„Artemis věděla, že i když bylo bohů stojících na straně Háda méně než těch, co zůstali na Olympu, stále se jednalo o sílu, se kterou nebylo radno si zahrávat. Apollón. Hermés. Héra. Héfaistos. Hádés. A největší obavy měla právě z posledního jmenovaného. Bůh podsvětí a prvorozený syn Krona představoval nebezpečí, jehož rozsah Artemis zůstával utajen, což jej ironicky činilo ještě o něco děsuplnějším. Nechtěla se s ním střetnout, nedokázala mu čelit, a tak musela přijít s náhradním řešením. Najde někoho slabého. Někoho, nad kým bude mít jistotu výhry. A zlatý šíp nalezl svůj cíl."

***

Skrývala se. O Hermovi věděla, že je rychlý, možná až příliš rychlý, a aby se vše povedlo, potřebovala mít Artemis na své straně moment překvapení. A tak jen v tichosti vyčkávala, dokud nenastal ten správný čas. Napnula tětivu svého zlatého luku a mrštný posel bohů skončil přišpendlený u jedné ze skal, jejichž vrcholky halila mlha. Jeho hůl obmotána dvěma zlatými hady mu ležela u nohou, zatímco se mermomocí snažil volnou rukou osvobodit. Hermovy pohyby působily rychle a nepromyšleně. Panikařil. Nedalo mu moc práce poznat, kdo na něj ten šíp vystřelil, a toto zjištění ho dle všeho nijak nepotěšilo.

„A... Artemis," polkl, když se před ním jmenovaná objevila.

Volná ruka mu po tom oslovení padla k tělu, najednou nedokázal nic jiného než na ni s vytřeštěnýma očima zírat.

Artemis pokračovala v chůzi volným krokem. Nespěchala, neměla proč. Věděla, že jí neuteče.

„Není to osobní, Herme," sdělila mu přísným hlasem a obtočila mu prsty kolem hrdla.

Na odpověď se jí dostalo zděšené vypísknutí. Hermés se snažil alespoň částečně povolit sílu jejího stisku, ale nezdálo se, že by to něčemu pomohlo.

„Jen klid, ano?" napomenula ho. „Potřebuji zjistit, jak se dá bůh přivést do bezvědomí. A ty mi s tím pomůžeš. Ať se ti to líbí, nebo ne."

Zatracená věštba, dodala v duchu a poté ještě o něco zesílila své sevření. Athéna jí zkrátka nemohla zanechat výraznější vodítko než těch pár řádků, že? A ona to teď musí řešit. S touto myšlenkou Herma opět pustila. Jednou rukou se chytila půlměsíčního přívěsku, který jí visel kolem krku, a ve druhé si nechala zhmotnit další ze svých zlatých šípů.

„Ar... Artemis," zakoktal Hermés a věnoval jí prosebný pohled. „Víš, že tohle... nemusíš," polkl při pohledu na nově zhmotněný šíp s velice ostrým hrotem, se kterým se rozhodně nechtěl blíže seznámit. „Určitě se můžeme nějak domluvit, vždyť se známe už tak dlouho."

„Jsme nepřátelé, Herme," odsekla, zatímco na šíp v dlani zírala jako ve snu. Má to udělat?

„Nepřátelé? To slovo zní ošklivě, řekněme, že jsem pouhý zastánce opačného názoru," pousmál se. „Artemis, ty tohle vážně nemusíš dělat."

Musí to udělat.

„Nemusíme spolu bojovat."

Není cesty zpět.

„Vždyť jsme přeci přátelé."

Udělá to.

„Je mi to líto, Herme," řekla nakonec a opět jej přitiskla na skálu. „Nyní jsi jen ten nepřítel."

Její poslední slova se ztratila ve vlně křiku, která se vlivem šoku i bolesti vydrala z Hermova hrdla. Artemis hrot šípu zarazila do zranitelného místa na hlavě, které jeho okřídlená přilba nekryla. Oko. Za normálních okolností smrtící rána, v případě bohů jen nevyslovitelná bolest.

Hermés si držel ruku na ráně, ze které tekla zlatá tekutina, jež mu skrápěla prsty a dopadala na zem. Jeho prvotní křik velice rychle ustal a on ze sebe po chvíli dokázal vydat jen přerývané funění střídané tichým vyděšeným syčením. Artemis však na nic z toho nebrala ohledy. Ji zajímalo jen to, zda způsobená bolest dokáže zahltit hlavu natolik, že se tělo samo vypne. Bůh v bezvědomí, přesně to potřebovala. Jedině tak jim Hádés neuteče a celý ten nesmyslný konflikt jednou provždy skončí.

