A/N Hey there! Miluju Vás, víte to? Hah. Děkuji moc, vím že se poněkud opakuji, ale nemůžu si pomoct :D jsem úplně mimo z toho, že tuhle story vážně někdo čte :') (ignorujte moje výlevy pokud možno)
Tuhle kapitolu věnuji tedy všem, kdo si tuhle knihu oblíbil! :)
Čekejte trochu vzrůša XD

Temná strana

Nornotur

„Ztráty!" vykřikl. Stál u obloukového nevyplněného okna a v rukou drtil oddrolující se omítku stěny. Bleskově se otočil a vrhnul zuřivý pohled na dvojici Démonů. Stáli jako solné sloupy a nedali najevo sebemenší známku strachu, či nejistoty. To Krále ještě více rozčílilo. V rychlosti ze sebe strhal černé brnění, tak že se s drnčením rozkutálelo po leštěné podlaze. Posluhovači stojící u stěn se k nim rozběhli a co nejtišeji, aby ho jeho hněv nestrhli na sebe, je posbíraly.

„Přísahám, jestli budete mlčet ještě o vteřinu déle, složím se zemí vaše ubohá obydlí!" jakmile vyřkl hrozbu směrem k jeho bojovníkům, neklidně se zavrtěli.

„Zajali vašeho syna, pane," vyšší z dvojice Démonů se konečně osmělil. To byl jeho konec. Nornotur sáhl po svém meči, s jedním rychlým pohybem ho vytáhl z pochvy u boku a plynulým, mocným švihem, setnul hlavu vojákovi. Muž stojící hned vedle něj se ani nehnul, jenom polknul. Černá čepel tvaru blesku se teď leskla krví věrného bojovníka. Nornotur se odvrátil a pokoušel se utišit vztek.

„Kde je Nildon?" vyštěkl.

„Vaše dcera je ve své komnatě. Utržila jen několik ran," ve snaze uklidnit svého vládce promluvil druhý bojovník.

„Ještě něco?" promluvil už o něco klidněji král. Vyhrál bitvu, přesto ztratil velmi cenného člověka. Aspoň, že Nildon je v pořádku.

„Nejvyšší si žádá audienci,"

Nornotur se k němu obrátil a pozvedl tmavé obočí. To je ale překvapení. Mávl rukou. Voják se uklonil a spěchal ke dveřím, splnit rozkaz.

„Otče," z nenadání se po jeho boku objevil jeho potomek. Byl pyšný na svou krev. Nildon vypadala stejně jako její matka, tam ale veškerá podoba končila. Stejně tak, jako u jejího dvojčete. Povahu zdědili po otci. Všiml si jiskry vzteku v jejím pohledu.

„Netruchli pro svého bratra, dcero. Vyšleme pro něj nejlepší Démony," ujistil ji, zaznamenal ve svém hlase otcovskou něhu. Čas od času se mu to stalo.

„Směla bych jít také?" dychtivost v jejím hlase jej pobavila. Zamrkala na něj zářivě zelenýma očima, které také zdědila po matce, společně s tmavě hnědými vlasy.

„Jistě. Ale ještě předtím, tvůj bratr měl na starosti jistou záležitost. Zmínil se ti o ní?" zkoumavě si ji přeměřil. Hlavně kvůli této maličkosti, musel Nerona dostat co nejdříve zpět. Nechtěl, aby se od něj kdokoliv z druhé strany dozvěděl, na co se Nornotur zaměřil.

„Ne, otče," zmateně a trochu nahněvaně se na něj zamračila. Přestože byli oba jeho potomci dvojčata, neustále mezi sebou soupeřili. Hlavně o otcovu přízeň. Ani se nedivil, že se jí nelíbí, že mu svěřil nějaký úkol, o kterém ona nic neví.

