A/N ups... No tak tahle kapitola je opravdu obsáhlá! A to tam ani není to, co jsem měla v plánu! Sorry, pan "nová postava" musí počkat do další části ;)
No ale Stella se dozví další informace o tom, kdo doopravdy je a bude z toho mírně řečeno v šoku :D a Raven se dostane do problémů... Víc neprozradím! :D
Btw. Jako bonus, přikládám fotku Eryho(Eruana)

Stella
Canohtearë

Stella seděla ve výklenku okna svého pokoje a zírala na pozvolna se budící město. Lidé v něm se chovali, jako obyčejní lidé. Každý spěchal za svou prací, zastavovali se na ulici, aby prohodili pár slov s náhodným chodcem. Až na to, že tu neexistovala žádná auta, ani hromadná doprava. Zdálo by se to naprosto nemyslitelné v tak velkém městě, kdyby tu všichni neměli jiný jistý druh cestování. Když pozorovala záblesky světla, rozhodla se, že by měla na Meldona zatlačit, aby jí to konečně naučil. Už jí nebavilo, vždy se dožadovat přenosu u některého z andělů, i když by se nejraději přetrhli, aby vyhověli každému jejímu přání.
Spustila nohy na zem. Upravila svoji tógu, kupodivu ji bavilo nosit to. Bylo to neuvěřitelně pohodlné.
Už tu byla skoro týden, ale ještě Meldona ani koutkem oka nezahlédla. Třeba se jí dneska poštěstí. Když ji sem Ery donesl, řekl jí, že až s ní bude chtít Meldon mluvit, pošle pro ni. Jenže neřekl, kdy by to tak mělo být. Už jí docházela trpělivost. Kde se toulá? Vždyť toho mají tolik na dohánění. Je sice pravda, že během toho týdne, strávila skoro celý svůj čas v zahradě a rozvíjela svůj talent pro zemi. Přesně jak řekl mentor. Měla s ní největší pouto. To ostatně věděla celý svůj život. Kdykoliv se obrátila ke květině, nebo malému keříku, neprodleně jí odpovídali a nadšeně udělali vše, o co je požádala. Byl to tak nevinný a čistý, nezkažený svazek. Kdyby už nic jiného, nejraději by se posadila do koruny nějakého z vysokých majestátních stromů a zůstala tam do konce života.
Teď svoje myšlenky hodila za hlavu a hnala se směrem k Meldonově pracovně. Proběhla západním křídlem, kde byla její komnata a vplula do toho východního. Po cestě potkávala známé tváře, tak je zdravila co nejsrdečněji, ale nezastavovala se. Až kousek od jeho dveří.
Zarazila se, když se najednou otevřely a vyšel z nich Túrelio. To by nebylo zas tak podezřelé, jenže, hned jak si jí všiml, v jeho tváři se usadil provinilý výraz. Vyhnul se jejímu pohledu, na půl úst zamumlal pozdrav, což u něj bylo poněkud neobvyklé a rychle se vydal tou cestou, kterou sem přišla, pryč. Jen nad ním udiveně mávla rukou a chytila doposud otevřené dveře.
„Jen pojď dál," zaslechla mentorův hlas. Najednou ji opustila ta rozhodnost, s kterou sem přišla. Jelikož měla divný pocit. Něco je špatně. Už bylo pozdě se otočit a prchnout. Tak vstoupila a zavřela za sebou. Trochu váhavě došla ke křesílku a posadila se.
„Doufám, že sis užila dny volna," zeptal se. Až na to, že se netvářil tak dobrosrdečně jako vždy. Nepříjemně se ošila.
„Užila. Jaké vánoce jste mě vy?" oplatila mu zdvořilost, ale zkoumavě si ho měřila.
„Určitě ne tak vzrušující, jako ty," pronesl tiše. Stella ztuhla na svém křesle a jen na něj mrkala. V hlavě jí to šrotovalo. Prolétla jí vzpomínka na Túrelia. A hned jí to došlo. Pustil si pusu na špacír, hned jak se tu její mentor objevil, proto se tvářil tak provinile. Proklatý Nick! To si s ním vyřídí!
„Slyšela jsem o těch potížích na Maledivách, už je to..." pokus zaměřit jeho pozornost na podle ní horší záležitost, než byly její šílený vánoce.
„To teď nechme stranou. Pověz mi jedno. Proč jsi mě nezavolala. Nesmírně sis zahrávala..." tentokrát Stella nenechala domluvit jeho. Popadla ji zuřivost.
„Nezavolala jsem z jediného důvodu, jelikož jsem ani netušila, že něco takového dovedu, byla jsem z toho trochu mimo! A vy se mi ani neobtěžujete cokoliv naznačit. Mohla jsem mu ublížit..." nedokázala udržet hlasitost svého hlasu na normální hranici. Ale nelíbilo se jí, jak přísně si ji teď měřil.
„Přiznávám vinu ohledně tvé nevědomosti. Ale to je asi tak vše. Bylo tvou povinností v takové situaci zavolat někoho z vyšších a ne anděla!" přestože jasně viděla, jak je navztekaný, hlas se mu ani nezachvěl. Cítila se zahambeně. „Ten, kterého se to týká, je to ten samý, kterého jsi už jednou ohrozila?" chtěl vědět. Začaly mi docházet argumenty. Přesně kvůli tomuhle jsem nechtěla, aby o tom věděli.
„Ano,"
„Je to tvůj přítel?"
„Ne!" vykřikla ohromeně, hned se zase uklidnila. Jak to tak vypadá přehnané reakce kvůli Ravenovi, ještě neustaly.
„To jsem rád," řekl po chvíli ticha Meldon. Překvapeně na něj zamrkala.
„Co to má znamenat. Ne že bych po nějakém prahla, ale to jako nesmím mít přítele?" rozohnila se znovu.
„O to tu nejde. Ale pan Beuchamp je na pokraji. Tudíž velmi snadná kořist pro Démony," Meldon znovu začínal se svými polovičatými vysvětleními. A Stella chtěla znovu vybuchnout.
