A/N zdravím! Předem upozorňuji že 1.kapitola Vám moc neřekne ani nenavnadí! Ale slibuji, že jinak je to jízda... Se poptejte kolem:D

Hezké čtení přeji!

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~

Stella

New York

„Kam jsem dala zatraceně ten hřeben? " zanadávala Stella Akhasen nahlas. Marně prohledávala celý svůj pokoj, nikde nebyl k nalezení. Znovu se pozorně rozhlédla kolem sebe a nejednou zapomněla na pohřešovaný. Však on se jednou ukáže. Pohledem přejela prázdné stěny místnosti. Všechny její věci, byly naskládané přede dveřmi a provizorně naházené v krabicích.

V rohu bývala postel a vedle ní noční stolek. Místnosti vévodívala velká šatní skříň, v níž se nacházel její malý, ale přesto stále její majetek, pár kousků oblečení, krabice s osobními věcmi, s fotografiemi a všemožným harampádím, které nashromáždila za devatenáct let svého života. Vystěhování z jejího dřívějšího, nepříliš útulného pokoje, mělo své odůvodnění. Před pár hodinami všechno s pomocí jejího kamaráda Eryho vystěhovala ven. 

„Přinesl jsem tu barvu," Stella se otočila na svého nejlepšího přítele. Táhl v ruce velkou plechovku zelené barvy, se kterou měla v plánu vymalovat pokoj. „Vysvětli mi to ještě jednou, proč tak najednou chceš takovou změnu, nikdy sis nestěžovala," hudroval Eruanno otráveně, s úsměvem si od něj vzala tu plechovku a položila ji na stoličku. Podlaha už byla překrytá vrstvou novin. Směle namočila malířskou štětku do tekutiny a začala s natíráním.

„Nemám důvod. Jednoduše už mě to nebavilo, můj pokoj připomínal kobku," pokrčila rameny a s vyplazeným jazykem se soustředila na práci. Nevšimla si, jak Ery protočil oči, přesto se chopil malířského náčiní a pustil se do práce.

„Někdy jsi vážně otravná," zabručel. V tom měl pravdu. Byla neuvěřitelně tvrdohlavá, a když si něco usmyslela, tvrdošíjně si šla za svým. Ery už měl spoustu příležitostí poznat tuhle její ne moc příjemnou stránku jejího charakteru.
Znala se s Eruannem snad odjakživa. Někde v té změti krabic by se našlo fotoalbum, kde jsou spolu vyfoceni ještě jako batolata. Ery se svými faldíky, celkovou baculatostí, spolu se zlatými kudrnatými vlásky, vypadal jako andílek. Teď už to byl jen velmi pohledný blonďatý kluk s azurově modrýma očima. Díky tomu se za ním po skončení školy vždy táhne hejno brebentících husiček.

„Vím, že sis domlouval rande s Rachel. Tímto tě uvolňuji z povinnosti se tu unudit k smrti," laškovně na něj mrkla. Jeho tvář se okamžitě rozzářila. Upustil štětku, přihnal se ke své přítelkyni a vlepil jí mlaskavý polibek na tvář. Pak se po něm jen zaprášilo. Stella si oddechla. Znovu se zadívala na bledé stěny svého pokoje a už ničím nerušená se opět pustila do práce.

Raven

Raven Beuchamp se zrovna vracel ze školy domů. Doprovázen četnou skupinou kamarádu. I přesto, že na ulici bylo hluku už dost, pár těchto devatenáctiletých kluků dokázalo udělat i tak pozdvižení. Šli po frekventované ulici v New Yorku. Všichni se po nich otáčeli, nejen kvůli jejich hlučnosti, ale i kvůli tomu, že pozornost přitahovali už od pohledu.

Nejvíce by se to dalo říci právě o vysokém, černovlasém a velmi pohledném Ravenovi. Přesto, že si byl své přitažlivosti vědom a ostatní k němu vzhlíželi jako k hlavě skupiny, nikdy se o to neprosil a ani o to nestál. Ale na tom už teď nezáleželo. 

