Halloweenské noci jsou nekonečné, dlouhé a pro mě byly naprosto úmorné..nesnášela jsem je.

Zato Melody štěstím přímo zářila. Běhala ode dveří ke dveřím a vždy lidi, kteří jí otevírali, strašila slovy, „Jsem Loki, bůh chaosu a lstí, dejte mi sladkosti jinak vám přinesu věčnou smůlu!" Bylo jasné, že po takovém výstupu jí každý raději dal celé balení čokolád.

„Nemůžu tomu uvěřit, už máme celé dva kyblíky plné sladkostí!" slintala sestra nad svým výdělkem.

„Tak akorát abychom šli domů, je už deset," navrhla jsem jí.

„Ne, já ještě nechci jít domů, Loki straší déle než obyčejní bubáci" protestoval malý usmrkánek.

„Blbost, jdeme domů.. slíbila jsem to mámě! A vůbec, kdo je to vlastně ten tvůj Loki, nějakej čert či co?" Snažila jsem se obrátit na jiné téma rozhovoru.

„Cože? Ne, Loki je bůh lstí, je to napůl ásgarďan a napůl mrazivý obr z Jotunheimu, neříkej, že jsi o něm nikdy neslyšela??" Civěla na mě ta malá breberka jako kdybych byla naprosto mimo. Což jsem taky byla, ale přiznejte si to v tak složitém věku.

„Takže zase nějaká stupidní pohádka hádám?" Podala jsem jí výsměšně otázku, když jsme přecházely přes silnici do naší ulice.

„Ne, Loki je skutečný! Existuje!" Bránila se Melody.

„Leda tak ve tvých snech, blázínku," Ťukla jsem jí prstem do čela a rozesmála se.

Zato Melody se z obličeje vytratil rozjařený úsměv, „Sestro, to neříkej, je svatá noc, uslyší tě," snad poprvé co jí znám zvážněla, až mě to okrajově znepokojilo.

„Jasně, jsi vážně dobrá," pousmála jsem se.

Byly jsme téměř doma, stačilo jen otevřít zchátralou branku a dostat se před náš dům.

„Myslím to vážně, Loki je citlivý sám k sobě, sebemenší zmínkou o jeho nedostatcích nebo dokonce neexistenci, ho můžeš pořádně naštvat," zkusila mě znovu varovat, poté co jsem otevřela hlavní dveře.

„Tak naposledy Melody," sklonila jsem se k ní, „žádná strašidla, žádní bubáci,"

„Loki je ásgardský bůh!" Skočila mi Melody do řeči.

„A žádný pitomý, stupidní Loki z Ásgarbu neexistuje!" Zvýšila jsem zase hlas, abych její nevychovanost umlčela, „Je to jen v tvé mysli a žádný idiot s tak přiteplalým jménem není, jasný?!"

„To se Lokimu líbit nebude," nafoukla se jako žába a vběhla do domu.

Nesnažila jsem jí ublížit, ale neměla jsem tenhle svátek prostě v lásce a musím si dnes i přiznat, že její přesvědčivá tvář při vyprávění, mě natolik vyděsila, že jsem už o nějakém Lokimu nechtěla ten večer ani slyšet.

---------------------------------------------------------------------------------------------------

Bylo už dost pozdě, po půl jedenácté v noci. Melody  konečně v posteli, sice ještě před chvíli otravovala se čtením pohádek, ale to jsem razantně zamítla a poslala jí spát.

Božský klid.. uvelebila jsem se na hnědé pohovce v obýváku a pustila si televizi.

Po patnácti minutách nudění u „chcete být bilionářem" však někdo zaklepal na dveře.

Že by rodiče? Blesklo mi hlavou, ale to jsem ihned zavrhla.

Ti přece chodí z večírků domů k ránu a teď je něco o jedenácté...

Rozsvítila jsem si na chodbě a opatrně přistoupila ke dveřím. Podívala jsem se do kukátka, ale nic než tmu jsem neviděla. Otevřela jsem je tedy, abych sama sobě dokázala, že se ničeho nebojím.

Nikdo za nimi nestál.

Zvláštní, asi nějakej vtipálek.. zamumlala jsem si pod fousy.

Nestačila jsem ani dovřít, když někdo zaklepal i na druhé dveře, nacházející se vzadu v kuchyni. To mě už ale vážně vyděsilo, neboť k nim by se člověk mohl dostat jedině v případě, kdyby přelezl vysoký plot a ocitl se tak na naší zahradě, což je velmi nevhodné.

Vkročila jsem tedy do náhle nepříjemně chladné místnosti a znovu přistoupila ke dveřím.

Nasucho jsem polkla, držíc křečovitě v ruce kovovou kliku, v pošetilé víře, že nezvaného návštěvníka tak udržím venku a zeptala se, „Je tam, někdo?"

Nikdo neodpověděl ani větev se nehnula, prostě nic.

„Jestli je to jen nějakej blbej vtípek, varuji vás, můj otec je policista a brzo se vrátí domů!" Hrozila jsem skrz bílé dveře.

Srdce mi málem vyskočilo z hrudi, když dunivé rány opět prohýbaly vchodové dveře, vztekle, nedočkavě a velmi hrubě.

„Tak a dost!" Zaječela jsem a prudce se vydala směrem k nim.

„Nikdo si tu ze mě nebude dělat blázny!" Rozrazila jsem je a chystala se pohledem zapálit kohokoliv, kdo za nimi bude..

Jaké bylo mé překvapení, když tam někdo skutečně stál.