Trvalo jí dvacet let, než přišla na způsob, jak provést svůj plán.

Armela Nekerdová, třiačtyřicetiletá česká vědkyně, jíž média označila za blázna, si sama financovala svůj projekt. Přes den den pracovala jako každý druhý, ale v noci vynalézala sama pro sebe. Poté, co jí ostatní zničili kariéru vědkyně se musela nějak uživit a vzala tedy práci ve vývoji léčiv.

Tvrdila, že je možné přivést člověka zpět ze světa mrtvých. Nikdo jí nevěřil, samozřejmě. Vysmáli se jí a prohlásili to za nemožné. Jakmile člověk zemře, není možnost jej oživit.

Stála si však za svým a po celých dvacet let pečlivě pracovala, vymýšlela různé kombinace látek. A podařilo se – ve sklepě svého strohého domu vynalezla sérum, které člověka přivede zpět k životu. Samozřejmě, že to mělo hned několik háčků, ostatně nevěděla, co to způsobí. Ale byla vědec – a potřebovala vyzkoušet na člověku, jestli sérum bude fungovat.

Jeden z háčků spočíval v tom, že se do séra musela přidat krev žijícího příbuzného, jakkoli vzdáleného.

Ona se rozhodla, že má-li se navrátit na vědeckou dráhu, tak se vší parádou. Za svého pokusného králíka si nevybrala žádného mrtvého příbuzného z tohoto nebo minulého století.

Ne, ona zašla ještě mnohem dál. S pomocí historiků a testů DNA zjistila, že v ní koluje šlechtická krev. Přesněji řečeno krev dvou českých šlechticů; Kryštofa I. ze Švamberka a Anežky z Kolovrat, jeho manželky.*

Další háček spočíval v tom, že osoba, jejíž krev se užívá v séru, musela být stejného pohlaví, jako osoba, jíž chtěla probudit.

Kryštof byl pohřben v bechyňském klášteře. O místě pohřbení jeho manželky se dlouho nevědělo. Vlastně se na to přišlo až před dvěma lety, kdy čirou náhodou objevili skrytou hrobku u hradu Zvíkova. Tělo bylo mumifikované, tím pádem v dobře zachovalém stavu. Exhumace a přesun těla úřady zakázaly, což jí nahrávalo.

Vlastně se vkradla na území hradu. Nebylo to nic jednoduchého, když s sebou musela tahat všelijaké vědecké náčiní a hlavně se musela mít na pozoru, ale podařilo se jí to. Ve skutečnosti to bylo až moc snadné.

Pod rouškou tmy procházela lesem obklopující hrad a mířila k hrobce. Naplánovat celou akci do veškerých detailů jí trvalo pár měsíců. Připravila si záložní plán i záložní plán záložního plánu, pro všechny případy. Nemohla si dovolit selhání, natož pak aby ji chytili. Nejen, že se právě dopouštěla hned několika trestných činů, ale patrně by jí i zakázali vědeckou činnost. Její výzkumy by zabavil stát a pravděpodobně by si je přivlastnili jiní vědci, kteří se k nim ‚čirou náhodou' dostali.

Riskovala všechno a selhání nepřipadalo v úvahu. Šla na vlastní pěst, neměla společníky ani asistenty. Hrozilo, že by ji mohli zradit, ačkoli kdyby jich bylo více, celá akce mohla být snazší.

Hrobka byla malá stavba nacházející se v zadní části hradu. Z jedné strany se dotýkala zdiva značně vyšších hradeb. Celá budova byla porostlá různými ovíjivými rostlinami, díky nimž se úplně ztrácela z dohledu. U vstupu byly prosekané průzkumným týmem, odhalovala se vcelku zachovalá konstrukce. Hrobka neměla žádná okna a dveře byly pokryté masivními pláty železa, teď navíc ještě zabezpečené mřížemi. Kamery zde nebyly žádné.

Shodila ze zad batoh. Připravovala se opravdu dlouho a o mřížích věděla úplně vše. Z jakého kovu jsou, jak jsou tlusté. Podle toho si také připravila extrémně rychlou a silnou žíravinu. Zacházela s ní opatrně, ačkoli bez rukavic. Odšroubovala víko zabezpečené nádoby, v níž látku uchovávala, a rychle ji chrstla na mříže. Obezřetně poodstoupila, když se mříže za tichého syčení začaly rozpadat. Žíravina si do půlminuty prožrala díru v zabezpečení a ona rychle vytáhla druhou nádobku s jinou tekutinou, která účinky kyseliny zarazila a látku stabilizovala, aby se nešířila dál.