Znovu si připomněl tu neveselou skutečnost, že se stěhuje. Protočil očima. Dnes odpoledne se stěhuje ke své matce, která bydlí na druhé straně města. Rodiče bydlí odděleně skoro sedm let, přesto stále v jednom městě. A jeho si neustále přehazují jako horký brambor. Už ho to nebavilo a zarazil to. Což má za výsledek, tohle stupidní stěhování. Vždy chodil na školu v New Jersey, ale teď přestupuje.
Jeho situace v rozpadlé rodině, mu dodávala celkem arogantní a cynický postoj ke všemu a ke všem. To byl postoj, který předváděl už tolik let, bylo zbytečné to měnit. Proč taky? Byl tak spokojený a v bezpečí. Možná, kdyby jeho obličej postrádal pohrdavý výraz a víc se usmíval, dokázal by se změnit. Ale teď už je to jedno, změnou školy, kde nikoho nebude znát a nikdo jeho, ho nutila se chovat ještě hůř. Zaujal lhostejnou pózu, rozhodnutý se jí držet.

Z myšlenek ho vytrhl pískot jeho kamaráda Benjamina, který se snažil ohromit procházející dívku, všichni se přidali k ne moc slušnému vyjádření obdivu k ní. Ta po nich hodila zhnuseným pohledem, když však pohledem zavadila o Ravena, proběhla s ní nevídaná změna, celá se rozzářila a svým úsměvem se tentokrát snažila okouzlit ona jeho. Ostatní se rozesmáli a dobírali si Benjamina, který se teď tvářil, jakoby dostal políček.

„No tak Bene, neber si to tak," chtěl ho trochu ukonejšit Raven. Dívka už dávno zmizela a od něj se nedočkala jediného projevu sympatií. Ben se na něj rozzuřeně zadíval. Raven jen pokrčil rameny, nemyslel to špatně. 

„Půjdeš dneska na tu party k Jimovi?" optal se ho Ben, když se rozloučili s ostatními a dál pokračovali jen oni dva. Nevěnoval moc pozornosti tomu, co říká a neustále se otáčel za hezkými děvčaty.

„Dneska se stěhuju Bene. Jako kdybys to nevěděl," otrávený tón jeho hlasu, přinutil Bena k soustředění. Na tuhle otázku mu už odpovídal ve škole. Ben byl moc zaneprázdněný jeho neustálými pokusy uhnat nějakou holku.

„Přestěhuj se a pak přijď," prohlásil Ben jednoduše.

„Nestíhám to," usadil ho. Benova inteligence ho někdy zarážela, ale byl to jeho přítel. Jeden z mála, který dokázal vydržet v jeho přítomnosti, takže to přehlížel.

„To je na nic, víš, kolik holek tam přijde? To bude ráj. Rebeka se zase ptala, jestli se tam ukážeš. Už začíná být otravná. Měl bys jí ukázat, že o ni nestojíš," upozornil ho kamarád. Rebeka, úplně na ni zapomněl, sice hezká, ale naprosto nudná a trochu prostoduchá. Co se týče holek, byl rozhodně vybíravý, zatím nenašel žádnou, která by ho zaujala natolik, aby se kvůli ní začal chovat lépe.

„Rebeka moc dobře ví, co si o ní myslím. Vlastně o všech těch jejích dvorních dámách, měla by se přestat snažit,"

„Abych řekl pravdu, jseš moc vybíravej," vyjádřil Ben svůj názor nahlas.

„Já se zas netočím kolem každé, která se naskytne," výmluvně pozvedl obočí a zadíval se na něj. Myslel to naprosto vážně. Neoddával se stejným pravidlům, která vládla mezi jeho vrstevníky. A právě i proto se stával tak neodolatelným pro většinu dívek ze školy. Zpráva o jeho odchodu všechny velmi pobouřila. Možná to byla ta světlá stránka na tom všem. V nové škole nikdo nebude vědět, kým byl. Třeba bude mít pokoj.

