u

Jedním pohybem skopl z nohou boty a po čtyřech se vplazil do stanu, který sdílel s Taehyeongem. Venku se závratným tempem ochlazovalo. Potřeboval bundu.

Měsíc stydlivě vykukoval zpoza nízkých mračen. Ohníček, který rozdělali před hodinami, vesele praskal a poskakoval. Vedle ohniště se povalovaly odložené špinavé misky a nože na maso čekající na umytí. Z jídla, které s sebou přivezli, nezbylo nic.

Jeongguk si spokojeně olizoval prsty umaštěné lahodnou šťávou z posledního kousku masa, které pro ně Seokjin a Yungi večer opekli nad ohněm. „Mám hlad," postěžoval si nahlas, sotva polkl poslední sousto. S nadějí se rozhlížel kolem, jako by se před ním nějakým zázrakem měla zjevit další porce.

„Nenažranče," komentoval Seokjin pohotově. „Co takhle myslet na starší, hm?"

„Hej, hej, je to náš maknae," vložil se do toho Hoseok. „Potřebuje jíst."

Jeongguk potvrdil jeho tvrzení nadšeným pokyvováním hlavy.

„Jako by nestačilo, že má jediný stan pro sebe," odfrkl si ještě Jin, než kroužkem chlapců proběhla vlna smíchu.

Jimin zaslechl zavrzání dřeva i skřípění drobných kamínků, když někdo vstal a kráčel směrem ke čtyřem stanům vyrovnaným do neumělé řady. Za plátěnými dvířky se objevil Taehyeong. Sehnul se a podobně jako Jimin před chvílí se protáhl dovnitř.

„Užil sis dnešek?" zeptal se ho nepřirozeně nahlas a vzápětí o poznání tišším hlasem pokračoval: „Ukážu ti něco tajnýho, jo?"

Jimin rázem zapomněl na bundu. „Nejvíc na světě," odpovídal na první otázku, zatímco Taehyeong cosi doloval zpod změti přikrývek.

„To je dobře," přitakával. V rukou svíral bílý chladící box. Opatrně sejmul víko a odhalil pohled na vnitřek přecpaný sladkostmi, brambůrky a dalšími pochutinami, jichž si dopřávali jen střídmě. Významně na něj mrknul a přiložil si ukazovák k ústům. Bude to naše tajemství, sděloval beze slov.

Tajemství vydrželo sotva půl minuty.

„Taehyeong a Jimin mají jídlo!" vykřikl najednou Jeongguk. Prstem ukazoval ke stanu, odkud se ozývalo šustění spěšně ukrývaných pytlíků s dobrotami doprovázené Jiminovým tichým pochechtáváním. „Zrada!" provolával nejmladší dotčeně. „Zrada!"

„Všichni k Jiminovi do stanu!" přidal se Jin a sám se jako první vrhnul k uvolněné plachtě. Procpal svá široká ramena dovnitř a přistál Jiminovi u nohou.

„Jídlo!" dožadoval se rukou přistrčenou před jeho obličej svého přídělu.

Taehyeong se jej žertovně pokusil odkopnout zpátky ven. „Nic nebude!" nechal se slyšet, než hrdinně vyrazil vpřed. „Jimine! Braň pevnost!"

Jeongguk se mezitím vpasoval dovnitř za Jinem. Bez váhání se připojil do nastalé potyčky. Za Ggukem se objevila i Hoseokova hlava následovaná Namjunem. Jimin se se smíchem odtahoval od zápasícího chumlu. Seokjinovi se Hoseokem se podařilo pod sebou uvěznit vysmátého Taehyeonga, a nejmladší Jeongguk se sápal vpřed za podpory jejich leadera. „Běž, Ggukie! Běž!"

„Jiminie!" volal Taehyeong přes rozjařené hlasy čtyř chlapců, „pomoz mi!"

Na nic nečekal; skočil Jeonggukovi do náruče a oba je povalil na zem, hned vedle Hoseoka smíchy zlomeného v pase. Taehyeong kopal kolem sebe ve snaze vyvléct se ze Seokjinova sevření.

Silnější Jeongguk rychle získal převahu a vydrápal se nad Jimina. „Myslel jsem, že jsi kamarád!" našpulil dotčeně rty, než se na něj vrhl. Menší chlapec vyjekl smíchy, když se Jeonggukovy prsty dotkly obnaženého krku.

„Lechtací válka!" zaječel Hoseok z plných plic, ramenem odstrčil Jeongguka a zaútočil. Vítězoslavně se řehtal nad svíjejícím se Jiminem, než jej zezadu přepadl Namjun a stáhl k sobě. Taehyeong vedle něj zápolil o každý nádech, když jej Jin nemilosrdně lechtal na obnažených chodidlech.

„Idioti," odfrkl si Yungi venku na svém místě u ohniště. Nemusel ho mít před sebou, aby jasně viděl, jak jejich hyeong otráveně protáčí oči.

„Oni tu mají zmrzlinu!" ječel Jeongguk, když objevil chladící box narychlo schovaný pod Taehyeongovým polštářem.

„Zmrzlina!" Seokjin nechal Taehyeonga Taehyeongem a po čtyřech se plazil ke Ggukovi s kořistí v ruce.

Plenta se odhrnula a dovnitř nakoukl Yungi. „Říkal někdo zmrzlina?" zeptal se celkem zbytečně a už se cpal dovnitř. Cestou přišlápl kolenem Jiminovy prsty a odstrčil Hoseoka na plátěnou stěnu. Látka se pod nenadálým náporem prohnula a celý stan se převrátil na stranu, což vyvolalo novou vlnu přátelského smíchu.

O několik minut později ležel Jimin namačkaný uprostřed nesourodého chuchvalce těl. Sedm chlapců vtipkovalo, zatímco spokojeně lízalo zmrzlinu a přetahovalo se o zbytek čipsů.

Hlavu si opřel Seokjinovi o stehno. Do zad ho tlačil Hoseok studenými chodidly. Kolem těla měl omotanou Namjunovu paži a na žebrech ho šimraly konečky Jeonggukových prstů. Na nohou mu odpočíval Yungi, pohodlně natažený přes celý stan. A přímo před ním ležel na boku Taehyeong; tiskl jej k sobě, s bradou opřenou o Jiminovo čelo.

„Mám tě rád, Jiminie," zašeptal, aby ta slova slyšel jen on.

Neodpovídal. Místo toho se přitulil blíž. Nechal těžká víčka spadnout a zahalit svět do tmy. Na chvíli vytěsnil z hlavy všechny dotěrné, zbytečně komplikované myšlenky a nasával přítomnou atmosféru. Zasněně se zaposlouchal do symfonie tlumených hlasů, tichého oddechování, šustění alobalu, Hoseokova potlačovaného smíchu, vzdáleného praskání ohně a nočního větříku.

Taehyeongovo tělo jej příjemně hřálo. Ve vlasech cítil jeho dech. Vnímal sluncem políbenou kůži, vůni pracího prostředku smíšenou s kouřem, i dlouhé prsty složitě zamotané do těch jeho.

Perfektní.

„Já tebe taky."

Dní, na které Park Jimin nikdy nezapomene, je mnoho. Tento si sebou však ponese až do konce života.

Tím si je jistý.


- KONEC -



Bạn đang đọc truyện trên: AzTruyen.Top