„Jak na pokraji, co to má být? Je v nebezpečí?" zhrozila se, když si představila, co by se mu mohlo stát. Jenže vlastně netušila, co přesně by mu hrozilo od Démonů. Ví o nich jen to, že přisluhují Nornoturovi. Nic víc.
„Neřekl jsem ti, čeho jsou Démoni schopní? My se živíme z energie lidí. Démoni na lidech parazitují, ale jejich zdroje jsou poněkud odlišné. Berou si od lidí všechny dobré pocity. Schopnost milovat, lásku, laskavost, radost a utužují v nich nenávist, zlobu, vše to špatně, co by se v lidech dalo najít. Vybírající si ty na hraně. Jako je například tvůj soused. Není to jeho vina, možná jen částečně. Musím přiznat, neměl to v životě moc lehké, ale to ty například taky ne. Ale někdo není schopný se udržet na té správné cestě. Tímto příkladem je i Raven. Proto je to lehká kořist. Podle všeho je zatím ještě v bezpečí, ale..." po tomhle hrůzném výkladu, měla Stella co dělat, aby nezburcovala všechny možné bojovníky a neposlala je chránit Ravena. To ji dokonce pomohlo zapomenout na to, že Milo měl ještě něco na srdci. Pravděpodobně něco důležitého.
„Musíme mu pomoci. Musíme něco podniknout, nebudeme jen tak přihlížet!" vykřikla zapáleně. Netušila, kde se to v ní vůbec vzalo. Ale ten pocit, kdy ví, že dokáže chránit bezbranné lidi, sílil. Tím víc, že se jednalo o Ravena.
„S politováním ti musím prozradit, že nemůžeš na celičkém světě zachránit každého, kdo se ocitne ve spárech Démonů. Někdo o to ani nestojí," sdělil jí, zase klidně. To jí dovádělo k nepříčetnosti. Vyskočila na nohy a zapřela se rukama o hranu stolu.
„Ale jemu pomoci můžeme!" vyprskla pobouřeně. Meldon se opřel o své křeslo a přimhouřenýma očima si ji prohlížel.
„Kdyby ses s ním neznala, pravděpodobně by nebyl v bezprostředním ohrožení," vypadlo nakonec z jejího mentora. Ohromeně otevřela ústa a nevzmohla se ani na slabiku. „Jelikož jsme zjistili, že tě dal Nornotur sledovat svými lidmi. Všimli si, s kým se stýkáš," upřesnil to. Ale to ji moc neuklidnilo. Takže jí sledují. Pak si vzpomněla na toho muže v tu noc, kdy odcházela od Ravena. Celou dobu, co tam na schodech mluvila s Ravenem, ji pozoroval. Tiše zaklela.
„Proč mě sledují?" to bylo jediné, co nechápala. Možná byla význačná tady, ale dohromady ještě nic nesvedla. Nemůže být u nich považovaná za nějakou možnou hrozbu.
„Nevíme," zněla jeho odpověď. Z nějakého důvodu mu to ale nebaštila.
„Jistě, tak mi aspoň povězte, pomůžete mu nějak? Když už jsem to z části zavinila já? Nemohla bych v klidu spát, kdyby..." jen ta představa, kdy z Ravena nějaký bojovník z Temné strany vysává to dobré, se jí z duše příčila. Rychle to zahnala.
„Nikdy nenasazujeme naše lidi jen na jednoho člověka," Meldon se přemýšlivě odmlčel, „Ale myslím, že můžeme udělat výjimku," po tomhle zkonstatování se úlevně zhroutila do křesílka.
„A teď mi pověz, proč jsi na něj použila hypnózu. Myslím, že už sis dala dohromady, že to co jsi udělala, se někomu jen tak nepovede. Vyřadit z provozu lidskou bytost zabere hodně práce. Umí to jen ti nejstarší z nás. Ale to jen potvrzuje, že na konci tvé cesty, budeš velmi mocná," mumlal si skoro jen pro sebe.
„Teď už je to stejnak jedno, když si to nepamatuje. Ale on mě přistihl, jak si hraju s orchidejí. Tedy viděl tu část, kdy z ničeho nic vyrostla z úplně prázdného květináče. Taky jeden z důvodu, proč jsem to nechtěla nikomu říct. Ale jelikož už jste na mě naštvanej do takové míry, tímhle už nic nezkazím," Stella se rozhodla být úplně upřímná a vše mu vyklopila. „Byla jsem tak rozrušená z jeho objevu. Nevím, jak jsem to dokázala. Najednou přede mnou stál úplně jako živá socha. A teď doufám, že mi vysvětlíte, co a jak? Mohla jsem mu ublížit. Měla bych snad vědět ještě něco o své osobě?" pevně doufala, že už se nedozví nic převratného, už teď toho bylo víc než dost.
„O hypnóze jsem ti neřekl z toho důvodu, že jsem neměl ani tušení, že bys něco takového dokázala. Ne do takové míry. Myslím, že hodně věcí, které učíme v pozdější době, v tvém případě budeme muset přehodnotit. To, co jsi udělala s Ravenem, by dokázali jen ti nejstarší z nás," prozradil jí Meldon a se zájmem si Stellu prohlížel. Nervózně se ošila. Začínala mít z téhle celé hypnózy divný pocit. Věděla, že to dokáže použít, ale dokud jí o tom Ery a Nick, nic neřekli, ani to neuměla pojmenovat.
„Takže, existuje ještě něco, o čem bych měla rozhodně vědět?" vyzvídala.
„Je ještě hodně věcí, které musíš vědět, ale nejsi na ně připravená," ujistil ji dost nevybíravě. Zakabonila se na něj.
„Třeba si jen myslíte, že nejsem... stejně jako s tou hypnózou," zkusila to.
