„Každá akce vyvolá reakci, tak zní jedno z hlavních pravidel života, vesmíru a vůbec. Avšak ne vždy musí každá reakce nutně odpovídat významu akce. Napadení Herma sice samo o sobě sloužilo jako účinný hybatel dění, ovšem co se týče odpovědi..."

***

Artemis netušila, co se Hádovi honilo hlavou, když před vstupem do podsvětí nalezl Hermovu zlatou hůl, na níž visel opuštěný okřídlený sandál. Jaká byla jeho reakce? Jednalo se o údiv? Strach? Lítost? Ať se to již odehrálo v jakémkoli duchu, nakonec do trůnního sálu Olympu skutečně vstoupil nový návštěvník. Přes hlavu měl přehozenou černou kápi a jeho krok byl rázný, přesto pajdavý.

„To jsou mi ale hosté. Vítej, kováři," ušklíbl se Zeus, když Héfaista spatřil. „Můj bratr nedorazí?"

„Nejsme hlupáci," sdělil mu Héfaistos s jistou odměřeností, a přitom stočil pohled na stranu sálu, jako by tam někoho hledal. „Pokud by sem Hádés přišel, už by také nikdy nemusel odejít."

Zeus na to nic neodpověděl, jen mu věnoval další ze série pobavených úšklebků a poté pohlédl na Artemis.

„Řekni jim, že mohou vstoupit," oznámil jí a ona přikývla.

Nastal čas odkrýt jejich karty a netrvalo dlouho, než se v sále objevili další dva bohové, Áres v doprovodu Herma, který měl oko již zdravé, ovšem jeho krok byl podobně jako ten kovářův též pajdavý. Ne však následkem zranění, svůj podíl na tom nesla hlavně chybějící bota.

„Herme!" rozzářil se Héfaistos. „Jsi v pořádku?"

„Ano-no," zakoktal a věnoval mu lehký úsměv. „Je mi dobře. Nic... Nic mi neprovádí."

„Opravdu? Ale počkej, něco jsem ti přinesl," řekl a natáhl ruku k opasku.

Tehdy však jednal Áres.

„Žádné předávky," sdělil mu přísně a stáhl Herma za sebe. „Viděls, cos potřeboval. Můžeš tomu svému samozvanému veliteli vyřídit, že je tady Hermés v bezpečí."

„Ale já myslel," začal kovář, ale Áres mu do toho opět skočil.

„Tak radši nemysli, nemáme na tebe celý den."

„Vždyť je bosý," dořekl svou myšlenku. „Chci mu jen vrátit jeho sandál. To snad můžeme, ne?"

„Hmm."

Áres na to nic dalšího neodpověděl, jen držel tvář v přísném výrazu a teprve když se na něj Hermés obrátil s prosebným pohledem, tak svolil a dovolil mu, ať si pro botu dojde. A tak se Hermés s tichým „juch" rozeběhl k Héfaistovi, kterého ihned pevně objal.

„Ničeho se neboj, my tě v tom nenecháme," zašeptal kovář a vtiskl mu botu do dlaní. „Pomůžeme ti."

„Ale oni chtějí Háda vydírat," hlesl. „Nesmíte to dovolit."

„Ale pak ti ublíží!" sykl. „A něco takového nemůžeme – "

„My vás slyšíme," vložil se do toho Zeus. „A řekli jsme snad dost jasně, že mu tu botu můžeš předat, ne si tu vylévat srdíčko. Teď od sebe odstupte."

„Ale..." Héfaistos se chystal dát do protestu, ovšem Hermés ho zarazil.

„Díky, že jsi sem přišel," pousmál se a pohled mu sklouzl ke kladivu, které se kováři houpalo u pasu. „Opatrujte se a žádné blbiny," dodal a přešel zpět k bohu války.

„Možná nastal ten pravý čas," promluvil opět Zeus, „abyste zhodnotili své šance. Tuto válku nemůžete vyhrát."