„Dobrá," zakuckal se Ben. Koukl na něj, no jo zase se mu vysmívá. „Budu muset, uvidíme se," Raven se rozloučil se svým kamarádem, poplácal ho po rameni a vydal se na autobusovou zastávku. Když se dostal k domu, už tam na něj čekala stěhovací dodávka. Moc toho nestěhoval, ale otec naléhal, že to tak bude jednodušší. Krabice s jeho osobními věcmi už byly naskládány v autě, jeho počítač, kolo, skate, akustická kytara, hromada knih, ani velký modrý polštář, patřící jeho psovi, nechyběl. Dlouho se dohadoval s matkou, dokud nepovolila. Rhees byl sice zvyklý na volnost velké zahrady, která patřila k tátově domu, přesto se s ním nedokázal rozloučit, takže se stěhuje s ním. Slíbil mu, že s ním bude chodit denně do Central parku.

„Jsi si jistý?" optal se Ravena jeho otec, když vešel do otevřených dveří domu. Věnoval mu chladný pohled a vyběhl do poschodí, aby zkontroloval svůj pokoj. Kromě kusů nábytku, tu nebylo nic, co by připomínalo, že to tu někdo obýval. Rhees se rozvaloval na koberci a smutně po mě pokukoval. Byl to černý vlkodav s velmi mírnou povahou.

„Tak pojď, brácho," zamumlal k němu Raven. Rhees zavrtěl ocasem a následoval svého páníčka.

„Ravene, jestli si to rozmyslíš, jsi tu vítaný," táta se znovu pokusil zapříst s ním rozhovor.

„Už nebudu pendlovat z jedné strany města na druhou," na chvíli ho bodla vina. Nechoval se k němu moc dobře, to ostatně k nikomu. Pak se ale vzpamatoval a nasadil znuděnou masku.

„Měj se, hochu. Přijedu tě navštívit," na otcovu poznámku o návštěvě, Raven pokrčil rameny. Bez odpovědi nasedl do dodávky a nechal se odvést k matce.

Stella

Stella stála na prahu svého pokoje společně s její tetou Amélií. Spokojeně se usmívala na čerstvě natřené stěny v modro-zelené. Po očku mrkla na postavu vedle ní. Kupodivu v jejím obličeji nenašla nespokojenost, právě naopak. Usmívala se.

„Tvoje oblíbená?" zeptala se teta. Stella tu barvu milovala, byla to úplně ta samá, jako měly její oči. „Když už ses dala na malířku pokojů, můžeš oběhnout ostatní v domě," zavtipkovala. Pak ale zvážněla a zadívala se na Stellu nějak starostlivě. Tohle se nestalo poprvé, už několikrát ji Stella přistihla, jak si ji prohlíží, jako nějaký muzejní exponát, nebo bombu, která má každou chvíli vybuchnout. Poté se znovu usmála a přikázala jí, aby to tu do večeře dala do pořádku.

Eryho už  tu neměla, takže tahání nábytku zbylo na ni. Kupodivu byla stále nabytá energií, poslední dobou jí přímo překypovala. Jako kdyby měla navíc k té své, nějakou další zásobárnu. 

Vtáhla do pokoje jednolůžkovou postel a umístila ji dále od okna. Právě tam se totiž nacházel široký parapet, dalo se na něm sedět, takže si zakoupila světle zelenkavé polštářky a položila je tam. Ráda tam sedávala a takhle to bude o něco pohodlnější. Do rohu parapetu postavila svou orchidej v květináči. Po obou stranách okna pak pověsila saténové závěsy.

Poté přišel na řadu nábytek. Nic nového, ale hodilo se to. Vše bylo z mahagonového dřeva. Takže to v jejím pokoji vypadalo, jako v lese, ve kterém krásně kontrastovala zeleno-modrá barva. Vedle postele byl noční stolek. U protější stěny postavila velkou šatní skříň. Hned vedle dveří umístila psací stůl. Pak už zbývaly jen krabice s jejími věcmi. Nejvíce tu bylo knih, které poskládala na dlouhou poličku, která se táhla, skoro po celém obvodu místnosti. Byla pyšná na svou sbírku, do níž patřil Remarque se svými válečnými knihami, její nejoblíbenější byla Jiskra Života a Na západní frontě klid. Nechyběly tu ani Austenová a Bronteövy sestry. Několik novodobých bestsellerů napěchované až po okraj všemi možnými predátory, od upírů až po vlkodlaky.