Protáhla se mřížemi, načež se natáhla zpět dírou a podala si svůj batoh. Stanula před dřevěnými masivními a již od pohledu těžkými dveřmi. S hlubokým nádechem položila ruku na studené železo a zatlačila. Dveře zaskřípěly, ten zvuk se rozlehl tichým okolím. Na vteřinku ztuhla, ale pak pokračovala. Sotva byl průchod dostatečně velký, vklouzla do hrobky a dveře za sebou trochu přivřela.

Z kapsy vytáhla mobil a zapnula svítilnu. Bílé světlo alespoň trochu osvítilo malý prostor hrobky, ačkoli tím možná působila ještě strašidelněji a temněji. Přímo uprostřed se nacházel podstavec s rakví. Předchozí vědci a průzkumníci ji již otevřeli, proto nebyl problém víko odsunout. S hlasitým zaduněním, při kterém sebou škubla, dopadlo na zem. Opatrně se naklonila nad zdobenou rakev, jen aby vzápětí klopýtla a uhnula pohledem.

Ačkoli byla vědec, pohled na mumifikovanou mrtvolu pro ni přeci jen nebyl nejpříjemnější. Zhluboka se nadechla, sahajíc do batohu. Klekla si k rakvi, v batohu se chvíli přehrabovala, mobil položila tak, aby jí svítil a ona mohla používat obě ruce. Nakonec vytála vše potřebné – nádobku se sérem a nůž, spíš tedy dýku.

Bylo důležité vpravit sérum do jejího těla a Armela si nebyla jistá, jestli by jehly něco takového zvládly. A – no dobrá, možná jí to přišlo i symboličtější. Ostatně, pohybovala se v oblasti fikcí a teorií, kdyby se jí jako první podařilo někoho přivést zpět k životu, vytvořila by novou hranici mezi možným a nemožným.

Odšroubovala nádobku. Sérum mělo hustou konzistenci a jasně modrou, trochu zářivou barvu. Chytila dýku za rukojeť. Záštita zbraně připomínala křídla, končila při začátku úzkého, dlouhého a mírně zahnutého ostří. Namočila ostří do kapaliny, tekutina na dýku přilnula. Sérum nemělo být nebezpečné pro žijící, ale nechtěla nic riskovat.

Znova se naklonila nad rakev a zhluboka se nadechla. Zpevnila sevření prstů kolem dýky, a pak, než jí stačila dojít odvaha, bodla.

Dýka si prorazila cestu skrz obvazy a tělo a zabořila se přímo do místa, kde se nacházelo srdce. Vytáhla zbraň, poškozená krusta modře světélkovala.

Okamžitě sáhla po nádobce a pečlivě vylila zbytek séra přímo do dýkou vytvořené díry sahající až do útrob těla.

Ustoupila, pokládajíc nádobku na zem. Tekutina vytékala z rány a v různých pramíncích se roztékala do stran. Očekáváním zatajila dech.

Několik mučivě dlouhých vteřin se nic nedělo. Jenomže pak se do těla Anežky z Kolovrat vsáklo sérum a modrá se rozlila po celém těle mumie, kopírovala žíly a svítila.

Cosi zakřupalo a modrá zářila ještě intenzivněji. Vlastně osvětlovala celou hrobku. Bílomodrá záře se rozšířila po celém Anežčině těle a Armela musela zavřít oči a odklopit pohled, aby ji světlo neoslnilo.

Pak se rozhostila tma, znova svítil jenom mobil. Opatrně sejmula ruce z tváře a otevřela oči. Šokovaně vydechla.

V rakvi ležela půvabná černovlasá žena. Odhadem vypadala na třicet let – po mrtvole ani stopy.

Anežčin hrudník se najednou pohnul a ona se vymrštila do sedu, rozhazujíc ruce na strany, zapírajíc se o rakev a lapajíc po dechu.

Vytřeštila na ni modré oči. „C-co..." hlesla vyděšeně. „Kde... jak..."

„Všechno ti vysvětlím," ujistila ji Armela, hlas se jí třásl vzrušením. „Prozatím... vítej v jednadvacátém století, Anežko."

*Kryštof I. ze Švamberka a Anežka z Kolovrat byli opravdoví. Byli to čeští šlechtici a já si je akorát využila a upravila pro sebe. :D