„Války nemají vítěze," odsekl Héfaistos a poté jeho pohled padl na Afroditu, která ho již nějakou chvíli se smutnýma očima pozorovala.

Tehdy na moment ztratil dech a musel vynaložit veškeré úsilí, aby se udržel alespoň zčásti funkční, myslící bytostí. Afrodita. Bohyně krásy a lásky, jeho žena a taktéž i osoba, kterou celou dobu tak urputně hledal. Již při vstupu na Olymp cítil její přítomnost, plátky růží visely ve vzduchu a zatemňovaly mu úsudek, každý z jeho smyslů. Tak moc mu chyběla. Tak moc ji chtěl mít ve své blízkosti. A jistě, události týkající se ztraceného sandálu mu na moment umožnily na všechno kolem zapomenout, ovšem nyní... Vůně růží se vsakovala do vláken jeho kápě, pronikala do vlasů, vousů, zachytávala se mu na kůži a způsobovala mrákoty. Afrodita. Jen zvuk jejího jména způsobil, že se mu silné, ocelové paže začaly třást, jako by byly z rosolu. Pamatoval si na jemnost její kůže, které se žádný okvětní plátek nemohl vyrovnat. Vzpomněl si na její pohled, který uměl být vřelý a láskyplný, ale zároveň v sobě dokázal skrývat ostrost trnů.

„Války nemají vítěze," zopakoval Héfaistos svou myšlenku. „Jen jednu stranu, která je méně zničená. Nakonec ale trpí úplně všichni."

„Hermés tu s námi zůstane po dobu jednoho lidského týdne," pokračoval Zeus, jako by jej neslyšel. „Pokud sem můj bratr nedorazí, bude to právě Hermés, který skončí potrestán za vás všechny. Stane se exemplárním příkladem."

„A vy se divíte, že proti vám vedeme rebelii," zamručel Héfaistos.

„Kroť svůj jazyk, kováři. Již jen to, že se tu s vámi vybavuji, je důkazem mé boží trpělivosti!"

„Máme to ale štěstí," odfrkl. „Taky bys mě rád připoutal ke skále a nechal orla vyzobávat moje vnitřnosti?"

„Pokud nám nevydáte Háda, pak to v případě Herma dost možná udělám. Nebo ne, nerad se opakuji. Vymyslím něco jiného," zavrčel Zeus. „Něco, co zaručí, že už se proti mně nikdo nevzbouří. Zvlášť ne mé vlastní děti!"

„To ale není fér," zazubil se na něj Hermés. „Na světě neexistuje prakticky nikdo, kdo by ti nemohl říkat taťko!"

„Poslední varování, Herme," osočil ho Zeus, kterému nemohlo uniknout, že v sobě bohové po zaslechnutí tohoto neformálního oslovení počali dusit smích.

„Promiň, ale když ono je to vážně těžký," pokračoval Hermés s lehkou provokací. „Vždyť ty máš děti úplně všude! Vím to, obvykle jim za tebe rozesílám přáníčka."

„Sedm dní, kováři," pokračoval Zeus přísným tónem. „Nenuťte mě k tomu."

Héfaistos na to nedokázal nic odpovědět, a tak se jen otočil a zmizel z Olympu stejně rychle, jako se objevil. Růže ho doprovázely s každým krokem a vzdálenost na tom nic neměnila. I kdyby Afrodita stála na samém konci světa, vycítil by ji. Ta vůně zůstávala stejně silná, intenzivní, sladká... Přesto mu nyní něco uvnitř dávalo ochutnat i hořkost. Možná to způsobil ten lehký úsměv Herma, který mu připomínal, jak moc ho vlastně zklamal. Nedokázal jej dovést zpět k ostatním, a i když si přál věřit, že Zeus nepodnikne žádné drastické kroky, znal vládce bohů natolik, aby věděl, že ten je schopný všeho.

---

Nevím, jestli to jde poznat, ale Dia nemám ráda. Jakože vůbec ne a díky tomu se ten příběh píše sám. "Diakritika" je vskutku motivace, děti! XD