„Při válce obvykle nejvíce trpí ti, kteří si ji nepřáli."

***

Zatímco ostatní bohové čekali na Háda u vstupu do podsvětí, Héra zůstala stát před dveřmi trůnního sálu a samou nervozitou si div neukousala nehty na rukách. Osud Olympu spočíval na bedrech jednotlivce, který se nyní musel rozloučit s osobou, jež mu byla nejbližší. A něco takového dokáže zapůsobit i na ty nejvyrovnanější osoby.

„Hotovo?" zeptala se, když se dveře sálu otevřely a on celý pobledlý stanul na prahu. Mizel jí před očima, a to to ještě ani pořádně nezačalo. „Nemusíš se bát, ono to vyjde," dodala ve snaze ho uklidnit, přesto jako by její slova pozbývala významu.

„Jak si tím můžeš být tak jistá?" vydechl. „Vždyť já ani netuším, jak tu věštbu Athéna myslela. Jediné, co vím s jistotou, je, že mám skončit ve vězení. Ale co pak? I sebemocnější bůh Kronův zámek nikdy nepřekoná. Něco takového je nemožné a já... Jak bych mohl něco takového dokázat, Héro? Já přeci nejsem všemocný a už vůbec ne ten nejsilnější. To vy jste mi umožnili dojít tak daleko a bez vás... Bez vás jsem nic."

Existovalo jen několik bytostí, kterým Hádés kdy přiznal svou slabost, ženské trio v podobě Persefony, Káfsi a Héry. Právě té poslední jmenované se kdysi svěřil jako první. Tehdy společně s ostatními pobýval v otcově žaludku a snažil se vymyslet, jak to udělat, aby byli opět svobodní. Musel je zachránit. Jednalo se o jeho povinnost jako nejstaršího syna Titána. Už jen to, že vůbec dovolil, aby je otec pohltil, považoval za jedno ze svých největších selhání, avšak v té době byl ještě dítě. To jeho neúspěch do jisté míry omlouvalo. Nyní se jako malý kluk jen cítil.

„Pokud má někdo překonat nepřekonatelné, jsi to ty," sdělila mu Héra s jistým povzbuzením.

„Kdyby tě tak slyšel bratr," povzdychl si. „Zeus by to nenesl snadno."

„Vždycky na tebe žárlil," pousmála se. „A já se mu nedivím. Z nás všech máš to největší srdce právě ty, Háde. Neznám nikoho jiného, kdo by byl ochotný pro ostatní riskovat tak moc, a přitom z toho mít tak málo."

„Nesmysl, samozřejmě, že z toho budu mít velký zisk," ušklíbl se.

„Opravdu?"

„Ano, třeba mi po tom všem konečně přestanou duše smrtelníků fňukat. Nebo budou alespoň naříkat v nějaké únosnější míře."

„Háde, Háde, Háde," zavrtěla nad ním pobaveně hlavou. „Vidíš? A proto tě mám ráda. Proto stojím na tvé straně, ochotná bojovat s tebou i za tebe. Říkáš, že bez nás neznamenáš nic, ale ve skutečnosti jsi mnohem silnější, než si myslíš. Věř mi, to vězení nemá šanci. Na nás je i umění Titánů krátké a s tou věštbou od Athény budeme k nezastavení!"

Tvrdohlavost. Pokud Héru něco definovalo, byla to právě tvrdohlavost společně s přesvědčením, že jen ona má pravdu. Neschopnost i neochota vnímat pohledy druhých však mnohokrát zavinily, že nakonec nezáleželo na tom, zda vážně měla pravdu, či se mýlila. Obvykle trpěli úplně všichni a když se do toho všeho ještě vmíchala její vznětlivost i touha po pořádku, pak se již dalo mluvit o zkáze globálních rozměrů. Héra nešetřila nejrůznějšími prokletími, intrikami a její schopnost stvořit rafinované plány pomsty by mohla hravě konkurovat fantazii Dia při vymýšlení barvitých trestů. A i když si v mnoha případech dokázala uvědomit, jak zle reagovala, zkrátka nedokázala přestat. I když věděla, že se spletla a že to, co dělá, je vlastně špatné, musela to dokončit. Musela vyhrát.

Pýcha. Místo aby chránila posvátný svazek těch, co se milují, degradovala svou pozici jen na pomyslnou metlu nevěr. A jistě, okolí ji vnímalo jen jako manželku nejvyššího z bohů, zhrzenou ženu bojující o Diovu přízeň, zbavující se jeho milenek a dětí, které z těch pletek vzešly, ale Hádés v ní vždy viděl něco víc. A nakonec to spatřila i ona. Z pýchy se stala odhodlanost, z tvrdohlavosti starostlivost. A ona cítila, že může konečně stanout Hádovi po boku a být mu oporou stejně tak, jako byl on tou její.

„Přemýšlela jsem o té věštbě, víš?" chopila se opět slova. „A Athéna nám vlastně dává slušný návod jak vyhrát. Krok číslo jedna: necháme se zavřít. Krok dvě: utečeš z vězení. Krok tři: zjistíš, jak nás dostat ven. Krok čtyři: slavíme!"

„Tohle všechno zní krásně, ale problém je, že to vše ztroskotává už u druhého kroku. Uniknout z moci Kronova zámku se zdá být nemožné, vždyť sama Athéna píše, že jej žádný z bohů nepřekoná. Jak by tedy mohl někdo jako já..."

„Také tomu zámku nebude čelit žádný bůh," sdělila mu Héra se šibalským úsměvem. „Ve věštbě se mluví o nejlepším příteli, pamatuješ? Myslím, že Kerberos je na tento úkol perfektní."

„Opravdu?" zaváhal. „Ale jak by mohl pekelný pes... To se mi nezdá správné," řekl nakonec.

„Zkus mi v tomhle věřit, ano?" pousmála se.

„Tak dobře, ale... I kdyby to náhodou bylo ono, tak Zeus něco takového nikdy nedovolí."

„Pak si na něj došlápnu."

„I z vězení?" ušklíbl se.

„Jistěže. Ještě jsem neslyšela o zámku, který by chránil před rozzuřenou manželkou," zasmála se a opatrně ho vzala za ruku. „Spoléháme se na tebe, Háde. My všichni. Osud Olympu i lidí spočívá na tvých ramenech a já vím, že nezklameš."

„Takže hlavně žádný stres," povzdychl si s lehkým úsměvem.

„Přesně tak. A teď pojďme, ostatní už na nás čekají. Tohle je náš velký den."

„Den, kdy nás všechny zavřou."

„Tak si ho pojďme užít do poslední vteřiny."