„To počká. Máme hosta," pokýval hlavou k zavřeným vstupním dveřím do sálu. Mávl rukou, aby zažehl svíce pověšené po celém obvodu místnosti. Ponurému sálu to však nepomohlo. Stíny, které se teď roztáhly po stěnách, by obyčejnému člověku naháněly hrůzu. Nornotur se přesunul k vyvýšenému trůnu a posadil se na něj. Musí přeci hosta přivítat, jak se patří. Bylo neobvyklé, aby se hned po bitvě ohlašovaly audience. Nicméně nic nenamítal. Nikdy se neodmítl postavit před svého protivníka.

„Nechť se dostaví," jeho hlas se nesl halou. Otevřely se dveře a v nich se objevila mužská postava, zahalená v bílé tóze. Potřísněnou krví. I jeho oblečení bylo zmáčené krví, jeho nepřátel i spolubojovníků.

„Vítám tě óóó Nejvyšší," zvolal Nornotur a prohlížel si Akhase. Nezměnil se, ani za ty roky. V obličeji zanechal chladný a tvrdý výraz, při tom mu opětoval pohled. Rychlým krokem zamířil k jeho trůnu, přičemž se za ním táhnul houf bohů.

„I já tebe zdravím „tvrdý vládce" a skládám hold tvým padlým," promluvil na něj ve starověkém jazyce. Nornotur se posměšně uchechtl.

„Opovažuješ se sem přijít i přesto, že jsi mi vzal něco, co je moje?" v hlase se odrážela jeho nespokojenost s tímto stavem. Však to brzy změní. Ne však teď.

„Pro dobro všech. Jsem tu ale z odlišného důvodu," Nejvyšší za sebou zanechal toto téma a ledovým pohledem se na něj zadíval.

„Umírám touhou vědět, z jakého," Nornotur s podložil hlavu zatnutou pěstí a předklonil se na trůně.

„Přestaň sledovat Stellu," po hodně dlouhé době viděl, jak nemá Archibal, jeho odvěký rival, daleko k výbuchu. Jednou ho tak zažil a popravdě, nebylo to nic hezkého. Nenechal se však zastrašit.

„Zklamu tě, ale já ji nesleduji. To můj syn. Ale jelikož je teď u tebe, asi už s tím nebude problém, že? Jak se Hvězda má?" ještě ji nikdy neviděl. Ale cítil, že už to nebude dlouho trvat a setkají se. Slyšel zvěsti o ní. Kde žila, kde je teď a co dělá. Byl na ni zvědavý. A musí ji mít.

„Do toho, jak se má, ti nic není," zahřměl Archibald.
„Klid. Na to, že o tobě všichni pějí ódy, jsi moc vznětlivý, tedy aspoň pokud se jedná..."

„Tahle debata končí. To, že jste dnes zaútočili na Maledivy, bylo nepřípustné," nepřítel rychle změnil téma. Ach jistě. Způsobili tsunami. Pousmál se.

„To co je a není přípustné, bych se s tebou mohl dohadovat dnem a nocí. Ale jelikož vím, že se teď pokoušíte ten binec tam napravit, nebudu tě zdržovat," měl nezměrné potěšení v tom vidět, jak se po každé takové bitvě druhá strana otřásá v základech.

„Takhle to nebude na věky," zněla znovu klidná odpověď.

„Už to trvá věky. A konec... v nedohlednu,"

Archibald zatnul zuby. Neřekl už ani slovo a vypochodoval ven z jeho pevnosti.

„Otče? Kdo je Hvězda?"

Stella

Všichni tři seděli před televizí a sledovali aktuální zprávy.
Prosté občany ostrovů postihlo neštěstí v podobě záplavových vln. Několik set lidí se pohřešuje, některé malé ostrovy byly zcela zatopeny...

„Další střet," zamumlala Ery. Vypadal dychtivě, když se na něj otočila.

„Co to znamená?" vyptávala se.

„To, že Temná strana zase ukázala, čeho je schopná," odpověděla Amélie dřív, než se Ery stihl nadechnout.