„Pořád jsi při smyslech," okomentovala stav věcí pro sebe. „Budeme muset zkusit něco jiného."

„Ar," vydechl a ona mu přiložila dlaň na ústa.

„Ššš, potichu," zašeptala a ve volné ruce se jí zformovalo lano, kterým mu svázala nohy. „Vezmu tě na klidnější místo a tam to vymyslíme. Dost možná to zabere několik pokusů, ale přijdu na to."

„Bolí... Bolí to," hlesl, zatímco se držel za poraněné oko.

Na odpověď jen stiskla čelisti k sobě. Již nebylo cesty zpět, musí to dokončit. Poté, co odstranila šíp ze skály a svázala mu i zápěstí, si mladíka přehodila přes rameno jako pytel obilí odhodlaná dokončit ono experimentování na jiném místě, kde nebude tak na ráně. Tehdy ji však oslovil někdo další.

„Artemis?" zazněl za jejími zády hluboký hlas a ona sebou trhla.

„Co tady chceš?" prskla při pohledu na rusovlasého muže, jenž ji s ustaraným výrazem pozoroval.

„Měl jsem pocit, že... Co to tady provádíš?" zaváhal, zatímco nespouštěl oči ze zuboženého posla bohů.

„Ukončuju válku, to bys jako její bůh měl poznat, ne?"

„Ale proč zrovna Hermés?" pokračoval Áres do jisté míry chladným tónem, přesto se mu v očích zračila starostlivost.

„Nepřátele si nevybírám," sdělila mu stroze, zatímco jí Hermés na rameni párkrát vzlykl a škytl. „A teď mi pomoz, nebo jdi z cesty. Už tak mám za sebou dost náročný den, nemám zájem o další starosti."

„Rozumím," zamumlal Áres. „Jak ti tedy můžu pomoci?"

***

Hermés skončil v hlubinách jeskynního komplexu, kde byl odložen u jedné z chladných stěn. Áres ho zbavil šípu a na ránu mu přiložil obvaz, aby urychlil hojení, ovšem žádná slova díků neobdržel. Posel bohů seděl v naprosté tichosti nalepený u zdi a se sklopenou hlavou si nervózně žmoulal spoutané ruce.

„Nějaké novinky?" zamručela Artemis, která se za Árovými zády znenadání zjevila a z nějakého důvodu působila velice dopáleně. Dopáleněji než předtím, a to již bylo co říct.

„Oko má zavázané," odpověděl a obrátil se zpět k Hermovi. „Jak se cítíš?"

„Už mi bylo i lépe," hlesl na odpověď. „A tady Artemis se zmínila o tom, že na mě budete zkoušet nějaké... pokusy," zašeptal. „Proč?"

„Naše důvody znát nepotřebuješ," vložila se do toho příkře, zatímco se jí v ruce zjevoval jeden zlatý šíp za druhým.

„Jen bych rád věděl, o co vám jde," nadhodil Hermés s lehkým úsměvem. „Kdoví, třeba bych vám pak mohl lépe pomoci."

„Tak určitě," odfrkla. „Věř, že to jediné, co od tebe potřebujeme, je, abys tady v klidu seděl."

„Ach, tak," pousmál se. „Takže tu mám posedávat, zatímco vy budete vymýšlet způsoby, jak mě dostat do bezvědomí?"

„To jsem nikdy neřekla."

„Ale ano, něco jsi naznačila tam u skály," pokračoval Hermés s jistou lehkostí. „Víš, umím být velice vnímavý."

„Jistěže," procedila mezi zuby.

„Hmm, takže vy nás chcete... uspat?" pokračoval spíše pro sebe. „To je vážně rafinované, ne, že ne. Ale co přijde pak? Však víte, šlofík je hezká věc, ale jistě nevydrží věčně."

„Nejde nám o vás, jen o Háda," zamručela. „Ne, že byste si to vězení tedy také nevysloužili. Všichni do jednoho jste kriminálníci."

„Jistě, jistě," přikývl. „A já jako ochránce zlodějů mám to privilegium užít si celu jako první?"

„Ne, ty jsi jen nejslabším z Hádových následovatelů," odsekla. „Snadný terč."

„Myslíš si, že jsem slabý?" pousmál se.

„Ne, to ne. Myslím, že jsi nejslabší," opravila ho.