„Ne, jsem si jistý, že tyhle informace bys neustála dobře, vystačíš si zatím s tou horou věcí, co se ještě musíš naučit. Jako třeba ostatní zákony. Ovládání země, tentokrát se do toho pustíme po hlavě. Hlavně do té praktické části," dělal si velké plány do budoucnosti, ale Stellu zaujala jedna věc.
„Říkáte, že některé věci dokážou jen ti nejstarší z nás. Co to znamená?" sice na těch slovech nebylo pranic zvláštního, ale něco ji donutilo se nad tím pozastavit. Vrhla tázavý pohled na učitele před sebou. Dlouhou dobu mlčel, jakoby si chtěl předem srovnat, co jí říct a co ne. Snažila se nedat najevo netrpělivost.
„Jedna z věcí, kterou ses měla dozvědět později, ale jak tě znám, nepřestala bys do mě rýt a pak bys to vydolovala z někoho jiného. To co ti teď řeknu, se ti asi nebude líbit, ale nelze to změnit," zamumlal. Stelle se ani trochu nelíbilo, jak chodí kolem horké kaše. A už vůbec ne, do jakých záhadných vod, tahle konverzace směřovala.
„Kolik myslíš, že mi je let?" vypadlo z něj na konec. Zmateně na něj zamrkala, už, už chtěla protestovat, že schválně změnil téma, ale udržela se.
„Nevím. Kolem čtyřicítky?" ledabyle pohodila rukou ve vzduchu.
„Je mi 342 let," uvedl svůj věk na pravou míru. Stella na něj zírala s ústy dokořán, nedokázala se otřepat z toho zjištění. Z hrdla se jí vydral přidušený sten. No tohle!
„K mé smůle, tohle asi není vtip, co?" chabě se usmála téhle směšné situaci. Pokoušela si to v hlavě srovnat tak, aby jí to dávalo smysl, všechny ty ostatní nadpřirozené záležitosti. Ale s tímhle se prostě nedokázala vyrovnat.
„Není. Dožíváme se vysokých věků," Meldon ji nemilosrdně utvrdil v tom, že neměla slyšiny.
„Jen mi neříkejte, že jsme nesmrtelní! Nesmrtelní!" z mnoha důvodů se jí začala zmocňovat panika.
„Ne. Ber to tak, že stárneme pomalejším tempem. Lidské nemoci na nás nemají žádný vliv. Naše zranění se uzdravují velmi rychle. Tedy ty, které nejsou způsobeny „zlatými čepelemi,"
Jen ta představa, že ještě za sto let, bude stále mladá holka, jí doslova paralyzovala. Proboha. Všechno ustála v relativním klidu. Ale tohle už bylo tak trochu velké sousto. Přerývavě se nadechla a celá místnost se s ní točila. Vidění se jí rozmazalo.
„Stello...," mentorův hlas k ní přicházel, jakoby s hrozné dálky. Chtěla ho ujistit, že je v pořádku, že potřebuje jen chvíli oddych. Najednou ji někdo zatlačil do zad a donutil ji, se předklonit v sedu. Než se nadála, hlavu měla složenou mezi koleny a nutila se do pravidelného dýchání.
„Omlouvám se... tohle se mi většinou nestává..." mluvila mezi nádechy a výdechy. Krev jí neustále pumpovala v uších. A jediné na co myslela, byla informace, kterou se právě dozvěděla.
„Mlč a dýchej," zněl jasný rozkaz a Stella ho poslechla. Neměla sílu se s ním hádat. Všechnu spláchlo tohle ohavné zjištění.
Po několika minutách, nebo vteřinách se konečně uklidnila. Pomalu se narovnala a cítila, jak se jí do tváří hrne červeň, hlavně z rozpaků, než z toho, že se jí udělalo zase dobře. Omdlela jen dvakrát, když za ní poprvé přišel Archi a pak rovnou před Revenem. Nemínila to opakovat. Ještě, že to dokáže zarazit.
„Zajímalo by mě, v čem všem dalším se lišíme od lidí," netušila, kdy přesně nastal ten zlom, kdy sama sebe už dokázala odlišit od lidí. Už jsou to lidi a pak její vlastní rasa. Poněkud rozdílnější, než si z počátku myslela.
„Kromě délky života, zranitelnosti a schopností. Vlastně máš pravdu, je toho víc. Jako naše potřeba. Vnímaní světa je pro nás jiné. Například když milujeme, je to navždy a neodvolatelně. Stejně tak, když nenávidíme. Naše citové projevy jsou mocnější, než u lidí," Meldon ji obešel, aby jí viděl do obličeje. Opravdu vypadal, že si o ní dělá starosti. Snažila se vypadat co nejvíc v pořádku, aby ho uklidnila. Setřásla ze sebe zbytky otřesu a vyloudila úsměv.
„Vím, že jsi zvědavá. Ptej se," ponoukal ji.
„Co jsou to ty „zlaté čepele?" Stelle se vrátila její obvyklá vyptávavá nálada. Jen stěží si, ale dokázala vybavit, co jí to teď v rychlém sledu pověděl.
„Zbraně. Vyrobené z čistého okouzleného zlata. Jsou to kopí, šípy, meče a dýky. Sloužící k zabití boha, nebo i příslušníka podsvětí. Jsou to jediné zbraně, které nás mohou smrtelně zranit. Což však neznamená, že když po mě hodíš zlatou cihlou, zabije mě to. Kov musí být zpracován bohy, ne lidmi," pověděl Stelle ochotně. Najednou se otočil a obešel stůl. Stanul před ebenovou prosklenou skříní. Nikdy nezjistila, co se skrývá na druhé straně, jelikož sklo bylo kalené. Mohla jen tušit. A tušila správně. Byly to zbraně všech druhů, velikostí a délek. Nikdy jí nic podobného nezajímalo. Rozhodně ne středověké luky a všemožné ostré věcičky. Až doteď.
Když Milo otevřel tu skříňku a ukázal jí tu krásu, dech se jí zadrhl v hrdle. Zjistila, že se uctivě postavila a s respektem si je prohlížela z bezpečné vzdálenosti.