„Už bych chtěl taky bojovat. Ale ještě jsem neskončil se studiem," povzdechl si Ery. Stella se zděsila. Otevřela ústa, aby něco namítla. Vůbec se jí představa bojujícího kamaráda nezamlouvala. Ale když postřehla jeho odhodlaný obličej, rychle ústa zase zavřela, i proti svému přesvědčení. Vždyť jednou by měla taky bojovat, nebo ne? A když teď viděla, co taková bitva dokáže udělat s obyčejným lidským světem. Nepochybovala, že k boji potřebují každou volnou ruku.

„Jdu si sbalit," sdělila jim a rychle se zvedla ze sedačky. Dneska se má zase vrátit do božského města a znovu pokračovat ve výuce. Tentokrát už tam jde s naprostým přesvědčením, že tam je její místo. Jistě, že se jí bude stýskat po Amélii a Erym, kterého vlastně bude zase vídat. Bude jí chybět nádherný zimní NY a možná i obyčejná škola s obyčejnými lidmi. Vlastně jednoho za tak všedního považovat nemohla. Ten je všechno jen ne obyčejný. Povzdechla si a vytáhla svůj batoh, aby do něj naházela jen to nejnutnější, tak jako to, co si sem přinesla. Jenže když si chtěla zabalit i svůj obrovský slovník, zkoprněla. Kde ksakru je? Prohledala celý pokoj, ale nikde nebyl k nalezení.

Pak jí to došlo.

Nechala ho u Ravena doma. Doprčic už! Proč se jí to jen musí dít. Nestačí to fiasko, které se včera strhlo. Ještě od něj dneska bude muset vymámit svou knihu. Bez ní se vrátit nemůže, to je nemyslitelné. V hlavě jí běžely myšlenky, snažila se nějak vymyslet, jak mu vysvětlí přítomnost jejího majetku u něj doma. Podle všeho by si na ni neměl pamatovat. Tudíž, ani to, že už u něj byla.

Tiše zasténala. Nic jiného jí nezbývalo.

Hodila na sebe kabát a v rychlosti se ustrojila. Pak se k němu vydala. Musela proplout kolem obýváku, kde ti dva ještě vysedávali, tak aby ji nepřistihli. Neměla vymyšlenou výmluvu pro Ravena a tudíž ani pro ně ne. Její útěk z domu se stal úspěšný. Už jen přeběhla ulici a vrazila do jeho domu. Moc dobře si pamatovala cestu k bytu jeho matky. Najednou ji opustila její věčná odvaha. Postávala před jeho dveřmi. V duchu barvitě nadávala. Proklela sebe, že je tak zapomětlivá a pak i Ravena, za to že vůbec existuje. Jen matně si uvědomila, že se ani pořádně neupravila, pak nad tím mávla rukou. Bude to jenom rychlá návštěva. Vlastě by ani nemusela překročit práh. Pak se konečně její ruka odhodlala a zaťukala. Poklepávala nohou o podlahu, dokud nezaslechla lenivé ozvěny kroků. Pak i štěkot Rheese. Raven ho asi nasměroval do patřičných mezí, jelikož štěkot ustal.

Pak se otevřely dveře.
Marně zamaskovala svoje zalapání po dechu.
Raven se objevil na prahu s rukama založenýma na hrudi. Na holé hrudi. Kromě vytahaných tepláků na sobě neměl ani nitku. Nikdy by ji nenapadlo, že ji něco takového dokáže takhle vykolejit. Vůbec nevěděla, kam se ztratila připravená řeč, ani kde byl její dech. Jediné na co se vzmohla, bylo zírat na něj. Vlasy měl zase rozcuchané, ale tentokrát to vypadalo opravdu, že se zrovna teď vyvlekl z postele. Až na to, že se jeho tělo lesklo potem. Nepochybně ho vyrušila z jeho posilovací hodinky. Spolkla peprnou nadávku, když se svaly rozpohybovaly pod kůží na jeho břiše. Najednou měla pocit, že pokud si brzy nesedne, tak se mu svalí k nohám.
Proboha, co je tohle za reakci? Odpoutala oči od jeho těla a zaměřila se na jeho obličej, jeho obvyklá chladná maska ji vytrhla z téhle prapodivné odezvy na jeho tělo. Obrnila se před jejími rozbouřenými pocity a narovnala se, aby nemusela tak zaklánět hlavu, když mu hledí do očí. Pozvedl obočí, když ani jeden z nich zatím nic neřekl. Jediný Rhees, někde v chodbě za ním, dychtivě kňučel. Pak si Raven povzdechl.

