikdo za ní nepřišel a ona neměla potřebu nikoho vyhledat.
Až dnes ráno, ji přišla vyzvednout Sardë, na obvyklou hodinu starovětštiny. A teď tu stála u té proklaté řeky a Meldon se chová, jako by se včera nezachovala, jako naprostá nána.
„Stello, posloucháš mě vůbec?" vytrhnul ji z tíživých myšlenek hlas mentora. Otočila se k němu.
„Jistě, omlouvám se," kajícně se začervenala. Pak ji překvapilo, když jí položil ruce na ramena.
„Vím, že je to pro tebe nesmírně těžké. Ale vedeš si skvěle. Lépe, než kdokoliv z nás předpokládal. Měla bys na tebe být pyšná. Důvod, proč na tebe jsme tak přísní, je, že pak ze sebe vydáváš to nejlepší. Děláme to pro tvé dobro. Včerejší situace byla nemilá. Ale nikdo ti nic nevyčítá," konečně se o tom zmínil. Ale rozhodně nečekala, že s ní bude mluvit, jakoby se v podstatě nic nestalo. Sevřelo se jí srdce
„Zlobí se na mě hodně?" vymáčkla ze sebe s potížemi.
„Nezlobí. Nýbrž tě chápe. Pověřil mě, aby ti za něj něco dal. Včera ti to nestihl předat. Čekali jsme dlouho, než to pro tebe zhotovili,"
Připadalo jí absurdní, že jí chtějí ještě k tomu navrch obdarovat. Chtěla začít protestovat, když v tom Meledon ze své kožené brašny vytáhl třpytící se meč. Zalapala po dechu. Byl to výstavní kousek. S dlouhou, zlatou, lesknoucí se čepelí. Skoro ji to oslepilo. Rukojeť byla ze stejného materiálu, jako ty, které byly v mentorově kanceláři. Jen její konec byl korunován vytepaným znakem. Tím, který nosí všichni pověšený na krku. S tou prolínající se hvězdou. Ale lišila se. Jelikož , viděla výrazné „A", pěkně zaklesnuté ve hvězdě. Hned věděla, že to byl ten nejzákladnější symbol pro její rod. Ve kterém zbyla jen ona sama.
„Patřil tvé matce. Museli předělat rukojeť, na tvoje ruce," vzpomněla si na ten moment, kdy si s ní potřásl. To kvůli tomu to bylo.
Dojetím se div neudusila. Nevěřícně se na něj zadívala. Přepadl ji pocit viny. Archi za ní přišel, aby jí dal ten meč a ona na něj tak vylétla.
„Nic si nevyčítej," poradil jí Meldon a pak jí do ruky vtiskl meč. „S politování ti musím prozradit, že k tomu všemu, co se už učíš, přibude ještě šerm. Naučíš se zacházet se svou novou zbraní. Věř mi, bude se ti to ho..."
„Děláte si srandu. S největším potěšením," svoji překvapivě objevenou náklonnost k ostrým zbraním, objevil teprve nedávno, ještě si na to zvykala. Ale představa, že by se s tím mohla naučit zacházet, ji naplňovala nevídanou rozhodností.
„Jsem rád, že to bereš takhle," otcovsky se na ni usmál a díval se na ni, s jakou posvátnou úctou držela v ruce svůj meč. Svůj meč!
Meldon ji ještě podal koženou pochvu s opaskem. Obě věci byly zdobené zlatou nití.
„Opravdu si toho vážím. Vzkažte Archimu..." zarazila se a náhlá vina ji zase obklopila, „Oceňuji to. Velmi," spolkla omluvnou tirádu. Hrdost jí to stále nedovolila.
„Dneska už asi s vodou nic nesvedeš, že?" byla to jen řečnická otázka. Oba věděli, že na to ještě není dost připravená. Začala s ní teprve před nedávnem a ještě se s ní nepohnula kupředu. Kdežto se zemí? S tou dokáže hotové divy.