Ve zdi byly zasazené držáky, přesně tak, aby každý udržel různorodý kousek „zlatých čepelí". Na nejvyšší příčce byl meč s černou rukojetí a zlatým ostřím. Nedokázala rozpoznat z jakého materiálu je zhotovená rukojeť. Vypadalo to jako dřevo, ale bylo neuvěřitelně lesklé a dokonce i průhledné. Spíš to byl nějaký vzácný kámen, opracovaný tak, aby přesně padl do ruky. Do Meldonovi ruky. Byl to nádherný kus. Vyvolával v ní až posvátnou úctu. Ostří bylo dlouhé jako celá její paže a vypadalo nebezpečně ostře. Hrot byl zabroušený do dokonalé špičky. Slunce svítící teď do otevřené vitríny házelo zlatavé odlesky všude kolem. Když konečně dokázala odpoutat pohled od meče, sklouzla na další příčku, kde se nacházel opět meč, ale v menším vydání. Byla to dýka, která pod sebou měla všechny možné další variace. Netušila, že se dá čepel vytvarovat do takových tvarů. Přes zubatou, táhlou a úzkou, do oblouku a pak něco co nedokázala ani slovy popsat. Ohromeně se na to dívala. To už stála přímo u skříně, aby si to mohla všechno prohlédnout pěkně zblízka. Úplně zapomněla na Meldona, který jí ponechal prostor. Možná to byla jen jeho promyšlená taktika, jak její myšlenky zahnat do jiných sfér. A děkovala mu za to, koutkem mysli. Ale jak mohl tušit, že ji tenhle pohled přímo uchvátí, když ani ona sama nevěděla, že ji to bude tak brát. Třeba to je zase nějaká božská záležitost.
Stella jen věděla, že by byla v sedmém nebi, kdyby něco takového mohla vlastnit a pokud možno i ovládat.
V neposlední řadě tu byl černý luk, pěkně zahnutý do oblouku s pevně napnutou tětivou. Netušila, z čeho to bylo vyrobeno, tak jako před tím u rukojetí. Pod lukem byl toulec se šípy, které měly zlaté špičky. Došlo jí, že všechny zbraně v historii, očarované a se zlatou strukturou by pro ni mohli být smrtelné. Ale dotknout se jich, jistě mohla, jinak by nemohly být používané.
Když už měla všechno dopodrobna prostudované, obrátila zrak na mentora. Vůbec nevypadal netrpělivě, nebo znuděně. Klidně vyčkával, až Stella skončí.
„Nechci být drzá, ale nebylo by lepší to trochu zmodernizovat? Co třeba pořádný pistole a kulomety, samozřejmě s pořádnými okouzlenými zlatými střelami. To by se pak válka mezi námi a Temnou stranou, nezdála až tak neřešitelná. Tím, však nechci znevážit tuhle krásu," mávla rukou ke „zlatým čepelím", aby tomu dodala váhu. Myslela to vážně. Meldon se na ni pobaveně posmál. Napolo si oddechnul, že zahnal její chmury.
„Tvé nápady, jsou sice zajímavé a nevšední, ale sama bys poznala, že na radě, bys s tím moc daleko nedošla," pokýval hlavou. V hlavě si představil, jak by to asi vypadalo na shromáždění, kdyby tam Stella vtrhla a převrátila by to tam vzhůru nohama. Bylo by to osvěžující.
„Na radě? Tady je nějaká rada?"
„Někdo musí vymýšlet další kroky ve válce,"
„Mám tam taky přístup?" zeptala se ho Stella s nadějí v hlase. Ne, že by se hrnula do politiky, ale jen tak čistě ze zvědavosti.
„Ještě ne. Až dospěješ ke konečné fázi tvého vývoje. Až budeš připravená a znalá. Budeš tak zralá se ujmout svých povinností, ke kterým patří i tvoje hlasovací právo na shromáždění. Mimochodem velmi silné právo. Jsi nástupkyně. O to už se pak postará Archibald," dodal.
„Za jak dlouho dospěju?" zajímala se. S Erym už o tomhle jednou mluvila. Jelikož je ho přeměna v dospělého boha dostihla dříve než ji. Pověděl jí, že u mužských jedinců je to obvyklé a naopak ženy se o slovo hlásí později. Což ale nijak nesnižuje jejich hodnotu. To dodal, když viděl, jak se Stella nadechuje k přednášce o emancipaci.
„To je různé. Může to trvat několik měsíců, nebo roky. Tvoje potřeba se neprojevuje tak často, ani tak silně, ještě nenadešel tvůj čas. Zatím máš dostatek prostoru se zdokonalovat. Podej mi ruku," Stella k němu automaticky natáhla ruku, aby ji na chvíli schoval ve své. Pak ji pustil a ani se neobtěžoval jí to vysvětlit.
„A teď mi řekni, jak jsi na to se starovětštinou?" usadil ji neprodleně.
Tiše zasténala.

Raven

Po třech týdnech

Kdo by si myslel, že Raven Beuchamp si zamiluje sladké dezerty.
Zrovna teď stál před výlohou cukrárny, která se nacházela kousek od školy při cestě k jeho domu. Nikdy neměl oblíbené jídlo, ani zákusek. Na tyhle sentimentálnosti neměl čas ani náladu. Jeho matka nikdy nevařila. A ve školní jídelně si málokdo něco oblíbí.
Šel ze školy a když procházel kolemp tohohle krámku, najednou dostal neuvěřitelnou chuť na jablečný koláč. Byl si zcela jistý, že nikdy žádný nejedl. A přesto. Teď mu sliny div nekapaly na černou mikinu. Poslední dobou se s ním dějí nevídané věci. Rozhodně za to nemohl nástup nového roku a už vůbec ne hnědá břečka všude na chodníku, které se ještě před týdnem říkalo sníh.
Hrozně se oteplilo.
