„Trójská válka trvala deset let, jež se na bojišti zdály být věčností. Jednotlivé dny, týdny, měsíce se postupně slévaly, a zatímco svět okolo kráčel kupředu, účastníci sporu jako by zamrzly v čase.
Deset let, přesně tolik bylo ukradeno ze života všech přeživších, a to nehledě na stranu, kde se nacházeli. Deset let, něco takového z pohledu historie působí snesitelně. Jakmile se na jakoukoli událost dá nálepka času, veškerá její hrozivost ztratí na intenzitě, protože člověk zkrátka ví, že se jedná o ohraničený kousek minulosti, který má svůj začátek i konec. Avšak Trójané ani Řekové tuto znalost neměli. Tehdy ani jedna strana netušila, kdy a ani jak to všechno skončí. Zda to vůbec někdy skončí."

***

„Málem mi ho zabili," vydechla Afrodita s jistou vyčerpaností, když se vrátila zpět na Olymp. „Ten Meneláos je zatraceně silný, skoro mi tam toho krasavce rozmačkal!"

„A spor o Helenu zůstává nevyřešený," doplnila ji Athéna zamyšleně.

„Ale tak... Já to vážně nechápu, proč si prostě nenajde jinou?" pokračovala Afrodita ukřivděně. „Tohle už je příliš, já to nedávám!"

„Copak?" zasmála se Artemis. „Chceš mi snad říct, že ten tvůj fešáček neobstál proti samotnému králi Sparty? Jak šokující. Možná by bylo lepší přestat Parida tak moc urputně chránit a nechat smrtelníky, ať si to mezi sebou vyřeší sami."

„Omyl," vložila se do toho Héra ze svého trůnu. „Ten člověk si musí uvědomit tíhu svých rozhodnutí, což mi připomíná: Athéno," oslovila bohyni moudrosti, „na slovíčko, prosím."

Jakmile ta slova Artemis zaslechla, věnovala bohyni moudrosti jeden velice intenzivní „hlavně s ní nikam nechoď" pohled. Celý Olymp věděl, že si před časem Héra podobným způsobem vypůjčila i boha války a výsledek tohoto soukromého rozhovoru se do toho chudáka propsal natolik, že když s ním skončila, nesl si Áres ještě několik dní zasmušilý výraz, který ani Hermés svým vtipkováním nedokázal zaplašit. A něco takového se rozhodně nesmělo brát na lehkou váhu!

Bůh války poté nějakou chvíli stranil Řekům, avšak poté změnil názor a postavil se za Trójany. To Artemis nepřekvapilo, Áres byl znám tím, že rád mění strany, aby války a s nimi spjaté krveprolití prodloužil. Přesto i někoho takového dokázala Héra jedním rozhovorem zlomit a tato „na slovíčko" fráze tak přirozeně představovala strašáka, před kterým se měli všichni bohové na pozoru.

Jenže Athéna ji ten den vážně následovala. Zdálo se, že přesně ví, co po ní bude Héra chtít a nebránila se tomu. A to byl začátek konce.

***

„Ten den, kdy si tě k sobě Héra zavolala," povzdychla si Artemis k hvězdnému prachu. „Byl to ten samý den, kdy se Řekové rozhodli, že návrat Heleny již nebude prioritou. Že válka ustane jen zničením Tróje. To byl tvůj nápad, že?"

„Ptáš se, a přitom tu odpověď již dávno znáš," sdělila jí Athéna se skleslým úsměvem.

„Ale proč jsi to tehdy udělala? Myslela jsem, že..."

„Že co?" pousmála se. „Válka o Tróju je složitější, než se zdá, Artemis. Jedná se o příběh velké lásky, to jistě, ale také bolesti, zrady i strategie. Bohové se tehdy přesouvali z jedné strany na druhou, jednou přáli Trójanům, jindy zase Řekům. A ano, tehdy jsem vážně pomohla odhalit ty pravé motivy, tu dobyvačnost i touhu po moci. A stačil mi na to jen jediný šíp. Onen lučištník spartského krále nezabil, jen vyslal potřebný signál, který Řekové využili ve svůj prospěch."

„A co ten ohromný dřevěný kůň, no?" ušklíbla se Artemis. „To byl taky další z tvých signálů?"

