Bezcílně bloumal po prázdných chodbách luxusního sídla, do kterého se teprve nedávno nastěhovali. Nablýskanou novotu by však bez váhání vyměnil za jejich starý dům, kdyby to mělo znamenat, že všechno bude zase v pořádku.

Seokjinova kuchyně s pánvičkami podřenými častým používáním... nebo snad obkládání s uvolněnou dlaždičkou v koupelně, vonící po Jeonggukově drahém mýdle...

Zbrusu nový, cize páchnoucí dům, dráždil Jiminovy smysly k nepříčetnosti.

Ráno se probudil sám, v cizím pokoji, a nahý. Připadal si jako v těch filmech, kde hlavní postava ze záhadného důvodu zmizí z povrchu zemského a když konečně procitne, není schopna si na nic vzpomenout.

Jimin si pamatoval všechno.

Neobtěžoval se s oblékáním. Nebyl tu nikdo, kdo by jej mohl spatřit. Hoseok a Jeongguk pobývali mimo město a užívali si vzácných chvil, které mohli strávit se svými rodinami. Po Seokjinovi, Namjunovi a Yungim se slehla zem – Jimin usoudil, že nejspíš budou ve studiu pracovat na nové melodii nebo něčem podobném.

A samozřejmě nenarazil ani na Taehyeonga.

Dal si tu práci nadvakrát se ujistit, že jeho nejlepší kamarád je definitivně a nezvratně pryč, než se odvážil vůbec vystrčit nos z pokoje.

Ostatně ani pro to nemusel vynaložit velké úsilí. Když ze zvyku otevřel Instagram, hned na něj vyskočil příspěvek z Taehyeongova soukromého účtu, který přidal krátce před pátou ráno.

Nemohl se na něho ani podívat. Vzpomínky na předešlou noc mu bez obalu připomínaly, čeho se dopustil.

Bylo mu ze sebe zle.

Stále oblečený jen ve spodním prádle se stočil do klubíčka na nové luxusní sedačce. Už se nesnažil vzdorovat tíživému pocitu, který se mu uhnízdil na hrudi. Aniž by vydal hlásku, nechal slzy volně stékat po tvářích.

Taehyeong byl pryč.

Vmin byl pryč.

A Jimin zůstal sám.

Slané kapičky pomalu zformovaly slzavý vodopád, jež ústil v drobný rybníček na naleštěné podlaze. Co udělal špatně?

Vždycky si myslel, že bezpečně pozná lásku, až se vetře do jeho srdce. Ten překrásný cit, který z něj udělá někoho výjimečného. Leda tak ve snu, nepřestával posmrkovat. Poznal kulový, a přitom měl odpověď celou dobu nastrčenou pod nosem. Jak je možné, že si jeho lásky všimli obyčejní lidé, kteří jej nikdy osobně nepotkali, a ne on sám?

Musel to vyslovit nahlas, musel se vyzpovídat; on, Park Jimin, se zamiloval do svého nejlepšího kamaráda.

A ten jeho city neopětoval.

Poprvé propukl v pláč – ne jenom pár ubohých slz koulejících se po líčkách, nýbrž nefalšovaný, hysterický řev, při kterém lapal po dechu, když se plicím nedostával kyslík. Při kterém mu z hrdla unikaly odporné zvířecí skřeky. Při kterém si drásal kůži do krve, aby zmírnil tu šílenou agónii, která s ním cloumala.

„J-já... ne-" naříkal, pěstí bušil do podlahy, „ne-ne! Tae..."

Zalykal se vlastními slovy, vřískal v zoufalém volání o pomoc. „Nem-ůžu... ne, už ne, už ne!"

„Tae... Tae... Tae!"

Tělo sebou lomcovalo pod hlasitými vzlyky. „Pro-sím!"

Cítil horko vlastní kůže, odporný, zrudlý, napuchlý obličej. Nesnášel ho. Nesnášel Kim Taehyeonga, a ještě víc nesnášel sebe.

„Prosím," vydechl ještě, než se zhroutil. Neměl sílu brečet. Neměl sílu už na nic.

A přesně v té chvíli se od vchodových dveří ozvaly kroky.

Nepokusil se vstát. Jen ať ho tam najdou, nahého, ošklivého. Je mu to fuk.

