Vyhráli. Opět porazili zlo, které je ohrožovalo. Zlo, které ohrožovalo jejich rodiny a přátelé. Vyhráli. Tak proč se Stiles cítil jako poražený? Protože nehledně na to, že stáli na straně vítězů, byli poražení. Allison byla pryč. Kouč byl zraněný. Ethan přišel o svého bratra. Vyhráli, ale nebyli vítězové. Alespoň Stlies nebyl. Jak by taky mohl, když za to všechno mohl on? Když ta proradná liška nosila jeho tvář? Jak by se mohl ostatním ukázat na očích? Jen pouhý pohled na něj jim přinese utrpení. To mohl rovnou jít a nasypat jim sůl do rány a možná by je to i bolelo méně. Fyzické zranění se většinou uzdraví, ale to psychické? Dokážou se na něj ještě někdy podívat bez toho, aniž by jim to způsobilo bolest ze ztrát, které kvůli němu utrpěli? Od té nešťastné události uběhl již týden a Stiles se nemohl zbavit pocitu viny. Tolik litoval toho, že nebyl dostatečně silný na to, aby to skončil. Měl se obětovat za ostatní. Měl se obětovat za své přátelé, za svou rodinu. Byl ale zbabělec, a tak to místo něj odnesli jiní.

„Přiznávám, že tah s přeměnou se vám povedl. Podcenil jsem vás. Ale i přes to jsem vyhrál, je to tak? Ach, Stilesi, liška mění svou srst, ale ne svou povahu. Říkal jsem ti to. Nezáleží na tom, kdo vyhraje, ale na tom, kdo udělá božský tah. Zde nastává problém, nemám-li pravdu? Tví přátelé si myslí, že božský tah provedli oni, když mě proměnili, ale my dva známe pravdu, že ano? My víme, že skutečný božský tah jsem provedl já, protože ta opravdová hra se odehrávala pouze mezi tebou a mnou," zasyčel mu do ucha slizský hlas.

Stiles zatnul ruce v pěst a chystal se něco odseknout, když vtom pokojem zaznělo zaklepání na jeho dveře. Zhluboka se nadechl. Nogitsune byla pryč. Byl to jen výplod jeho fantazie, jeho vyšinutosti. Nic víc. Musel se uklidnit. Nebylo to skutečné. Možná byl odsouzený k tomu, aby zůstal do konce svého života sám, ale rozhodně tento čas nehodlal trávit s živým obrazem té prohnilé lišky.

„Ještě nejsem připravený jít do školy," křikl ke dveřím, když se vzpamatoval a uvědomil si, že někdo klepal na dveře. Ne někdo, ale jeho táta. Dělal to tak každý den a Stiles mu každý den řekl to samé.

„To je škoda, chybíš nám tam," ozval se z druhé strany dveří dívčí hlas a následně dveře zavrzaly ve znamení toho, že byly otevřeny.

Stilesovi se zadrhl dech v hrdle. S překvapeným výrazem pohlédl na dívku s jahodově blonďatými vlasy. Možná byla také jen výplodem jeho fantazie. Co by tu jinak dělala? Terorizoval ji. Zemřela kvůli němu její nejlpeší kamarádka. Zemřel kvůli němu její přítel. Neměla důvod sem chodit. Neměla důvod chodit za ním.

„Stilesi?" oslovila jej chraplavým hlasem, když nic neřekl a jen na ni zíral. To se mu nepodobalo a Lydia si začínala opravdu dělat starosti. Celý ten týden si namlouvala, že se nejspíše jen necítí dobře. Přece jen byl na pokraji smrti, což bylo něco o čem Lydia rozhodně nerada přemýšlela. Myslela si, že jen potřebuje nabrat sílu, pořádně se vyspat a tak. Jenže teď viděla, že za tím bylo ještě něco jiného. Něco mnohem vážnějšího a její srdce zapraskalo. Opět. Stejně jako zapraskalo, když si tehdy vzal do rukou katanu a namířil ji proti sobě. V ten moment se celý její svět zbořil. Ještě ani pořádně nezpracovala ztrátu Allison a už musela sledovat, jak má přijít o život další osoba, která v jejím životě hrála nesmírně důležitou roli.

„Běž pryč, prosím," zamumlal a sklopil pohled k podlaze.

Lydia se zamračila. Tohle rozhodně nebylo jeho obvyklé chování. Nikdy ji neposlal pryč. A aby pravdu řekla, lehce ji z toho píchlo u srdce. Teď by přece měli držet spolu více, než kdy jindy. Tak co bylo špatně? Proč se od nich všech distancoval?