„Můžu ti nějak pomoci?" konečně promluvil. Vzpamatuje se, Stello! Vypadáš směšně!

„Jestli jsi sem přišla jen kvůli tomu, abys na mě civěla, tak tě upozorňuji, že je to nanejvýš podivínský," pokračoval. Jeho první zdvořilostní otázka byla smazána jeho hrubostí. Opět. Je nenapravitelný.

„Nepřišla jsem se na tebe dívat. Tak moc, si nefandi. Máš něco, co mi patří," vyštěkla pobouřeně. Taky si založila ruce, aby tomu dodala váhu. Přes obličej se mu mihl samolibý úšklebek. Pak odstoupil. Vypadalo to, jako němé pozvání.

„Tak, že by sis pro to došla?"
Ach, kam se podělo její předsevzetí, že nepřekročí práh? Hodila ho za hlavu a se vztyčenou bradou prošla kolem něj. Zavřel dveře a následoval ji. Až pozdě si uvědomila, že se tu pohybuje, jakoby to tu znala. Jenže to už skončila v jeho pokoji. Když se na něj otočila, měl podezřívavě přimhouřené oči. Pak se sehnul a z podlahy vyzvednul její batoh i se slovníkem. Už po něm chtěla hrábnout, ale uhnul s ním. Druhou rukou jí zastavil.

„Dej mi to," zahučela Stella.

„Nejdřív bych si dovolil jednu ošemetnou otázku. Jistě pochopíš moje důvody," výmluvně pozvedl batoh a položil ho za sebe na psací stůl. Takže k němu Stella měla znemožněný přístup, prostě mu ho nemohla vykroutit a pak prchnout. „Takže začneme. Jak se tady ty tvoje krámy, ksakru objevily? Pokud si dobře vzpomínám, nebo spíš nevzpomínám, tak ty jsi tu poprvé... nebo se mýlím?" při jeho trefných otázkách k ní postoupil o pár kroků. Bohužel za ní už byla jenom zeď, takže nemohla ustoupit. Raven měl tu dovednost se ptát přesně na ty správné dotazy, což bylo zatraceně nepříjemné. Ani na jednu mu však odpovědět nemohla, aniž by lhala. Lhát neumí a jak už zjistila, v jeho přítomnosti jí ani její pokusy moc nevyjdou. Stella otevírala ústa, aby to mohla nějak uhájit.

„Nic? Žádná vychytralá odpověď. Neobvyklé, většinou oplývás jednou uštěpačnou poznámkou za druhou," neohroženě proti ní vyrazil v plné zbroji. A to ji rozohnilo.
„To říká ten pravý. Ty kyselý obličeje by ti záviděl kdekdo a pro urážky taky nechodíš daleko, že?" utrhla se na něj stejně útočně. Všimla si, jak mu černé oči zaplály temným ohněm.

„Tak to asi nejsme zas tak rozdílní, má milá Stello," zavrčel výhružně. Při zmínce o naší podobnosti se Stella až zalykala hněvem.

„Nejsme si vůbec podobní, ty...ty jeden šašku!" chtěla do něj strčit, jelikož byl až nebezpečně blízko. Jen mimochodem ji napadlo, kam že se to dostali? Ona sem jen přišla pro knihu. Ale ta ji teď vskutku nezajímala. Měla šílenou chuť ukázat tomu holomkovi, zač je toho loket.
Jenže jakmile se jen dotkla svou rukou jeho nahé hrudi, okamžitě se její zápěstí ocitlo v ocelovém sevření, jeho prstů. Stejně tak, jako její druhá ruka, kterou se vzápětí pokoušela osvobodit. Jak se zdálo, Raven byl o hodně silnější než ona. Nedokázala se ani hnout a to ji jen držel za ruce.