„Možná zítra," pokrčila rameny.
„Já vím, že ano. A teď ti dávám po zbytek dne volno," nezmínil se o tom, že včera prolenošila den ve svém pokoji a proto na něj překvapeně shlédla.
„Můžeš se procházet, cokoliv," mrknul na ni a pak bez dalšího slova skočil do světla a vypařil se. Zavrtěla nad ním hlavou. Taky už uměla cestovat světlem. I když se jí to předtím zdálo tak těžké. Ještě netušila, že k tomu má dostatečné vlohy a hned si to osvojila. A i bez vnitřního klidu. Škodolibě se zasmála. Vzala svoji novou zbraň a přenesla se do svého pokoje, kde ji zanechala. Něžně ji postavila na ostrou špičku, do kouta místnosti. Vrhala tak krásná zlatavá prasátka všude kolem. Pak už po svých vyšla po úzké pěšince směrem pryč od paláce, ale stále na jeho pozemcích.
Rozhlížela se kolem sebe. Namátkově potkávala malé skupinky lidí. Hlavně její spolužáky z hodin jazyka. V její třídě byly zamíchané všechny rody, dokonce i neurození se tam vyskytovali. S některými velmi dobře vycházela. Ale jak se zdálo, ani tady nebyla žádná hvězda. Možná hlavně kvůli tomu, že věděli kdo je a čím se stane. Moc nad tím nepřemýšlela, jelikož se nad tím nechtěla rozesmutňovat. To bylo to poslední, co chtěla. Stačila ji myšlenka na Amélii a Eruanna.
Scházeli jí. Ery ho zahlédla minulý týden. Ale neviděla ho, od té doby, kdy tu byl, aby jí povyprávěl vzrušující historku, několik týdnů po novém roce. Tou se opájela několik dalších týdnů potom. Záchranná mise pro Ravena. Ery měl tu dokonalou schopnost, vyprávět vše do vzrušujících podrobností. Takže si připadala, jakoby tam sama byla. Jeho popis útočících démonů. Jak jeden z nich držel Ravena pod krkem, rozhodnutý ho mučit. Ery se chvástal, jak pěkně na čas zasáhli a vyrvali ho z démonových spárů.
Její přítel se nejvíc upínal k té části, kdy jeden ze „zvířecích" využil Rheese. Byl tím úplně fascinovaný. Po pravdě i ona.
Jenže to byla první a poslední zpráva o Ravenovi, o Erym, nebo o čemkoliv, co se dělo na zemi.
Neshledávala nic vzrušujícího na rutinně, ve které tu žila, celou věčnost. Naštěstí, to nijak neuspávalo, její horlivost. Jen si připadala jako stroj, vsakující do sebe všechny nové vědomosti a poznatky.
Proto byla velmi ráda, že si teď může najít nějaké rozptýlení. Přestože mohla cestovat světlem, Meldon jí zatím zakázal se objevovat na zemi. Řekl, že tady je to teď pro ni bezpečnější. Ale prozradil jí, že když vydrží ještě pár měsíců, bude se moci vrátit na konec školního roku zpět. Tahle vyhlídka ji nadchla. Až na, to že k ní bude přidělena garda bojovníků, aby za ni nasazovaly životy.
Bylo však zbytečné nad tím teď přemýšlet. Mezi tím a dneškem je ještě hodně dlouhá doba. A ona ji využije, aby se obrnila. Do teď se zdokonalila v naprosto novém jazyku. Umí ovládat Zemi a cestovat pomocí světla. Naučila se zvyklostem, které tu byly na denním pořádku. A které kupříkladu nepraktikovala včera.
Stop! Zakázala si na to myslet.