Všechny je vyskládala na polici. To už padala horkem, tak si otevřela okna, přičemž k ní dolehl hluk New Yorkských ulic. Na chvíli se posadila do měkkých polštářku a zadívala se dolů. Její teta a ona bydlely v jednom ze starších domů. Měly tu několik prázdných pokojů, které někdy pronajímaly. Ony samy bydlely v přízemí. Mohla tak bez problému pozorovat dění v jejich ulici. U protějšího domu, který patřil k těm novějším, stála nevelká dodávka. Měla otevřené zadní dveře a několik stěhováků vynášelo krabice do domu. Nějaká černovlasá žena jim udílela rozkazy.

Pak si ho všimla.

Ne to není správně.

Sama ho podvědomě vyhledala pohledem.

Všimla si ho už dávno.
Což se stalo asi před třemi roky. Vždy ho jen tak zahlédla, když přijel na návštěvu k té ženě. Předpokládala, že je to jeho matka. A tiše mu záviděla. Aspoň někdo tu má rodinu.
Nikdy však nepřišel s tou kopou věcí, které se teď stěhovala do domu.

Znovu se na něj podívala. Byl pořád stejný. Nesmírně krásný. S havraními vlasy, které měl rozcuchané, jako by právě teď vstal z postele. Byla si téměř jistá, že má stejně tmavé oči. Nebyla si jistá barvou, jen tím, že jeho pohled je temný, oproti jeho světlé pokožce, jeho oči s ní přímo kontrastovaly, společně s červenými rty. Byl vysoký a štíhlý, pravděpodobně i svalnatý. Dokázala si to představit. Ale přes všechnu tu vnější krásu, cítila ten chlad, který se kolem něj ovíjel. Naprostá lhostejnost k okolnímu světu. Jakoby mu úplně všechno bylo naprosto jedno, ani jeho pes ho v tu chvíli nezajímal. Chudák malý seděl u jeho nohou a snaživě se domáhal jeho pozornosti, když do něj šťouchal čumákem. Stál opřený o krátký, vratký plot, s jednou nohou přehozenou, přes druhou.

V jedné ruce třímal skoro vykouřenou cigaretu a druhou ruku měl ledabyle zastrčenou v kapse. Zíral do prázdna a vůbec se nezajímal o dění kolem něj. Automaticky pozvedl ruku s nedopalkem a přiložil si filtr k ústům. Nepochybně byl kuřák dlouhou dobu. Přimhouřil oči, když vydechl bílý kouř zase ven z plic.
Přemýšlela, copak tu asi teď dělá? Se vším tím harampádím. Že by se sem stěhoval? Na stálo?

Vzrušeně se vyklonila víc z okna. Dalo se pochopit, že našla takové zalíbení v civění na něj. Ery byl krasavec, ale v porovnání s temným a přitažlivým zjevem tohohle kluka, byl Ery nicotný.

Sice by měla douklidit pokoj, ale dokud tam stál, neměla v plánu se od okna odlepit.¨

Když v tu chvíli zvedl zrak. A zadíval se přímo na ni. Málem z toho okna vypadla ven. Poprvé za tři roky se setkala s jeho přímým pohledem a málem ji to porazilo. Několik vteřin nemohla popadnout dech. Musela vypadat komicky. Ale ona se utápěla v temnotě jeho očí. Měl přesně tak černé oči, jak si představovala. Nejzajímavější na tom bylo, že jeho pohled snášela bez sebemenšího pokusu uhnout z něj, i když si připadala, jako by ji chtěl sníst za živa. Najednou jí přišlo, že šlo o souboj.

Zábavné.

Přesto, že se vůbec neznali, přece jenom už se pokoušel mít navrch. Což se mu moc nedařilo. Když se vzpamatovala z prvotního ohromení, podařilo se jí na rtech vykouzlit povýšený úsměv, dřív než to mohl udělat on. Zkusil by to, tím si byla jistá. A kdyby to stihl, možná by v jeho lhostejném výrazu našla i špetku naprostého ohromení. To už se Stella stáhla zase zpět do bezpečí svého pokoje. Zabouchla za sebou a kličkou zajistila okenní rámy. Srdce jí divoce tlouklo. Byla sama se sebou velmi spokojená. Ještě s větší chutí se pustila do uspořádávání své místnůstky.

