Naposledy se prohlédl v kapesním zrcátku. Zkontroloval, jestli mu vlasy netrčí podivně do stran nebo jestli se mu nerozmazala tenká oční linka, kterou si nenanesl z jiného důvodu, než jako drobnou morální podporu. Důkladná inspekce neprokázala žádnou vadu. Jimin zaklapl zrcátko a odložil jej na stolek.

A čekal.

Tušil, že Taehyeong nezamíří domů, dokud za a) Jimin nezmizí někam hodně daleko, nebo za b) nebude absolutně nutné, aby se vracel.

A tak tedy vyčkával. S prapodivným mírem v srdci a klidem na duši proseděl dlouhé hodiny v jedné a té samé poloze, s očima upřenýma k vchodovým dveřím. První den se ho Namjun tu a tam zeptal, jestli je v pořádku; a Jimin byl, víc, než celé dlouhé měsíce.

Nevadila mu nečinnost. Naopak, užíval si ji. Temné myšlenky, vznášející se nad ním jako bouřkové mraky, nahradilo čiré odhodlání. Vychutnával si ticho, které ho obklopovalo. Už se necítil jako vězeň uprostřed samoty – teď byl jejím pánem.

A pak, po několika dnech ho konečně spatřil.

Nečekal na nic. Ladně se zvedl na nohy a několika přesně vypočítanými kroky zastoupil příchozímu cestu. Zhluboka se nadechl a vyslovil ta tři slova: „Musíme si promluvit."

„Není o čem." Lhostejnost, se kterou odpověď přišla, bodla Jimina u srdce. Pokazil to. Ale on to dokáže. Napraví své chyby.

Bez váhání se natáhl a popadl vyššího chlapce za předloktí. „Sedni si," poručil pevným hlasem.

Jistota, se kterou příkaz vyslovil, vykolejila i Taehyeonga. Za ty roky, co se znali, viděl Jimina nazlobeného už mockrát, ale ještě nikdy neslyšel z jeho hlasu zaznívat takovou autoritu.

Jimin sám byl překvapený svým vystupováním, ale narozdíl od Taeho se nenechal rozptýlit. Počkal, až usedne do jednoho z křesel a sám zaujal místo přímo naproti němu. Neochvějně čelil jeho zkoumavému pohledu. Jejich společný osud teď visí jen na tom, co z něj vypadne.

A přece věděl, co musí být řečeno. „Mám tě rád," začal. Viděl Taehyeonga, jak se nadechuje v odpověď, ale nedopřál mu šanci. „Mám tě rád, Tae. A miluju tě. Moc a moc."

„Ale jinak, Tae. Miluju tě jako přítele. Jako kamaráda, jako spřízněnou duši. Jako někoho, kdo je tu vždycky pro mě. A někoho, pro koho tu vždycky budu já," dodal s pousmáním.

„Jimine, já..."

„Ne," skočil mu do řeči. „Ty ne, Já jsem se choval jak idiot!" Nejradši by si nafackoval. „Nechal jsem si nakecat do hlavy cizí názory. Nechal jsem je, aby mi... zatemnily mysl, rozumíš?"

Už ve chvíli, kdy to vyslovil, věděl, že plýtvá slovy.

Taehyeong vždycky rozuměl.

„Jimin-ah..."

„Promiň. Promiň mi, že jsem to takhle posral. Promiň mi, že jsem nebyl dostatečně silný a nechal to dojít až sem." Prsty bezděčně prohrábl vlasy, ale ani tentokrát neuhnul. Fixoval Taehyeonga pohledem, jako by na tom závisely jejich životy.

Protože závisely.

„Promiň."

Jedno slovo. Jedno jediné slovo, do kterého vložil vše. Bolest, obavy, hanba, omluva, žádost, naděje, důvěra, láska – nejčistší cit, jehož bylo Jiminovo srdce kdy schopno.

Nastalo dlouhé mlčení. Jimin přece jen sklopil oči k podlaze. Teď už to není na něm.

„Jimine?"

„Ano?" odvážil se vzhlédnout. Taehyeongova tvář zůstávala nečitelná.

„Jsi blbec."

Do žeber ho uhodilo cosi tvrdého; tupá otravná bolest zažírající se pod kosti. Taehyeongovy oči, tmavé, perfektní... teplé. Ne jako horká čokoláda, ani jako ulepený karamel; nýbrž jako borové dřevo; lesní vůně, ohnivé jazýčky, kouř stoupající ve spirálách. Ty oči, které jej bez hnutí pozorovaly. Jejich majitel, mlčící.

A pak se usmál.

„Ale taky tě miluju."