Zaměřila se na cestu před sebou. Často jí myšlenky zabloudily k jistému ožehavému tématu. Jmenujíci se Raven Beuchamp. Bylo všeobecně známo, že nikdo z bohů, ani bohyň se nezaplétá s lidmi. Ať už jen na platonické rovině či jinde. Prostě se to neslušelo. Byly tu ty výjimky, kdy se v rodině čistokrevných Akhasierů, narodí člověk. Například jako je Amélie. Ale ještě nenarazila na nikoho, kdo by se přímo stýkal s nějakým člověkem.
Nikdo nemá stejné sklony, jako ona. A kdyby se jí někdo zeptal na důvod, nemohla by odpovědět. Prostě to tak bylo.
Stella vrhla jeden obezřetný pohled k malé chaloupce, kde bydlel jeden ze starších, jediný a poslední z Curanderů. Ještě nikdy ho neviděla, přesto měla pocit vždy, když procházela kolem, že ji pozoruje. Nikdy neviděla, že by vyšel ven, přesto byla zahrádka kolem domku krásně udržovaná a vzkvétající. Nikdy k němu nechodily návštěvy, ačkoliv o něm všichni mluvili, jakoby se s ním vídali dennodenně. Nešlo jí to do hlavy. Rychle tedy prošla kolem a zamířila ke skleníku. Na poslední chvíli si to rozmyslela. Tentokrát nezašla dovnitř a obešla rozsáhlou skleněnou budovu. Pokračovala po travnatém paloučku a stále se vzdalovala od celého centra dění. Tady ještě nebyla, uvědomila si. Najednou se před ní objevil malý zalesněný plácek. Kupodivu vypadal sešle a celkově pochmurně. Což nebylo obvyklé. Všechno ostatní v tomhle městě je dokonale udržované. Udiveně šla blíže, až zašla pod koruny stromů. Ocitla se v chladivé temnotě. Možná by se měla bát, ale tady jí přece žádné nebezpečí nehrozí, ne? Srdce jí sice nahodilo zvýšenou rychlost, ale strach nepociťovala, spíš zvědavost. Tušila, že tohle místo je...
Ztratila nit svých myšlenek, když mezi stromy zahlédla betonový čtverec. Obyčejný, bez nějakých soch, nebo ozdob a rozměry měl jako celý její pokoj. Když došla až k němu, všimla si, že na té straně kde stojí, je u kraje čtverce úzký průchod a kamenné schody, vedoucí někam pod zem. Zmocnilo se jí vzrušení.
Tajné, odlehlé místo a v podzemí? No tohle? Kdo by to byl tušil. Její zvídavá povaha jí ani nedovolila zapochybovat. Prostě se rukou dotkla studeného kamene a položila nohu na první schod. Pak jí došlo, že tam musí být tma jako v pytli. Sklonila se, aby se o tom přesvědčila. Když v neproniknutelné temnotě zahlédla náznak ohně v malých lucernách, neváhala.
Sestupovala po schůdcích, až ji obklopilo vlhko a zatuchlý zápach. Málem ji to zase vyhnalo nahoru na čerstvý vzduch. Pak ale zaslechla zařinčení. Znělo to jako řetězy. Zatajila dech a šla za světlem. Rameny narážela do zdí uzoučké chodby. Nakonec se ocitla v prostorné obdélníkové místnosti. Po stěnách byly rozvěšeny lucerny, ale nedodávaly tolik světla, kolik by mohly. Takže to tam vypadalo, jako v kobce. Kterou možná byla.
Znovu se ozvalo zachrastění.
Nebo to kobka nebyla, jelikož tady něco jevilo známky života. Očima prozkoumávala prostor. Nikde nikdo. Nebyl tu žádný nábytek, nic.
Až pak narazila v levém vzdáleném rohu na průchod. Byl zamřížovaný zlatými tlustými tyčemi. Teď s určitostí věděla, že to není hrobka.
