Taehyeong těžce dosedl na židli a kopl do sebe dalšího panáka; ten večer se pomalu blížil k desítce. Skleničku po skleničce se vytrvale propracovával do stavu, kdy už mu nebude záležet na ničem.

Osvobozující nevědomost se však ne a ne dostavit, ať toho vypil sebevíc. Natáhl se pro flašku a dolil si poslední ubohý zbyteček.

Choval se jako kretén.

Přitom se jen snažil vrátit všechno zase do pořádku. Celou tu dobu se usmíval do fotoaparátů, s Jiminem ruku v ruce. Patřilo to k jeho práci; prodávat své přátelství široké veřejnosti, stavět schůdky ke slávě na svých nejniternějších pocitech. No a co?

Až příliš dlouho nad tím mával rukou. Nezajímal se, nechal je zajít moc daleko. Všechny ty příspěvky, komentáře... četl je, samozřejmě, že ano. Byla to jen nevinná legrace, však co by se mohlo stát? Taehyeong a Jimin. Jimin a Taehyeong.

Vmin.

Obličej se mu zkřivil, když pomyslel na to jméno. Kdyby tak jen lidé věděli...

Přerostlo mu to přes hlavu. Cítil se zahnaný do kouta, obklíčen, v pasti. Potřeboval uniknout, potřeboval zase volně dýchat. Vyprostit se z okovů, které sám sobě ukoval.

A tak se mu vyhýbal. Nepromluvil s Jiminem jediné slovo, neboť co jiného může být příčinou toho problému? Není Jimin, není Taehyeong – nejsou oni dva. Tak prosté, ne?

Až na to, že to nezabralo, a Taehyeong se teď snažil opít se do němoty, aby zahnal ten strašný pocit viny. Není zlý člověk, opakoval si pořád dokola.

Není zlý. Není.

Nejsem.

Já.

Taehyeong.

Jimin ho nechápal. Taehyeong doufal, věřil tomu, že jestli mu někdo skutečně porozumí, pak právě Jimin. Místo toho jej teď pokaždé, když se jejich pohledy střetly – a stávalo se to častěji, než by mu bylo příjemné – jeho oči probodávaly nevyslovenou otázkou: Proč jsi takový, Taehyeongu?

Myslel jsem, že jsme přátelé.

„Jsme, Jiminie," dostal ze sebe. Jazyk mu ztěžkl, když na sobě konečně začínal pociťovat účinek alkoholu. Proto vydržel tak dlouho – ne pro fanoušky, ne pro vlastní slávu, ale pro něj! Neexistovalo nic, co by pro svého nejbližšího přítele neudělal. Patřili k sobě, Yin a Yang, měsíc a slunce, Jimin a Taehyeong.

Nemohl se od něj odpoutat. Nedokázal to. Nikdy to nedokáže.

Z pochmurných myšlenek jej vyrušilo zaklepání na dveře. V koutku mysli doufal, že za ním přišel Yungi. Snad přinesl další flašku, klíč k volnosti. Nebo snad Hoseok... Taehyeong by povídal, vyprávěl by mu, o ničem, o všem.

Vrávoravě přešel na nejistých nohách až ke dveřím. Vzal za kliku a otevřel je dokořán. A tam, přímo před ním, stál on.

„Jimine?" vydechl překvapeně, jako by zíral na svaté zjevení.

„Nic neříkej."

Uchopil ho za ramena, trhl s ním k sobě a než si Taehyeong uvědomil, k čemu se schyluje, Jimin se k němu naklonil a přitiskl své rty na ty jeho.