„Používáš násilí k vyřešení problému?" utahoval si z ní posměšně. To že ho nazvala šaškem, ho nijak nevzrušilo.

„Ty jsi jeden velký a nesnesitelný problém," vmetla mu do tváře s největším potěšením, co si o něm myslí.

„Já to o sobě vím. Otázka zní, víš to i ty o sobě?" vyhrál. Zuřivě sebou začala házet, jenže jí to nebylo nic platné. Tohle rozhodně neměla v plánu. Ale chtěla se s ním prát. Chtěla ho praštit tak silně, aby se mu rozsvítilo v té jeho pohledné kebuli. Mlátila sebou jak ryba na suchu. Přitiskl jí na stěnu, aby nebylo úniku a k jejímu zděšení se k ní natlačil i on, takže si teď připadala jako zahnaná do kouta. Nemohla se nadechnout, jelikož by tím do plic vpustila i jeho přirozenou vůni. Už teď se jí točila hlava. On to ještě zhoršoval.

„Pusť mě, sakra," zasyčela na něj. Jeho obličej byl v tuhle chvíli jen několik palců od jejího. Takže skoro viděla svůj odraz v jeho očích. Polkla.

„Abys mi zdemolovala pokoj?" posměšně se k ní ještě víc přitiskl. Začínalo jí být nehorázné horko, ještě k tomu na sobě stále ještě měla kabát. Připadala si jako v pekelném ohni.

„Nechci být sprostá, ale začínáš mě vážně štvát. Mírně řečeno. Pusť. Přišla jsem jen pro ten slovník. Nic jinýho. Dej mi ho bez řečí a s trochou štěstí už se nikdy neuvidíme!" promluvila klidně. Netušila, jak se jí povedlo do tak značné míry upokojit.

„Hezké počtení. Zajímavé," zamumlal přemýšlivě. Pak od Stelly konečně odstoupil. To v překladu znamenalo, že se ocitl až na druhé straně pokoje, k její úlevě.

„Jak...jak se opovažuješ se mi hrabat ve věcech..."

„Jelikož jsem netušil, co to je, tak jsem se asi podívat musel, nemyslíš?" přerušil ji rázně. „A teď už bys mi vážně mohla odpovědět, kde se to tu vzalo," dodal o něco smířlivěji. Jak mu to má asi tak vysvětlit. Jí by se taky asi nelíbilo a už vůbec nezdálo, že se u ní v pokoji povaluje jeho věc, bez toho aby věděla, kdy a jak se to tam ocitlo. Ale ona mu to říct nemohla, to by ta včerejší „škatulata hejbejte se", byla naprosto k ničemu.

„Hele, na tohle já vážně nemám čas, už bych měla být někde jinde. Jen mi to dej a slibuji, že už tě nebudu obtěžovat, nikdy," a doufala, že jsou její slova upřímná. Už v jeho přítomnosti nechtěla pobývat. Je z toho víc potíží, než čehokoliv jiného.

„Nehledě na to, že ti nevěřím ani nos mezi očima. Kupodivu mi nevadí, že mě neustále otravuješ. Jelikož jsem zjistil, že jsi probudila moji zvědavost. Takže bych ke svým otázkám přidal třeba další. Nevíš náhodou, jestli mě včera někdo pořádně neuhodil do hlavy? Protože mi přijde, že včerejšek, jakoby vůbec neexistoval. A to mě přivádí k další věci. Nemáš s tím mimochodem něco společného, protože jako chytrý hoch jsem si to pospojoval. To bychom pak měli zodpovězený dotaz ohledně tvé knihy v mém pokoji," skončil se svou bezchybnou dedukcí a já přišla na to, že se ve mně všechno svírá strachy z prozrazení. Jak dobrá je ta hypnóza, dokáže jeho vzpomínky spolehlivě zahalit? Stella si frustrovaně skousla ret.