Bylo to vězení s jedním žalářem. Ale nikde tu nenarazila na žádné hlídače. To se jí zdálo poněkud lehkomyslné. Tentokrát váhavě vyšla směrem k mřížím. Když stanula přímo před nimi, ale ne natolik blízko, aby jí hrozilo nějaké nebezpečí, musela pátrat v neproniknutelné tmě, dokud nenarazila na tmavou siluetu mužské postavy. Nějakou dobu na něj zírala, ale neviděla mu do obličeje.
Pak se konečně pohnul směrem k ní. Řetěz, který měl připoutaný k noze, se teď táhnul za ním.
Sakra. Neměla by tu co pohledávat, ale už bylo pozdě. Jelikož postava se vynořila ze tmy a stanula ve skrovném kuželu poblikávajícího světla.
První čeho si všimla bylo, že byl oblečený, jako bojovník. Měl na sobě brnění, i když bylo značně poškozené a pokroucené. Byl asi stejně vysoký jako ona a... velmi pohledný. Měl tmavě hnědé vlasy, kterými probleskovala rudá barva, jak se od nich odrážely plameny luceren.
Oči sytě zelené, jako dva smaragdy. A plná ústa, zrovna zkroucená do úsměvu.
Stelle někoho neuvěřitelně připomínal. Rozhodně se jí tenhle vězeň nezdál zcela v pořádku, něco na něm nehrálo. Snažila si vzpomenout, jestli ho už někde neviděla. Skoro se jí z hlavy začalo kouřit, tou námahou. Když neznámý konečně promluvil, měla co dělat, aby jí brada nespadla až na zem.
„Zdravím. Tak konečně jsi mě přišla navštívit. Sestřičko."

Pootevřela ústa a zírala na toho neznámého. Zjevně si užíval její šok. Promluvil klidně a vyrovnaně, jakoby vážně vítal svoji mladší sestřičku. Nevěděla, jak dlouho tam stála, jako přikovaná. Pak ji napadlo, že si z ní utahuje. Pootočila hlavu, aby se přesvědčila, že v kobce není ještě někdo. Ale mluvil k ní.
„Já...kdo jsi?" chtěla se na něj utrhnout. Ale nakonec se ovládala a celkem klidně ze sebe vymáčkla otázku.
„Copak ty nevíš? To tě tu nic nenaučili? Ach jistě, pokládají za „bezpečnější" držet tě v nevědomosti. Je mi tě upřímně líto,"
Ten hlas. Také ho znala. Brnělo ji celé tělo, když ho poslouchala. Měla nutkání přistoupit k němu blíž a pořádně si ho prohlédnout, ale intuice ji nabádala, aby se držela v povzdálí. Nicméně stále netušila, s kým má tu čest
„Tak kdo tedy jsi?" naléhala už o něco pevnějším hlasem. Znovu se jí vrátila její rovnováha a jeho úvodní větu hodila za hlavu. Když si myslela, že s ním je něco v nepořádku, asi to byl tenhle nedostatek. Vidí toho člověka poprvé v životě... určitě...
„Tak dobře. Jsem Neron. Syn Nornoturův. Už víš? Zlá dvojčata. Temný Démon, obávaný bojovník. Bydliště, Temná strana," rozpustile na ni mrknul. Znovu upadla do šoku. Ze rtů jí splynulo několik velmi nehodících se nadávek, což prohloubilo jeho spiklenecký úsměv. Na to, že stál na druhé straně mříží, měl skvělou náladu. Pokoušela se najít v jeho oznámení známku neupřímnosti. Ale on mluvil pravdu. Vzpomněla si na malované obrázky dvojčat, zplozených Nornoturem. Ale ani trochu se nevyrovnaly originálu, stojící před ní. Ty obrázky byly velmi staré a skoro nerozpoznatelné. Někde uvnitř ale věděla, že to je opravdu Neron. Když jí v hlavě vytonula její představa zlých dvojčat, málem se rozesmála. Ten rošťácky vypadající démon, postávající ve svém brnění, se vůbec nepodobal těm zrůdám v jejích myšlenkách. Mohl by klidně chodit mezi lidmi. Víc než to. Byl by hvězda.
