„a co děláš v Canterlotu?” ptala jsem se udiveně „babička mě poslala pro nějaké látky do města” řekl on a zadíval se mi do očí „proč ti to tvůj manžel udělal?” zeptal se mě soucitně „já nevím prostě naj.....” začala jsem vyprávět ale pak mi něco došlo „jak o tom víš?” podezírala jsem ho. „víš poníci mají roh a tím kouzlí. Grifoni nemají nic. Teda kromě mě. Já dokážu vidět myšlenky, obavy, názory a strach z očí. V tvých​ očích vidím strach z tvého bývalého manžela. Že se proměnil ve zvíře, opustil tě....” řekl a já se rozbrečela. „pojď sem” řekl a dal (ehm co mají grifoni? Packy? Ruce? Dám drápy) drápy tak aby jsem ho mohla obejmout. Objala jsem ho a zaplavil mě pocit štěstí. Mačkal mě ke své hrudi a já si užívala pocit bezpečí. Když objetí  skočilo tak tak začal „Terko víš něco bych ti rád řekl” „ano?” zeptala jsem se já. „já tě miluju a chtěl bych aby si semenou chodila” řekl on „já tebe taky” řekla jsem a políbila jsem ho.