Nedokázala si vzpomenout, proč má neustále podivně dobrou náladu. Jeho matka se vrátila z vánoc odpočatá a opálená. O svého syna nejevila o nic větší zájem, než tomu bylo před tím. V tom to asi nevězí.
Jeho otec už se vzdal marných pokusů vtáhnout Ravena do svého rodinného života. Takže tady ten důvod taky nevydoloval.
Až teď mu v mysli vytanul obrázek tmavovlasé dívky se zardělými tvářemi a jiskrnýma nefritovýma očima
Stella Akhasen.
Důvod úsměvu, který mu teď pohrával na rtech. Ani se ho nepokoušel potlačit. Stejně tak rychle jak se o vánocích zjevila, se zase vypařila. Asi je zase někde na studijních cestách. Na svých lživých cestách. Byl si jistý, že je v tom něco jiného a zajímavějšího. Taky si usmyslel, že až se tu zase zjeví, vymámí z ní její tajemství.
Ani teď si nezkoušel rozpomenout na to, proč? Protože těch proč bylo tolik, že už ho to unavovalo. A nezajímalo. Když se ty otázky objevily, vždy se nějak vázaly ke Stelle. Není zas tak hloupý a tak ješitný, aby zapíral sám sobě, že ho Stella jednoduše uchvátila.
Odpoutal se pohledem od výlohy plné cukrovinek a pokračoval v cestě. Něco v něm mu říkalo, že i když by měl sebevětší chuť, nic tam by ho neuspokojilo. Poslechl sám sebe a máčel si boty v čvachtavých loužích.
Rád vzpomínal, jak neohroženou Stellu zahnal do kouta, skoro doslovně. Dopomohl mu k tomu hlavně jeho vnitřní zmatek a vztek. Podle všeho bezdůvodný. Ztratil na jeden den paměť. Ale on si byl stále jistý, že s tím ta čarodějka má co dočinění. Přiznala, že u něj byla. Její slovník toho byl důkazem. Mimochodem ten slovník. Dal by cokoliv za to, aby ho mohl pořádně prostudovat. Jelikož ten jazyk nikdy v životě neviděl ani neslyšel. Až z jejích úst. A vlastně ještě z Améliiných.
Nezajímalo ho to ale natolik, jako její zjevení u něj doma. Sice nedal najevo úžas, ale překvapilo ho to. I to jakou trpělivost s ním měla, když se od něj pokoušela vymámit svou knihu. Měl co dělat, aby se nerozesmál. Dokud ho zase nedovedla k nepříčetnosti. Měl chuť jí zakroutit krkem. Dokonce k tomu měl našlápnuto, když ji přirazil ke stěně. Pak se mu násilí vykouřilo z hlavy.
Blízkost jejího těla se mu líbila. Až moc, popravdě.
Jeho úsměv se ještě prohloubil. Ze zamyšlení ho ale vyrušilo rytmické dupání bot o chodník. Než se stihl otočit a zjistit, kdo to za ním pádí., zjevil se vedle něj.
„Hej, chlape. Tebe je těžké najít," promluvil Eruanno a věnoval mu rychlý úsměv. Ravena jeho skvělá nálada pomalu a jistě opouštěla. Dokud zas nebude sám, aby se mohl zaobírat svými vzpomínkami. Pak si však uvědomil, že Eruanno je její kamarád
„Nemám potřebu být snadno k mání. Proč jsi mě hledal?" Raven se ani nedivil, když v jeho hlase najednou chyběla obvyklá chladnost. Prostě se jen zeptal, co od něj chce, s upřímnou zvědavostí.
„Vlastně ani nevím. Prostě mě napadlo, že bych s tebou hodil řeč. Vím, že jsi nejraději sám se sebou. Ale všiml jsem si, že i tak jsi celkem rád se Stellou," Eruanno měl asi tu jedinečnou dovednost uhodit na hlavičku. Věděl, o čem mluví. Mělo by to Ravena usadit, místo toho se nestalo nic. Úsměv se mu sice nevrátil, ale to ho netrápilo
„A na to jsi přišel jak? To ti pověděla ona? Nebo ti to do ucha zazpíval ptáček?" Raven se zase dostával do formy a napadaly ho všelijaké uštěpačné poznámky. Když v tom si všiml, jak se jeho náhlý společník zatvářil. Vyvalil na něj oči a pak si ho podezřívavě měřil od hlavy k patě. Byla to naprosto neadekvátní reakce na Ravenova slova. Chvíli mezi nimi panovalo přemýšlivé ticho. Nakonec se Eruanno vzpamatoval a nasadil klidnou masku. V očích mu ale plál zmatek. Což Raven nechápal.
„Několikrát jsem tě s ní viděl. Nemusí mi nic říkat, stačí se dívat. A Stella mě zajímá, je to moje nejlepší přítelkyně. Tudíž mám na jejím štěstí velký zájem," vysvětloval horlivě blonďák. Z nějakého důvodu se Ravenova dobrá nálada vypařila a nezbylo po ní ani památky. Zamračil se na kluka vedle sebe.
„V tom případě... se mnou ji žádné štěstí nečeká," utrousil Raven. Jedna věc byla, že jemu se líbila její přítomnost kolem něj, ale aby i ona si to užívala. To byl důvod jeho zamračenosti.
„Něco na ten způsob jsem jí řekl. Nicméně mě poslala do háje. Není se čemu divit, ona taky nestrká nos do mých mileneckých eskapád a..."
„Tak abych to uvedl na pravou míru. Se Stellou jsem se viděl jen pětkrát, přičemž jednou si to nějak nepamatuji a ona mi odmítala sdělit, co dělala u mě v bytě. Takže si z toho zrovna nevyvozuju, nic z toho, co si ty pod tím představuješ. Nic mezi námi není. Nic o ní nevím a ona o mě ještě míň. Párkrát jsme na sebe narazili. Takže z toho nedělej víc, než to je," Raven neměl ponětí, proč se to nic, co bylo mezi ním a Stellou, snaží nějak ospravedlnit. Možná kvůli tomu, aby nedostal na budku od jejího ochránce. Vypadal, že by byl schopný se s ním porvat. A to Raven ve skutečnosti taky.