V následující hodině dokončila svoje dílo a nadmíru vyrovnaná se vydala na slibovanou večeři. Když jsem zasedala ke stolu, Ery už se ládoval rýžovým nákypem. Stella se někdy divila, jak může takové množství jídla vůbec zkonzumovat, bez toho, aby mu to lezlo ušima.

„Jaké bylo rande?" optala se Stella zdvořile. Úsměvem poděkovala Amélii, když jí na talíři podala už o něco střídmější dávku nákypu.

„Zítra máme další," přiznal pyšně. Uznale potřásla hlavou. „Jdeme do Central parku, když už je ta sobota. Půjdeš s námi?" dodal vzápětí. Protáhlým obličejem mu dala Stella jasně na srozuměnou, co si o jeho nápadu myslí.

„Dělat křena rozenému Casanovovi? Ne, díky, myslím, že to přežiju," narážela tak na milostnou scénku, které se stala svědkem, když jednou bez ohlášení vtrhla do jeho pokoje. Ještě teď, když si na to vzpomněla, červenala se jako pubertální dvanáctiletá holka. Naštěstí se tohle stalo jen jednou a to i přesto, že tu Ery trávil většinu času. Měl tu svůj pokoj, ale nebyl to jeho stálý domov. Jeho rodiče viděla asi tak pětkrát, za celý svůj život. Ery jí vysvětloval, že jeho rodiče jsou pracovně velmi vytíženi. I tak se jí to nezdálo. Když o tom mluvil, vypadalo to, že mu to vůbec nevadí. Což ona, která v životě žádnou rodinu neměla, nedokázala pochopit. Nikdy nepoznala mateřskou lásku, jelikož jí bylo řečeno, že její matka zemřela při porodu. Co se otce týče, nikdy o něm neslyšela. Když se na něj ptala Amélie, podala jí vyhýbavou odpověď, což jen dosvědčovalo to, že o něm něco ví.

Samozřejmě. Někdo ji musel předat do Améliiných rukou. 

Takhle to vypadalo s jejím rodinným životem. Žádná sláva, přesto přese všechno, byla normální holka, která vyrostla v NY. Milovala to tu. Zapadala mezi spolužáky, i když nutno přiznat, že nebyla nejoblíbenější hvězda školy, třeba jako Eruanno. 

Stelle však nevadil její nedostatek přátel, jelikož Ery zastoupil všechno. Prošel si s ní všemi možnými fázemi života. Může se pochlubit, že oba vyzkoušeli svůj první polibek, na sobě navzájem. Bylo jim oběma dvanáct let. Hned po tom zážitku, si oba dva půl hodiny čistili zuby a oplachovali ústa. Teď se tomu smějí. Ačkoliv je Ery velmi atraktivní, vždy byli jen přátelé.
Musela uznat, že v Erym našla vše, co by hledala u někoho, kdo by se měl stát jejím přítelem. Nikdy po tom neprahla. Ery jí vždy stačil. I když někdy měl vážně divné nálady. 

Asi před dvěma roky to začalo. Měla dojem, že před ní něco skrývá. Od té doby, co se skoro na týden ztratil z povrchu zemského a pak se vrátil a dělal, že se nic zvláštního nestalo.

V tu chvíli to začalo. Začal po ní házet stejné starostlivé pohledy, jako Amélie. Snažila si toho nevšímat. Pořád to byli dva nejbližší lidé, které na tomhle světě měla.

„Nemel blbiny. Nebudeme tam jen mi dva, aspoň tě dostanu do společnosti," při slově společnost zpozorněla. Kupodivu, přestože měla jen jednoho pořádného kamaráda, pobyt ve velké skupině lidí jí dělal dobře. Cítila se pak plná života, bezstarostně. Ery, jakoby tušil, že na ní, zrovna tímhle zapůsobí, na ni nevinně pokukoval.