„V tomto případě se jednalo o přímý rozkaz Dia, nemohla jsem jinak. Musela jsem ten spor vyřešit jednou provždy."

„A vybrala sis, že Trója padne."

„Nejednalo se o výběr, Artemis. Někdo prohrát musel a poté, co zemřel její korunní princ a též největší obránce, dávalo smysl, že pro Trójany tento konflikt nedopadne vítězně. A pokud se nemýlím, tak i ty jsi do té války jednou vstoupila. Pamatuji si, že jsi na začátku Řekům zabránila ve vyplutí. "

„To ano," přikývla s jistou nevolí.

Kdoví, možná, že kdyby Artemis vytrvala, tak by k žádné trójské válce nikdy nedošlo. Nebo by tomu nakonec stejně nezabránila, ale za všechnu tu krev by nesl odpovědnost někdo jiný. Jenže ona je nezdržovala proto, aby někoho chránila, ne, její důvody stály na mnohem prostších základech. Vedoucí Řeků známý jako král Agamemnon ji zkrátka jen urazil. Chlubil se, že je lepším lovcem než ona, a dokonce zabil jednoho z jejích posvátných jelenů, něco takového se neodpouští! A opět se dostavil ten hněv. Tehdy Artemis ovládla počasí a moři zavládlo bezvětří. Pokud neměli Řekové v plánu do Tróje doplavat, musel král zpytovat svědomí a dokázat, jak moc svých činů lituje. Nutno dodat, že Artemis nepatřila k troškařům a jednalo se o jednu z nejvyšších cen, kterou mohl zaplatit. Lidská oběť v podobě jeho dcery, nic jiného nebyla ochotna přijmout a teprve poté, co dívčina krev skrápěla palubu lodi, jim umožnila vyplout. Žádné oko za oko, zub za zub v tomto případě nefungovalo. Artemis by to definovala spíše jako: Ty mi vezmeš oko, já tobě hlavu. Jedině tak měla jistotu, že se dotyčný o nic dalšího nepokusí. Respekt schován za strachem, který se bude v očích proviněného zračit až do konce života, přesně to vyžadovala. A přesně to se jí také dostávalo.

„Sama ses ale poté do záležitostí války o Tróju nijak nezapojila," pokračovala Athéna zadumaně. „Tak proč ti její pád tolik vadí? Je to snad kvůli Apollónovi, který tam měl chrám, nebo..."

„O to město mi nikdy nešlo," odsekla. „Trójané nebo Řekové, obě strany byly stejně příšerné a ať už by vyhrál kdokoli, bylo by to vlastně jedno, jenže potom..."

Potom přišel Hádés, dořekla v duchu, ale nahlas nic nevyslovila. Právě událost trójské války přivedla vládce podsvětí na Olymp. Tehdy jim tam přednesl dojemný monolog o tom, jak s sebou vměšování do lidských záležitostí nepřináší nic jiného než zkázu a že by s tím měli přestat a stáhnout se do ústraní. Zkrátka samé nesmysly.

„Asi vím, kam míříš, Artemis," povzdychla si Athéna. „Ale věř, že ta doba nebyla snadná pro nikoho a já tehdy nechala Řeky vyhrát jen z jediného důvodu: dávalo to smysl. Ukončení konfliktu zničením Tróje představovalo jasný a definitivní způsob. Nikdo nemohl mít pochyby o vítězi."

„Olymp by se od tebe mohl v lecčem učit, co?" zamručela. „Máme vážně kliku, že ses při naší válce k nikomu nepřidala. Hádám, že druhá strana by čelila něčemu horšímu, než je dřevěný kůň, že? Co bys na nás zkusila? Jen povídej, jak bys tu naši válku definitivně ukončila?"

„Já... nevím," zamumlala. „Proto jsem také zůstala neutrální."

„Ne, tys nezůstala neutrální," odsekla. „Sama jsi to před chvílí řekla, tys utekla. Utekla jsi a nechala mě samotnou. A zatímco já jsem musela udělat všechnu špinavou práci, tak ty sis ve svém útočišti plánovala svoje proroctví pro šťastnější chvilky!"

„Počkej, o jaké špinavé práci tu mluvíš?" zaváhala.

„Olymp byl ve válce, která nevlastnila pravidla, Athéno. A já tehdy měla vztek."