Nebo tu taky byla možnost, že se jednoduše pokouší přesvědčit sám sebe.
„Ona u tebe byla podruhé?" zavrčel Eruanno náhle. Raven si při zaneprázdněností svými vlastními myšlenkami nevšiml, jak s blonďákem jeho slova zamávala. Zrudly mu líce a z modrých očí mu šlehaly blesky. Raven po něm vrhl pohledem, naprosto nevzrušený tónem Eruannova hlasu.
„Zapomněla si u mě knihu," upřesnil důvod její druhé návštěvy. Důvod první, z ní bohužel nevymáčkl.
„Zatracená Stella!" zanadával. Raven na něj udiveně shlížel. Až když si všiml Ravenova zkoumavého pohledu, ovládl se a odsunul svoje rozrušení do pozadí. „No dobře. Kdyby mě teď slyšela, pravděpodobně by mě zabila, jak ji znám, vychutnala by si to. Ale z nějakého nepochopitelného důvodu jí na tobě záleží. Takže jestli se ti zas někdy připlete do cesty, neopovažuj se jí jakkoliv ublížit. I když vím, že čas od času mají všichni chuť jí z fleku zaškrtit," radil mu Eruano. Ravenovi se líbilo, jakým taktickým manévrem mu dal najevo, že by ho postihlo něco hodně nemilého, kdyby jí jen zkřivil vlásek, ale na druhou stranu. Nic proti Ravenovi neměl. Dokonce ho chápal.
„Víc než jen, čas od času," tiše se zasmál, když si vzpomněl, jak rychle se jeho chutě v její blízkosti měnily. Chvíli ho dováděla k nepříčetnosti a pak zase jiným poněkud odlišnějším směrem.
„Ale je to hodná holka. Nikde na světě není stejná jako ona, to ti můžu zaručit," v Eruannově zaznívala náklonnost k té dívce. Raven s ním musel souhlasit. Jak řekl, Stellu nezná, ale za tu chvíli, dokázala narušit jeho hradbu zatvrzelosti, kterou kolem sebe stavěl několik let. Viděl ji před sebou, jak mu dává jablečný koláč. Hřejivé gesto.
Ale jestli koláč snědl, nebo ne, si nepamatoval. S největší pravděpodobností ho zdlábnul Rhees.
„O tom nepochybuji," ujistil ho Raven. „Kde je?" vypadlo z něj.
„Na návštěvě příbuzných," Eruanno vyhrkl první lež, která ho napadla a to byla chyba. Nejenže Raven věděl, že Stella má jen jeho a Amélii, ale ještě k tomu by měla být na cestách. Raven se pousmál jen sám pro sebe a nedal najevo svou nedůvěru. Naopak ho přesvědčil o tom, že mu to zbaštil.
„Každopádně, děkuji za rady do života, cením si toho," nechal jeho lež bez povšimnutí. Všiml si, že už došli k jejich domovům.
„Jistě," kupodivu Eruanno vykouzlil úsměv značící „jsme na stejné lodi", pak se rozloučil a už přecházel ulici, aby zmizel v domovních dveřích.
Přičemž Raven se otočil k těm vlastním.
Začal zjišťovat, že Stella a její malá, ale přesto rodina, ho začíná přímo uchvacovat. Pro člověka, který zatím procházel životem a nevšímal si ničeho, jen své apatie, ke všemu a ke všem, bylo tohle malé povzbuzení, jako výbuch bomby, což v překladu znamenalo, až chorobnou zvědavost.
Pak se marně pokoušel vyhnat z hlavy myšlenky, směřující jen jedním a tím samým směrem.
Chtěl té záhadě, jménem Stella přijít na kloub. Ale když tu její zdroj není, nezbývá mu nic jiného, než počkat, až se vrátí z té fiktivní „návštěvy příbuzných".
Večer pak přestal ignorovat dotírání jeho psa, žádající si jeho plnou pozornost. Slíbil mu přeci, že s ním každý den zajde ven. Jelikož už byl týden bez svého věrného „S" a zatím nepociťoval potřebu si dojít pro další nálož. Neměl nic jiného na práci.
To bylo právě to, čemu se Zachary divil. Raven, přestože bral tuhle drogu, nikdy nepocítil sebemenší náznak závislosti a tudíž, ani abstinenční příznaky, když ho na chvíli vysadí.
Zrovna teď chtěl mít hlavu čistou, ale ne prázdnou. Proto to nepotřeboval.
„Pojď Rheesi. Jdeme ven. Vím, že se na to třeseš už od rána," luskl na svého psa. Když vyšli před dům. Raven vytáhl krabičku cigaret a zapálil si. Jediná jeho „závislost". Ale kdyby opravdu chtěl, dokázal by s tím přestat.
Vyšel s Rheesem po lampami osvětlené ulici, směrem k parku.
Vlasy na zátylku se mu zježily.
Zase.
Vlastně, čemu se diví. Nikdy ho neopouštějí. Zase měl pocit, že ho někdo sleduje. Jako pokaždé, když se v noci, někam vydal. Nejen v noci, ale převážně v tuhle dobu. Už se ani nesnažil pročesávat okolí svým pohledem. Nic by nenašel. Je to prostě jen jeho utkvělá představa. Jeho podvědomí si usmyslelo, že Raven má bez těch stínů, moc nudný život, tak mu ho trošku zpestřilo. Asi aby se cítil, jako totální šílenec. Čímž ostatně byl.
Skvělá nálada, kterou měl, vzala za své už dávno, ale teď si připadal, jakoby ho opustilo všechno dobré, co mu vůbec zbylo. Byla mu zima, i když byl zabalený v kabátě a nebylo ani pod nulou. Dokonce i Rhees se zdál zneklidněný. Většinou vystřelil jako šíp, aby se vyběhal, kdežto teď se poslužně držel u jeho pravé nohy a větřil.