„Tak dobrá," souhlasila Stella. Central zbožňovala. Jediná pořádná travnatá část v NY. Sice tam po setmění není moc bezpečno, avšak když je krásný den a slunce svítí, ráda tam chodí a sedá si do trávy, opřená o kmen stromu, společně s nějakou knihou. Nepochybně se tak zařídí i zítra.
Po večeři společně s Erym pomohla naskládat špinavé nádobí do myčky. Pak svého kamaráda odtáhla do zbrusu nově zařízeného pokoje a dožadovala se uznání, za provedenou práci. Ery se rozvalil na čerstvě povlečené posteli a rozhlížel se kolem sebe.

„Jako v lese," zabručel.

„Vždyť víš, zelená je moje," připomněla mu. Pomalým krokem došla k oknu. Dodávka už byla pryč, společně s krásným tajemným.

„Kam to zíráš?" ačkoliv jí Ery říkal o všech jeho mileneckých eskapádách, necítila se zrovna nejlépe, kdyby ona jemu měla vykládat o nějakém černovlasém klukovi, co ho tu špehuje za záclonou vždy, když se mihne kolem. Po pravdě, Stella s opačným pohlavím žádné zvláštní zkušenosti neměla. Zatím po nich ani netoužila. Vystačila si s knihami a svou vlastní představivostí.

„Stello? Jsi dneska nějak duchem nepřítomná, cítíš se dobře?" vyzvídal. Obrátila se k němu. Zamračeně se dívala do jeho modrých očí. Zase ta starostlivost.

„Je mi skvěle. Proboha, díváš se na mě, jakoby ses bál, že se každou chvíli zhroutím. Co tě pořád vede?" vyjela na něj. Už jí to vážně lezlo krkem, připadala si jak postižená, pod jeho zkoumavým pohledem. Stella se lekla, jestli to s tou příkrostí nepřehnala, ale Ery se na ni vědoucně usmál, ale nevyjádřil se. Ten kluk je už vážně nenormální. Protočila nad ním oči.

„Když máš tak skvělou náladu, já jdu na kutě. Rachel mě dneska vyčerpala. Dobrou Ellë," pobaveně na ni mrkl a odporoučel se. Pousmála se. On ji dokázal obměkčit. Ví, že když na ni použije tohle jméno, tak na ni jde správně. Ellë byla Stella. Říkala jí tak Amélie a pak začal i Ery. Líbilo se jí to. Znělo to zajímavě.

Potřásla hlavou. Oči jí padly na hřeben. Ležel na desce stolu. Nevzpomínala si, že by ho tam položila. A to se ho tak nahledala, on se takhle sám od sebe ukáže. Rychle ho popadla a začala si pročesávat dlouhé těžké vlasy. Byly vlnité, tmavě hnědé barvy. Amélie je ráda česala, když byla ještě malá holka. Nikdy jí nedovolila si je ostříhat, vždy jí zastřihla konečky. Nikdy nepoužila žádnou barvu, aby je přikrášlila. Samy o sobě, byly krásně lesklé, bez sebemenšího poškození. Nemusela o ně nijak zvlášť pečovat a pořád vypadaly zdravě. 

Díky jejich tmavé barvě vynikala neobvyklá barva jejích očí. Zajímalo ji, jestli je má po matce, nebo po otci. Nebo po obou.

Často přemýšlela nad její matkou. Nic o ní nevěděla. Dříve, když už byla dost stará na to, aby chápala tyhle vztahové věci, byla naštvaná. Na ni, že ji tu nechala a na otce, který se k ní ani nehlásil. Byla na tomhle světě úplně sama. Mohla být jen ráda, že se jí Amélie ujala, jinak by skončila někde v dětském domově. Přesto chtěla vědět něco o svém původu. Jako, kdyby tušila, že se v téhle otázce skrývá víc.

Zavřela oči. Pochybovala, že se někdy dozví víc. Odložila hřeben, šla se vysprchovat a pak do postele. Vzala si sebou Jámu a kyvadlo, od E.A. Poe. Trochu hororové četby před spaním.

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~