To si alespoň myslel, než nad sebou uslyšel ten hlas. „Jiminie?"

Poznal by ho všude.

Namjun se posadil na zem vedle něj a jemně nadzvedl Jiminovo tělo tak, aby spolu mohli mluvit.

„Hej, co se děje?" vyptával se. Jestli se divil tomu, proč se válí skoro nahý pod sedačkou, nedal to na sobě znát.

Vzápětí ucítil Namjunovy ruce, jak mu pomalu přejíždějí po obnažených zádech. Vydržel nebrečet jen natolik dlouho, aby ze sebe dostal ta dvě slova: „Miluju Tae... Taehyeonga."

Namjun si ho bez váhání přitáhl blíž k sobě. „Miluješ Taehyeonga?" opakoval po něm klidným hlasem. „Jak ho miluješ, Minnie? Řekneš mi to?"

Pokusil se přikývnout a bezděčně si otřel oči do Namjunova šedého svetru. „Mám ho... mám h-" popotahoval nahlas, „mám ho rád."

„Líbí se ti? Chtěl bys s ním být ve vztahu?" vyptával se dál, aniž by ho přestal hladit. „Minnie?"

„Já ne-nevím," vykoktal ze sebe. Miloval ho, ne? Myslel si, že ho miluje. „Ale oni to ví," pospíšil si honem s odpovědí, než se Namjun stihne zeptat na něco dalšího. „Četl jsem to. Tae... Tae taky," slzy ho opět zaštípaly v očích, když vyslovil jeho jméno.

„Četl? Kde?"

„N-na internetu," odpověděl tiše.

Očekával všechno. Posměšky, kázání, odsuzování, dokonce i nadávky. Všechno kromě hlasitého, upřímného smíchu, ve který Namjun propukl.

Ublíženě se snažil dotáhnout se od smějícího se leadera, ale ten mu nedal šanci.

„Ne, Minnie, po... počkej," pokoušel se starší uklidnit, ale vzápětí se rozřehtal znovu. Slzy se opět zablýskly v Jiminových očích.

„Ty jsi pako," utišil se Namjun konečně a přitáhl si fňukajícího Jimina až těsně k tělu. „Tolik smutku, a jenom kvůli jednomu hloupému hashtagu na internetu?"

To Jimina donutilo zvednout hlavu a zadívat se hyeongovi do tváře. O tomhle se nikdy nezmínil. „Jak... Jak o tom víš?"

„Taky to čtu," svěřil se mu s úsměvem od ucha k uchu. „Vmin, že? Ale jsou to blbosti, Minnie. Jenom fantazie různých lidí. To, že si někdo přeje, abys miloval Taehyeonga, ještě neznamená, že to musíš udělat, hm?"

„Ale... ale..."

„Co sis myslel, trubko? Že když po nás lidi chtějí, abychom byli spolu, tak spolu opravdu jsme?"

Ne, to si opravdu nemyslel... Nebo snad ano? Ale... „Ale třeba ty a Seokjin hyeong..." dořekl poslední část nahlas.

Znovu se uchechtl. „Jiminie, to že nás lidi spolu párují, neznamená, že spolu s Jinem chodíme, to víš, že? Podívej," začal a při tom mu jemně sušil slzy lemem rukávu, „jednou jsem narazil na jeden příběh, povídku, říkej tomu jak chceš – a tam jsme spolu s hyeongem byli v poněkud, eh, sexuálně aktivním vztahu. Ale to přece neznamená, že spolu s Jinem každý den spíme, nebo ano?"

Jimin váhavě zavrtěl hlavou.

„Jen každý druhý den," dodal Namjun polohlasně. Zděšeně se k němu otočil, a když se hyeong opět rozesmál, pochopil, že šlo jen o vtip.

Namjunovo pobavení se ukázalo být nakažlivým. Drobný úsměv si našel cestu i na Jiminovy rty a definitivně zahnal všechen smutek a pochyby. Teprve teď, s klidem v mysli, si plně uvědomil, jak moc se trápil.

„Děkuju," splynulo mu ze rtů prostě.

„Pojď ke mně, Minnie," Namjun ho znovu vtáhl do objetí a dalších pět minut ho odmítal pustit. Jimin se uvelebil na jeho rameni a beze slov opětoval přátelský stisk.

Přesně věděl, co teď musí udělat.