Najednou se celý naježil. Jasná známka toho, že to nebezpečí, které Raven cítil, nebylo jen výplod přetažené mysli. Bylo skutečné. Zrovna se nacházeli na chodníku, už zbaveném sněhu, zrovna, dostatečně daleko od kužele světla. Takže musel Raven mhouřit oči, aby mohl pořádně vidět. Stromy a plno stínů, nic neobvyklého. Nikde ani noha. Někde v dálce se ozývalo houkání policejní sirény.
Nic se nedělo. Přesto ten plíživý pocit neustále sílil.
Raven už si myslel, že jeho pes má stejný problém jako on. Když v tom se to stalo. Pořád nic neviděl. V té tmě by to ani nebylo možné. Ale když ho neviditelné ruce popadly kolem krku, chvíli se mu zdálo, jakoby se ocitl ve vzduchu. A pak narazil do něčeho tvrdého. Zatmělo se mu před očima, takže musel několikrát zamrkat, aby se zorientoval. To něco, o co se teď opíral, byl kmen stromu a prsty svírající jeho hrdlo, tu stále byly. Na chvíli povolily a Raven se mocně nadechnul, aby neztratil vědomí.
Dokonalé. Tohle nemůže být lepší, ještě nikdy ho nepřepadli a jak to teď vypadá, konečně se mu poštěstilo. Zaslechl vrčení svého psa a pak zvuk, který zněl nápadně, jako nakopnutí. Štěkot ustal.
Připadalo mu, jako by vše kolem něj zmrzlo, i jeho myšlenky a činy. Bránil by se, kdyby nebyl jak ochrnutý. Jednoduše se nemohl ani hnout. Bylo mu povoleno se dívat.
Ten, který ho pevně držel pod krkem, najednou nabyl podoby. Pokud se tomu tak dá říkat. Ty stíny, o kterých si myslel, že jsou jen obyčejné stíny, se zhmotnily. Kolem stromu, kde byl přibitý, jich bylo nesčetně. Stály v těsném kruhu kolem něj.
Raven doufal, že tohle je jen noční můra a za chvíli se probudí doma v posteli. Takové štěstí ho, ale nepotkalo. Bylo to skutečné, čehož byl důkazem jeho strach. Všude kolem se vznášela bílá mlha. Všechny ty divné předtuchy, byly pravdivé. Nic si nevymýšlel.
„Zdravím, Rave," tvář mu ovanul smrdutý dech, měl co dělat, aby se nepozvracel. Raven stočil oči k tomu stínu, který k němu právě promluvil. Studené pařáty, kolem jeho hrdla povolily jen natolik, aby zase mohl dýchat. Stín se k němu naklonil. Raven si všiml, že celý muž, je nějak rozmazaný. Nebo měl prostě jen rozostřené vidění. Byl stejně vysoký jako Raven, ale do obličeje mu neviděl. Napadlo ho, že to možná ani není na škodu, měl totiž tušení, že by to nebyl moc hezký pohled.
„Už jsi skoro připravený. Ale ještě jsi neklesl na úplné dno, co? Něco tě stále drží nahoře. Copak to je?" pronesl muž, spíš sám pro sebe. Raven neměl ponětí, o čem to ten chlap plácá. Poslouchal, jak se stín zhluboka nadechl, kupodivu se Ravenovi ještě přitížilo. Nejen fyzicky, ale psychicky. Bez upozornění se mu v hlavě rozvíjely šílené, děsivé představy. Jedna horší než druhá. Bylo to násilné, jako by mu je do hlavy někdo vrazil a nutil ho, se dívat na něco, co nechce. Viděl sám sebe v kaluži krve, s rozřezanými předloktími. Obrázek se proměnil, i když ukazoval v podstatě pořád to samé. Jeho ubohou smrt. Způsobenou jeho vlastní vinou. Nechtěl se dívat na svoje rozpíchané loketní jamky, ani na oči podlité krví. Ten stín mu podstrčil všechny možné způsoby smrti a nejčastěji sebevraždy.
Raven se všemožně snažil potlačit cizí vůli v jeho hlavě. Když najednou ve své mysli zachytil záchranné lano v podobě Stellinýho obličeje. Smrtící obrázky v tu ránu ustaly. Stín ho pustil, takže ho už nic nedrželo přikovaného na stromu a svezl se na studenou zem. Ten muž tiše zasyčel.
„Akhasiera? Tak tu ti z hlavy hezky rychle vyženeme!" muž se k němu zase přiblížil a Raven se všemožně snažil se poskládat dohromady. Vehementně polykal, aby zahnal potřebu se vyzvracet a to přímo na něj. Už se připravoval na další útok, když ho oslepila bílá záře. Raven si zakryl oči, protože měl dojem, že mu to spálilo sítnice. Když pak zamrkal, dokázal zase rozeznat obrysy, ale nic více.
„Tento muž je pod naší ochranou. Odejděte, nebo se bijte," promluvil někdo. Kdo byl pod čí ochranou, netušil. Ale viděl dva protiklady. Stíny a tmu, stojící proti bílému, teplému světlu. Ale byly to postavy, splývající v jednu a druhou stranu. Nemohl uvěřit svým očím, které se nadále pokoušely pobrat tíhu reality. Chtěl se vyškrábat na nohy, ale další ruka, se ocitla na jeho rameni. Dalo mu to práci odtrhnout zraky od provokujících se stran, jenom kousek od něj. Jakoby se ocitl uprostřed nějakého boje, třeba že se teď bitva spustila díky němu. Měl tušení, že celá věc, vězí někde hlouběji.
Tohle všechno mu problikávalo hlavou. Ani tomu nevěnoval moc pozornosti a zvedl hlavu, aby viděl, kdo další ho teď bude škrtit. Střetl se s blankytným pohledem nejlepšího přítele Stelly. Eruanno. Skoro si už oddechl, když mu došlo, že se kolem něj vznáší nepatrné světlo. Jen několik centimetrů, od jeho těla, ale stále tam bylo.