„Řekl jsem, ať jdeš pryč!" vykřikl znenadání a vstal z postele. „Vyhrál jsi! Jsi spokojený?! Táhni k čertu, nebo se mi aspoň ukaž ve své pravé podobě!" křičel zuřivě, zatímco celý jeho obličej zčervenal a v očích se mu nahromadily slzy. „Jen ne ji, prosím." To už mluvil zase tiše a posadil se zpátky na postel. Hlavu si položil do dlaní, jakoby mu to snad mělo pomoc se skrýt před liškou. Před jeho vlastní myslí.

A zatímco on se snažil schovat před liškou, ona tam tiše stála a snažila se potlačit své vlastní slzy. To, co viděla ji naprosto šokovalo a zlomilo. Netušila, co se děje, ale věděla, že tomu přijde na kloub. Potřebovala Stilese. Potřebovala ho tak jako nikdy.

Malými krůčky došla až k němu a opatrně mu položila ruku na rameno, aby na sebe upoutala jeho pozornost. „Jsi v pořádku?" zašeptala a čekala, až se na ni konečně podívá.

Stilese překvapilo, když ucítil její dotyk na svém rameni. Nogitsune viděl jen kvůli své rozbité mysli. Byly to pouhé halucinace. Halucinace by neměly být schopné navázat fyzický kontakt. Nemohly navázat fyzický kontakt, což znamenlo jednu jedinou věc. Ona tu doopravdy byla. Lydia tu byla a on na ni křičel. Mohl se cítit snad ještě hůř?

„Lydie?" zachraptěl, načež jí věnoval zmatený pohled. Už věděl, že to byla skutečně ona, ale to nezabránilo jeho mozku vytvářet další pochybnosti. Stále nechápal, proč by tu byla. Nedávalo to smysl.

„Jsem tady," odpověděla s menším přikývnutím. Protože ho znala. Před tím, než ho posedla zlá liška by to nepřiznala, ale teď už s tím problém neměla. Uvědomila si, že jejich životy jsou příliš křehké na to, aby si něco nalhávali. Znala Stilese lépe než kdokoliv. Dokonce lépe než Scott, a to už bylo co říct. Proto také věděla, že pouhým vyslovením jejího jména se ptá na to, jestli je to skutečně ona. Jeho předchozí záchvat, kdy na ni křičel, také mluvil za své.

„Proč?" hlesl. Toť byla ta otázka. Proč tu byla? Proč na něj ještě nezačala křičet? Proč jej neuhodila? Proč ho neobvinila ze smrti Allison a Aidena? Tolik otázek a při tom se všechny daly shrnout pouhým slovem. Proč?

Rudovláska mu věnovala lítostivý pohled a posadila se vedle něj na postel. To bylo ovšem všechno. Lydia najednou nevěděla, co má říct. Nikdy neviděla Stilese takhle zlomeného a ačkoliv byla ochotná udělat vše pro to, aby jej napravila, nevěděla, co dělat, neboť když byl zlomený on, byla zlomená i ona. Tak to totiž zřejmě bylo, když jste byli zamilovaní. Což byla další věc, kterou si uvědomila, když Nogitsune nosila jeho tvář a Kiry matka trvala na tom, že jediné řešení je ho zabít. Jakmile tahle slova opustila její ústa, Lydii před očima proběhly všechny vzpomínky na společné chvíle se Stilesem. A v ten moment to věděla. Milovala ho. Něco se změnilo už když ho políbila v šatnách, aby zastavila jeho panický záchvat, ale snažila se o tom příliš nepřemýšlet. Jenže jakmile byl jeho život v ohrožení, už se ty myšlenky nedaly zastavit. Jakmile byl v ohrožení jeho život, věděla, že udělá vše pro to, aby jej ochránila. Protože kdyby zemřel, zemřela by i část jí samé.

„Chybíš mi," vydechla nakonec. Proč by taky ne? Byla to pravda. Opravdu jí chyběl. Tak strašně moc. Dokonce kvůli němu šla i za školu, což ona nedělala příliš často. Na rozdíl od ostatních.

„Proč?" zopakoval svou otázku.

„Co tím myslíš?" zeptala se s menším zamračením.

„Proč bych ti měl chybět? Nepřinesl jsem ti do života nic dobrého. Začalo to Peterem a skončilo to smrtí Allison," odpověděl ztěžka, načež se jí zahleděl do jejích krásných zelených očí. Jakoby by v nich snad hledal potvrzení svých slov. Stálo ho to veškerou odvahu, ale stálo to za to, i kdyby tam měl vidět nenávist. Mohlo to být naposled, co měl možnost se jí do očí podívat a on tuto příležitost nehodlal zahodit.