„Nevím, o čem mluvíš," zkusila to. Jenže to ho zase dostalo až k ní.

„Tuhle odpověď už jsem od tebe několikrát slyšel. Ale jak už jsem řekl, nejsi moc dobrá lhářka. Spíš hrozná. Tak co bude s odpověďmi?" dorážel. Neudržela se a zasténala.

„Ravene. Proč musíš všechno tak komplikovat," začala se obávat, aby náhodou zase nepoužila hypnotické účinky svého pohledu a radši sklopila hlavu. Jít sem, byla obrovská chyba, uvědomila si pozdě.

„Máš mi za zlé, že se snažím vyřešit záhadu zatoulaného slovníku? Snažím se být stejně otravný, jako ty. Co ty na to? "

„Před chvíli ses vyjádřil, tak že ti to nevadí. Tak co si stěžuješ. A není to žádná záhada... nechala jsem ho tu," vydechla. Čekala, že se spustí další nával všetečných otázek. On však jen došel pomalu zase ke Stelle. Ani se nestyděl za svoje obnažené tělo. Mohla jen hádat, jak se tváří, když se mu Stella všemožně snaží vyhnout pohledem.

„Tak jsem našel i vysvětlení pro to, jak to že se tu pohybuješ, jako bys to tu znala," zamumlal. Zvedla k němu hlavu, nevydržela to. Zase byl moc blízko. Až moc.

„Tak, dáš mi to už, ať můžu jít?" jen se modlila, aby její teta a kamarád nepřišli na to, že zmizela. Eryho by možná napadlo, kde je a to nechtěla riskovat. Nesmí už být přistižena v Ravenově přítomnosti.

„Ještě jsme zdaleka neskončili. Teď mi řekni, co jsi tu dělala? Vážně bych se rád dozvěděl o svém včerejším dni. Nikdy jsem neměl takové okno. I když..." zarazil se a zatvářil se zadumaně. Ach ne. „Vlastně jednou už ano. A shodou okolností v mé poslední vzpomínce, před naprostou ztrátou paměti figuruješ právě ty, matně, ale přeci. Zvláštní, že?" pokračoval. Jasně dal Stelle najevo, že jeho mysl je drtivě silná. Pamatuje si ji. Aspoň ze dne, kdy se potkali poprvé. A právě mu prozradila, že včera tu byla. Což ji spojuje s jeho ztrátou vzpomínek, nesporně. Proklatý Raven!

„A co s tím mám já dělat? Nemůžu za to, že tvůj mozek, není zjevně v úplném pořádku. Když dokážeš mít výpadek na jeden den. Nemůžu za to, že si mě nepamatuješ ze včerejška," snažila se svést celou vinu na Ravena. Ale ten k ní zase přiskočil, přičemž ji ochromil svou rychlostí. Než stihla cokoliv namítnout, znovu se octila uvězněná mezi stěnou a jeho tělem. Jestli tuší aspoň z poloviny, jakou má na ní tohle tisknutí dopad, tak mu musela přičíst bod za jeho nečestný způsob boje. Ještě chvíli a vyklopí mu všechno, až do puntíku.

„Proč jsi tu včera byla? " zavrčel netrpělivě, už ho asi nebavila tahle hra na kočku a myš.

„Zdvořilostní návštěva,"

„Nedělej ze mě idiota! Proč jsi tu byla?"

„Popřát ti veselé vánoce," tentokrát asi zašla daleko v pokoušení jeho netrpělivosti. Raven výhružně stáhnul obočí a pak se k ní nečekaně naklonil. Tak, že se jeho rty snášely kousek od Stellinýho pravého ucha.

„Mě je to jedno, Stello. Klidně tu s tebou budu celý den a přísahám, že celý den se tě budu ptát na tu samou otázku," zašeptal. Neuměla si vůbec představit, že něco takového umí. Vždy na ni buď vrčel, nebo mlčel.