„Drahá Artemis, tvá slova bolí stejně jako tvé šípy," pokračoval Hermés zvesela. „Prý slabý, a to v jakém ohledu přesně? Dejme si závod okolo světa a roznesu tě na sandálech. No, vidíš, a to by se vlastně dalo velice snadno realizovat! Rozvažte mě a dáme si něco krátkého. Třeba maraton! Kdo vyhraje, ten bude moct jít domů, co ty na to?"

„Myslíš, že ti na tuhle habaďůru skočím?" odfrkla.

„Ale za pokus to stálo, ne?" pousmál se Hermés a zadíval se na zmuchlaný papírek, který svírala v jedné ruce a poté na šípy, které se nahromadily v té druhé. „Vy mi teď ublížíte, že?"

„To ne," zavrtěl hlavou Áres. „Víš, že ne, Herme. Vždyť jsi jako můj bratr."

„S Diem je tu vázaný kde kdo," odsekla Artemis. „Příbuznost tu není překvapení, spíše jen denní rutinou. A teď se koukej sebrat, jsi snad bůh zuřivé války, ne? Tak kde je to tvé pověstné běsnění? Ta tvá krvelačnost?!"

„Hermés si jen vybral špatnou stranu!" bránil ho. „Nenechám tě mu ublížit."

„A kdyby byl na jeho místě Hádés?" zamumlala, zatímco v prstech ještě stále žmoulala text, v němž hrál právě vládce podsvětí tu hlavní roli.

„To by byla jiná. Ten mizera to rozpoutal, bude mi potěšením to celé skončit."

„No, vidíš, tak si představ, že tu místo něj sedí Hádés a bude. Nebo ještě lépe, chceš Háda? Tak ho taky dostaneš. Co kdybychom tady našeho posla bohů využili jako návnadu?"

„Aha, myslím, že vím, kam směřuješ," zamumlal Áres a zadumaně si prohrábl vous. „Jistě, to se mi líbí."

„Počkat, počkat, jakou... návnadu?" hlesl Hermés.

„Takovou, která nám vašeho velitele vydá na stříbrném podnose," ušklíbla se Artemis.

„Ale to ne!" vyhrkl, a přitom začal zběsile vrtět hlavou. „Ne, ne, ne, jestli máte nějaké testy, pokusy, jakékoli školní experimenty, tak to zkuste na mně, ano?" dodal a vyškrábal se na nohy.

„Sednout," přikázala, ale nezdálo se, že by ji posel bohů poslouchal.

„Budu vážně užitečný zajatec, opravdu!" pokračoval Hermés a odhopskal k ní. „Budu vás poslouchat a... Ani fňukat vám tady nebudu, slibuju!"

Jakmile to dořekl, tak se mu zamotaly nohy a on padl na Artemis, kterou s sebou strhl na zem.

„Jen... Jen z toho ostatní vynechte, ano?" dodal prosebným tónem, zatímco na ní ležel, a ona ho ze sebe otráveně odstrčila.

„Poslušný zajatec, tak určitě," sdělila mu s jistou jízlivostí. „Měl jsi jen jeden úkol. Sedět na místě a ani to jsi nezvládl," zamručela, a zatímco ze země sbírala šípy, Hermés se opatrně stáhl zpět ke zdi.

„Máš tu jeho hůl?" obrátila se směrem k Árovi, který přikývl. „Dobře," zamumlala a nechala šípy zmizet, aby měla obě ruce volné.

„A... Artemis?" hlesl Hermés, když viděl, jak se k němu bohyně přibližuje, a o něco více se u stěny přikrčil. „Co..."

Artemis neodpovídala, jen se sehnula a zula mu jeden z okřídlených sandálů.

„Tu hůl," přikázala a Áres jí ji bez řečí předal. „Nechám to těm rebelům před vstupem do podsvětí jako malý dáreček."

„A nemám tam zajít já?" zaváhal Áres. „Vždyť... co třeba ten Kerberos? Ten může být nebezpečný, co jsem pochopil, tak z toho psiska má hrůzu dokonce i sám Zeus. A pokud se ho bojí on, nemyslím si, že bys měla riskovat."

„Takže podle tebe je větší šance, že pekelného psa vyřídíš ty než já?" ušklíbla se. „Ne, tento vzkaz jim tam zanechám osobně. Jen ať můj bratr s ostatními ví, co všechno je v sázce."

A tak Artemis dospěla k rozhodnutí. Hermés by byl šikovný zajatec, to jistě, ale kdoví, zda by za jeho pomoci opravdu přišla na to, jak bohy zbavit vědomí a tím nad nimi i finálně zvítězit. Jedno však věděla s jistotou. Hádés své kumpány nikdy neopustí.