„Cože? To přece není pravda! Proč bys něco takového vůbec říkal?" vyhrkla a chytla jej za tváře, aby neměl možnost uhnout pohledem. Musela využít toho, že si hleděli zpříma do očí. Takhle alespoň mohl vidět, že mluví upřímně.

„Tak možná nemůžu za Petera, ale za Allison a Aidena ano," zamumlal odevzdaně. Ani se nesnažil vymanit se z jejího sevření. Její dotyk mu připomínal, že je skutečně zde. Pomáhal mu zůstat příčetným.

„Ne, ne, ne," řekla skoro až plačtivě a vehementně u toho kroutila hlavou. „Poslouchej mě, Stilesi, tohle si přece nikdo nemyslí! Není to tvá vina a nikdo ti to nevyčítá, vážně ne."

„Ale měli byste," sdělil jí zcela bez emocí, až ji to na moment vyvedlo z míry. Na maličkou chvíli se tolik podobal té lišce, ale Lydia věděla, že tohle byl její Stiles. Menší zaváhání bylo na místě, protože lidský mozek na první pohled nedokázal rozlišit to, co její srdce ano. Takže chápala, proč si to Stiles myslí, ale stále měla podezření, že je za tím něco víc. Proč by se jim jinak vyhýbal? Muselo se stát něco hrozného, když v jeho mysli pobývala Nogitsune.

„Ne, neměli. To, co se stalo nebyla tvoje vina. Neneseš zodpovědnost za to, co ta liška udělala. Možná měla tvou tvář, ale nebyl jsi to ty. Všichni to víme. Já to vím, Stilesi. Zapomínáš, že jsem byla v tvé mysli? Ani jsi nevnímal sám sebe, dokud na tebe Scott nezavyl. Jak bychom ti to mohli vůbec vyčítat? Jestli něco, spíše o tebe máme starost," vysvětlila mu, zatímco jej stále držela za tváře a hleděla mu do očí. Jindy tak zářivé oči hnědé barvy, byly teď potemnělé a odrážel se v nich zmatek.

Stiles tentokrát položil své dlaně na ty její a pomalu se vyprostil z jejího sevření. Její krásné oči se zalily slzami a na to se nedokázal dívat. Ne, když byl důvodem její pláče právě on. „To ale není ten problém, že ano? Jsi nejchytřejší člověk, kterého znám, moc dobře víš, že nezáleží na tom, jestli jsem to byl já nebo ta liška. Záleží jen na tom, co jste viděli. A to, co jste viděli, jsem byla já. Možná to všechno dělala Nogitsune, ale vy jste to viděli dělat mě. A tak to prostě je."

„Sám víš, že to tak prosté není," vzlykla Lydia, která po jeho slovech na pár vteřin ztratila kontrolu nad svými emocemi. Položila mu ruku na rameno, aby se mohla trochu uklidnit. Bylo šílené, jak potřebovala, aby se prakticky neustále dotýkali. Stačilo, aby měla ruku na jeho rameni a hned měla pocit, že všecho bude zase v pořádku. Měla pocit, že je doma. To teď ale nebylo na pořadu dne. Teď se musela soustředit na to, aby Stilese přesvědčila o tom, že to, co si myslí, není ani trochu pravda.

„Měla bys jít do školy," řekl s trochu roztřeseným hlasem, ale nepodíval se na ni.

„Dobrý pokus, ale já odsud neodejdu, dokud mi neřekneš, co se doopravdy děje," oznámila hlasem, který jasně říkal, že nemá cenu protestovat. „Hráli jste spolu jen tu čínskou hru, nebo se tam dělo ještě něco?" zeptala se malinko naléhavě.

Stiles se znovu zahleděl do jejích očí. Stále v nich našel stopy po slzách, ale to bylo vše. V těch jejích nádherných smaragdnech se neodrážela nenávist nebo výčitky. Byly plné starosti a jeho srdce začalo bít trochu rychleji. Možná to ještě nebylo ztracené. Možná mluvila pravdu. Možná jí vážně chyběl. Zavřel oči a zhluboka se nadechl. Musel si utřídit myšlenky. Jeho mysl byla kvůli jeho úzkostem vždycky velký chaos, ale teď to bylo tak stokrát horší. Potřeboval pár minut na to, aby ji převzal zpět do svého vedení.

„Většinou jsem hráli jen Go..."

„Myslím, že už to začínám chápat," informoval Stiles Nogitsune. Zprvu ta hra vypadala složitě, ale Stiles velmi rychle pochopil pravidla a vybudoval si strategii. On tuhle proradnou hru vyhraje a pak konečně dostane své tělo a svou mysl zpět.