„Co tu děláš?" další ožehavá otázka. Konečně se dočkala nějakého projevu nespokojenosti se svým stavem. Když se mu v očích mihl vztek. Neušel jí, i když se ihned ztratil.
„Nešťastná náhoda. Nejvyšší si mě vzal do parády, bušil do mě tak dlouho svým zlatým kladivem. Však vidíš to brnění! Omráčil mě. Tak jsem se tu octl," znovu si začal dělat srandu. Být na jeho místě...kdyby ji zajala Temná strana... Určitě by nebyla tak optimisticky naladěná. Pěkně by vyváděla. Pak jí něco napadlo. Jak to, že o tom nic neví. Jak to, že jí to nikdo neřekl? Začalo to v ní vřít. Nikdo jí nic neřekne. Jako by byla nějaká křehká květinka, která nic neustojí. Zacházejí s ní jak s rozbitným porcelánem, aby se jim náhodou nerozlámala, než bude schopná se o sebe postarat sama.
„Jak dlouho jsi tu?" vyštěkla. Trochu jí to uklouzlo, když se na něj zadívala, udiveně a napůl pobaveně pozvedl obočí.
„Od vánoc. Oni ti to neřekli, že? Zuříš kvůli tomu? To máme v rodině," schválně ji popichoval, aby ztratila sebeovládání. Nemělo by se to stát, ne po včerejšku, ale ...počkat. Zase ta jeho poznámka. Zapomněla na svůj vztek a přimhouřila oči.
„Co tím sakra myslíš?" zahučela opatrně. Vítězoslavně na ni zamrkal a udělal jeden krok vpřed. Dál už mu to zlatý kov nedovolil.
„Vážně jsi žalostně neinformovaná. Jsi moje rodina. Jsi moje sestra," oznámil Stelle na plno.
„Myslím, že tě musel Archi pořádně praštit do hlavy. Nejsem tvoje sestra. Nemám žádné sourozence. A ty máš přece svoje dvojče," vrtěla záporně hlavou a snažila sama sebe uklidnit. Měla neblahé tušení, že on to myslí smrtelně vážně. Taky se teď tak tvářil. Úsměv zmizel a jeho obličej vypadal na okamžik až chmurně. Bezděky se ošila. Ne však zimou. Uvědomila si, že se k němu přiblížila.
„Myslím to vážně Stello. Jsi moje sestra, třebaže nevlastní. Máme stejnou matku. Podívej se na mě pořádně," zašeptal. Omámeně sledovala jeho tvář a třásla se po celém těle. Dívala se na jeho vlasy. Byly stejné, jako ty její. Jeho oči. Říká se, že Marie měla zelené oči, ale rysy měl taky podobné těm jejím, i když se v nich vyskytovala cizí dravost, kterou ona postrádala. Rozechvěle se nadechla. Cítila, jak jí v očích pálí slzy. Hlavou jí totiž běžela Meldonova slova.
Jediný, kdo dokáže plodit pokrevní potomky, je král. Tuhle nebývalost si vydupal, jelikož nesnesl pomyšlení, že jestli někdy zemře, nikdo vyprodukovaný z jeho vlastního těla a krve, nenastoupí na jeho místo. V tom jsme mu nedokázali zabránit. Jedenkrát, zato z toho násilného aktu vzešla dvojčata
Z násilného aktu. Srdce se jí sevřelo bolestí, když se znovu zadívala na nevlastního bratra. Nezastavila tiché zasténání. To její matka byla zneužita Nornoturem. Vůbec si neuměla představit, jak tohle mohl udělat? Jak se mohl podívat na svoje děti, když věděl, co udělal jejich matce. Zvedl se jí žaludek. Proboha!
Jak pak ještě mohla počít ji?
A není jejím otcem také Nornotur?
Pří téhle otázce se s ní zatočil svět.
Svět se rozplynul.