„Co na tom záleží. Umím být stejně tak tvrdohlavá a neústupná jako ty," zasyčela stejně tiše jako on. Povzdechl si. Možná to mohla brát jako známku kapitulace, ale bylo jí jasné, že něčeho takového by se od něj dočkat nemohla. To byl jiný vzdech. Jen si nedokázala ujasnit... Pak se nit jejích myšlenek vytratila. Nejenže se na ni tlačil a znemožňoval jí pohyb, což vysílalo elektrické mrazení, všude tam, kde se dotýkali. Využil její nehybnosti a strategické polohy jeho úst.

Zmocnil se rty jejího lalůčku. Když ucítila jeho jazyk a zuby, přestala dýchat. O tomhle druhu mučení se nezmínil, proto s ním ani nepočítala. A proto jím byla vyvedená tak z míry. Ztuhla a pak úplně zvláčněla. Nikdy jí nebyl nikdo tak moc blízko. Bylo to nesnesitelné a na druhou stranu slastné. Skousla si ret, aby jí ze rtů nesplynul sten.
Jen si s ní hrál a pokoušel se jí dostat k hranici vnímání. Jinak si to vysvětlit nedovedla. Chtěla se začít vztekat, že používá tenhle typ přesvědčování. To nebylo fér.
Odtáhl se od ní. Jedině dobře, hrozilo totiž, že se složí.

„Tak? Změnila jsi názor?" vyloženě se jí vysmíval. Vybrala si tu chvilku, kdy není v její těsné blízkosti, k tomu aby nabrala několik pořádných doušků vzduchu. Mlčela. Což na jeho rtech vyvolalo úšklebek, znovu se k ní pomalu skláněl.

„Ravene. Prosím. Tohle je vážné, nemůžeš mě takhle týrat. Prostě jsem tu byla...jednoduše mi to přišlo správné jasný," vyhrkla skoro bez dechu. Zoufale se jí nedostávalo správných dávek kyslíku, pro fungování mozku.

„Stále mě tvoje odpověď neuspokojila,"

„Co víc, chceš vědět?"

„Proč si nic nepamatuju?" v jeho hlase znovu zazníval hněv.

„Nevím. Možná bych se měla urazit, že si nevzpomínáš na mou maličkost," nějak se jí podařilo vyloudit úsměv.

„Mě to moc zábavné nepřijde," odmlčel se. „ Jsi neuvěřitelná záhada, víš to? Mám pocit, že o tobě něco vím, ale..." dodal poté. Stella si začínala být jistá, čím dál tím víc, že jestli do toho bude Raven šťourat hodně dlouho, vzpomene si.

„Byla jsem tu, protože jsem tě chtěla vidět," prozradila mu. Byla to lež. I když. Možná by se za ním šla podívat, kdo ví. Ale když mu tohle teď řekla, věděla, že udělá přesně to, co udělal. Odskočil od ní. A věřil jí to. Otočil se k ní zády, jen kvůli tomu, aby jí vzápětí do ruky vrazil ten batoh, o který se tu handrkovali skoro půl hodiny.

„Jdi," řekl jednoduše. Najednou se s ním chtěla rozloučit jinak. Neuvidí ho několik měsíců. Sice se přesvědčovala, že se na ten klid od něj těší. Skutečnost byla poněkud odlišná. Hodila si batoh na záda. Díval se na ni, skoro jakoby ji pohledem chtěl přimět odejít.
Musela projít kolem něj, aby se dostala k domovním dveřím. Tak šla, ale zastavila se těsně u něho.

„Myslím si, že jsi neuvěřitelně nesnesitelný. Ale kvůli včerejšku si nedělej starosti," zarazila se a pak pokračovala, „vina není na tvé straně. Sbohem," s tímhle se na něj rychle podívala. Aby zaznamenala jeho ohromený výraz a pak rychle vyrazila pryč. Měla tušení, že ji bude po tomhle prohlášení pronásledovat. Ale než to stihne, už bude pryč.

Na druhé straně.