„Někdo by si mohl myslet, že jde o vítězství, ale to je velký omyl. Nejde o to, kdo vyhraje, ale kdo provede božský tah. Myslíš si, že to dokážeš, Stilesi?" zasyčel na něj pošklebně.

„O čem to mluvíš? To jsi na začátku hry nezmínil!" křikl na něj zuřivě. Co mohl taky čekat. Byla to liška.

„Musí to být takový tah, který zvrátí celou hru. Můžeš se snažit, jak moc budeš chtít, ale božský tah nikdy provést nedokážeš, a víš proč to tak je? Můžeš vyhrát Go, ale naše hra se koná i za hranicí tvé mysli. A tam už jsem svůj božský tah dávno provedl. Nelze přelstít lišku, to je snad jasné. Bylo tolik možností, proč si vybrat právě tebe. Ta nejlepší je ta, že kdybyste mě čistě náhodou dokázali porazit, nikdy doopravdy neodejdu. Já jsem ty, Stilesi. Od začátku jsem hýbal kameny pro svůj božský tah. Všechno, co jsem tam venku udělal, si tví přátelé vybaví, když se na tebe podívají. A ještě jsem zdaleka neskončil. Počkej si na velké finále..."

„...a měl pravdu a já vám to nevyčítám. Je to zcela přirozená reakce," dopověděl s nepříjemně staženým srdcem. Odejde teď? Uvědomí si konečně, že za to může? Že to Nogitsune dělala s jasným záměrem?

„Podívej se na mě, prosím," vyzvala jej a on poslechl. „Jestli chce hrát hru, tak budiž. Nogitsune už je pryč, Stilesi, a bude chvíli trvat, než se věci vrátí do normálu. Jak mně, tobě, Scottovi a dalším. Ale tak je to přece vždycky. Udělala ti v hlavě nepořádek, a proto musím udělat božský tah i já, abych zvrátila celou její hru," vysvětlila něžně. Nejspíše na to nebyl zrovna správný okamžik, ale ona musela udělat něco, aby přetrhala poslední nitky, které ho pojily s Nogitsune. „Když jsem tě tehdy políbila, abych zastavila tvůj panický záchvat, něco se změnilo. Nechci, abys se mi vyhýbal. Abys ses distancoval. Já tě potřebuju, Stilesi, a víš proč? Protože s tebou je můj život mnohem lepší. Nezáleží na tom, proti čemu stojíme, dokud proti tomu stojíme spolu. Mrzí mě, že jsem si to neuvědomila dřív. Mrzí mě, jak jsem se chovala, ale tak to nejspíše mělo být. Musela jsem se stát lepším člověkem, abych si tě zasloužila. Miluju tě, Stilesi," vydechla s úsměvem na tváři a spojila jejich rty. A když jí po pár vteřinách polibek začal oplácet, vlna štěstí jí projela celým jejím tělem. Litovala jen toho, že už tu nebyla Allison, aby to viděla. Byla by na ni hrdá. Byla by za ně tolik šťastná.

„Taky tě miluju, Lydie," zachraptěl, když se ode sebe odtáhli.

„To je dobře," ušklíbla se. „Takže dnes už do školy nepůjdeme, ale hned zítra se tam musíš vrátit, rozumíš? Nemůžeš už si dovolit další absenci," nakázala mu a on se musel zasmát. Poprvé od Nogitsune. Měla pravdu. Nezáleželo na tom, proti čemu stojí, dokud proti tomu stojí spolu. Náhle měl pocit, že všechno bude opravdu zase v pořádku, ale jen díky ní. Jen díky tomu, že ji bude mít po svém boku.

„Bude to chtít čas," připomněl jí. Souhlasil s tím, že by se měl vrátit do školy, ale to byl jen začátek.

„Já vím, ale zase to bude v pořádku," ujistila jej, načež ho chytla za ruku.

Stiles se podíval na jejich spojené ruce a na tváři se mu usadil úsměv. Ten ovšem za pár vteřin zmizel a on přesunul svůj pohled na ni. „Myslíš... myslíš, že bys se mnou zajela na hřbitov?" zeptal se ztěžka.

„Ovšem, že ano. Alli tě ráda uvidí," odpověděla se smutným úsměvem. Ztrátu Allison musela ještě zpracovat, ale už se toho nebála, když bude být po boku Stilese.

Věděli, že je čeká dlouhá cesta, na které nejspíš přibudou další překážky, ale ať už to bude cokoliv, zvládnou to. Protože krom smečky budou mít ještě jeden druhého.

•••

Věnováno illliot 🌚

Tak co na to říkáte? Rýsuje se mi v hlavě nápad na menší kapitolovku, byl by o ni zájem?🤔 Už jsem si k ní udělala cover, ale jestli se do toho pustím záleží čistě na vás! ❤️