„Klid," zamumlal k Ravenovi, tichým vemlouvavým hlasem. Jenže Raven byl v klidu, třebaže poprvé v životě pocítil bodnutí strachu. Pominulo to, příchodem jeho zářivých zachránců. Eruanno od něj odvrátil pohled a poněkud dychtivě se zadíval směrem k boji, probíhající kousek od nich. Jakmile ho Raven následoval, už se nedokázal odpoutat od toho, co se tu dělo před jeho zraky. Ten kus parku, kde teď byli všichni shromážděni, jakoby celý ožil. Do té doby naprosto klidný a nehybný lesnatý plácek, se probudil. Stromy se ohýbaly v poryvech ledového, silného větru. Pořád nic neviděl zřetelně. Ale některé drobnosti mu neunikly, jako třeba například stříbrný blesk, který se snesl z oblohy a udeřil do davu stínů.
Několikrát.
Když si předtím myslel, že stromy se jen pohybují, tak se zmýlil, protože se...zapojily do boje. Odněkud se objevovaly stále další a další šlahouny, porostlé lístky a vrhaly se na tmavé protivníky.
A k jeho naprostému ohromení se k celému tomu divnému boji, přidal i jeho Rhees. Zuřivě cenil tesáky a skákal tak vysoko, aby se mohl vrhnout otevřenými čelistmi na obličeje stínů. A jak rychle se tohle všechno semlelo, to zase pěkně skončilo. Ti bílí lidé byli v převaze, jak se zdálo a temní to vzdávali. Ač neochotně.
Prostě se vypařili. Zbyla po nich jen těžká mlha.
Když už se Rhees neměl na koho vrhat, zase naprosto krotký se vrátil ke svému pánovi, a vypadal, jako by se vůbec nic nestalo. I když vlastně trochu pokulhával a Raven si vzpomněl, jak ho jeden z temných nakopnul. Automaticky mu položil ruku na hlavu, stále zůstávající na zemi, jelikož Eruannova ruka nemizela.
Konečně se dokázal vyšplhat zpět na nohy. Raven už dokázal zamaskovat svůj zmatek a vnitřní zděšení. Přimhouřil oči, aby mohl vidět ty lidi, co se skrývali obalení v bílé záři. Vypadali by jako andělé, kdyby měli křídla a svatozář. Ale oni byli oblečení úplně normálně, jen všichni v bílém. Prostě to byla nějaká skvadra. Vlastně obě. Gangy válčící mezi sebou.
Ale Raven to nedovedl rozumně vysvětlit. To co viděl, na něho bylo moc, moc na logicky přemýšlející část mozku.
Nejhorší na tom byla náhlá bolest hlavy. A k tomu všemu, co se teď událo, se přidaly další obrázky, nejen všech možných pomalých sebevražd sebe samého, ale útržky vzpomínek, které ani netušil, že v jeho mysli vůbec byly. Nejzajímavější na tom bylo, že v nich figurovala Stella a i její blonďák. Překvapeně se na něj podíval. Eruanno, jakoby si uvědomil, co se to s Ravenem zrovna děje, se bezmocně podíval směrem k přicházejícím.
Vysoký muž se sytě modrým pohledem a tmavými vlasy přišel až Ravenovi. Někoho mu připomínal. Měl dojem, že už ho jednou viděl.
„Ravene Beuchampe. Jsi pod naší ochranou a nedovolíme, aby se tě Temná strana zmocnila. Neseme částečnou vinu na tom, že i tebe jeví takový zájem," promluvil k Ravenovi a ostatní bojovníci sklonili hlavy a s rukou na srdci se mu uklonili. Raven kývl hlavou, na znamení že chápe, i když tomu tak nebylo.
„Nejvyšší. Raven se v poslední době vystavil velkému psychickému tlaku, vymazání, by měl provést někdo ze starších," Eruanno vedle Ravena se otočil na toho, který promluvil, jako první.
„Vím o tom Eruanno. Vím, že má silnou mysl. Mám dojem, že by ho nezlomili, ani kdybychom sem nepřišli. Ty víš kvůli komu," přesto že ten Nejvyšší měl přísné rysy, když se usmál, nebo v jeho případě pousmál, nenaháněj takovou hrůzu. Kupodivu i Raven věděl o kom, že to mluví.
„Po tom, co jste démonům ukázali, že na Ravena nikdo nesáhne. Myslíte, že se mu budou vyhýbat?" zeptal se toho nejvyššího Eruanno. Raven těkal z jednoho na druhého a pokoušel se porozumět jejich slovům. Přestože mluvili anglicky, vůbec netušil, o čem tu plácají.
„I kdyby ano, ty jsi neustále dost blízko, abys nás zase upozornil. Dost dobře by z tebe mohl být stopař,"
Vypadalo to, že se blonďák začervenal.
„Dělám to kvůli Stelle. Kdyby se mu něco stalo, všechny by si nás podala...odpusťte, pane, nechtěl jsem...," Eruanno začal koktat, ale od nejvyššího se mu dostalo jenom mírného úsměvu.
„Plně chápu tvé obavy. Stella je velmi...umíněná, když se jí zachce. Ale neměli bychom tu pana Beuchampa nechat tak dlouho postávat," muž v bílém se rozhodným krokem přesunul až před Ravena, přičemž se mu zpříma zadíval do očí.
Jakmile se to stalo, všechno zmizelo.
Ocitl se doma, na své posteli a vůbec netušil jak. Rychle se posadil a podíval se ven. Byla stále noc. Pohledem sklouznul na Rheese, ležícího u jeho nohou. Nemohl si vzpomenout, jestli s ním byl dnes venku. Pak ale pohladil psa po chladivém kožíšku. Nechápavě zavrtěl hlavou. To je vážně podivné. Copak si jeho pes zaběhnul ven a pak se zase vrátil?
S pocitem, že s jeho mozkem asi není něco v nepořádku, s žuchnutím dopadl zpět do peřin a usnul.