Po škole se Jungkook nabídl, že ji doprovodí na hodinu klavíru a tak souhlasila. Celou cestu po chodbě se na sebe usmívali a ani jeden nemohli najít společné téma. „Hmm takže pak jdeš už domů?" zeptala se, aby prolomila to trapné ticho. Jungkook byl velice tichý a trošku stydlivý, bylo to na něm hodně poznat. Ale Ině to přišlo roztomilé. „No chtěl jsem na tebe počkat a doprovodit tě domů, ale mám s klukama domluvenou...., no takovou schůzi." řekl rychle. Přišla jsem ke dveřím, které vedli na hodinu klavíru. „Tak díky, že jsi se mnou šel. Nevadí, že půjdu domů sama, jsem na to zvyklá. Snad se tedy uvidíme ráno, jak půjdeme do školy." řekla s úsměvem. „Jo to rozhodně. Počkáme na tebe. Ty bydlíš v tom černém domě u Daemona, že ano?" zeptal se nervózně. „Ano....jak to víš?" Překvapeně se na něj podívala a Jungkook se zasmál. „Všichni to vědí, vždyť jste nový a v takovém malém městečku se ni neutají." zasmál se znovu. „Dobře, tak já už půjdu. Musím hodně trénovat, moc mi to nejde." A otevřela dveře. Jungkook ji, ale ještě ji chytil za zápěstí. Udiveně se na něj podívala. „Ino....možná to zní divně, ale radím ti, aby jsi nešla žádnými temnými uličkami a šla domů co nejrychleji. Víš tohle město není moc bezpečný obzvláště v noci." Stále na něj koukala a on ji pustil. Rozloučil se s ní a rychle odešel. Ina celá zmatená vešla do místnosti a posadila se ke klavíru. 

Ina hrála a trénovala i poté co učitelka odešla, jak byla vždy zvyklá. Hrála a hrála. Ani si nevšimla, že se usmívá. Hudba v ní probouzela radost, jakou už dlouho necítila. Dohrála jednu písničku a pak se vrhla ještě na další. „To už bude poslední." řekla si. Ale když si poté prohlížela další písničky, zarazila ji jedna stránka. Byla vytrhá a zažloutlá. Vypadala, jako by si ji někdo vytrhl a pak si ji sebral, ale vrátil ji. Píseň se jmenovala Tanec s Ďáblem. Stále si prohlížela noty a některé ještě neuměla. „Budu se je muset naučit, abych si tě jednou mohla zahrát." Vstala a vyrazila ven. Už bylo docela pozdě, venku už byla tma. Obloha byla temná, ale ještě se neobjevili žádné hvězdy. Ina tedy vyšla k domovu. Netrvalo dlouho a dostala pocit, že ji někdo sleduje. Zastavila se a podívala se kolem sebe. Nikdo nikde, tak šla dál. Ale poté začala slyšet kroky. Zastavila se, jestli to není ozvěna těch jejích kroků. A asi ano, protože už žádné další neslyšela. Zase se porozhlédla. „Asi jsem už hodně paranoidní." zašeptala a pokračovala v cestě. Pak si vzpomněla na Jungkookova slova a raději přidala do kroku. Najednou ji ten pocit přepadl znovu. Pomalu se dala do běhu a kroky za ní se taky rozeběhli. Teď už je to jasné, někdo je za ní. Slyšela to na sto procent. Neodvážila se podívat za sebe, stejně už byla blízko domu. Zastavila se u dveří a rychle hledala klíčky. Třepali se jí ruce strachem, a tak jí svazek klíčku vypadl na zem. „Kruci." zaklela a podívala se zda ji ještě její pronásledovatel nesleduje. A stál tam. Zahlédla černou postavu, ale byla hodně daleko. Jen tam stála, pod pouliční lampou. Ina neměla ani ponětí, kdo to je a ani to nechtěla zjišťovat. Rychle vsunula klíček do zámku a otočila klíčkem. Když zámek konečně cvakl rychle se ještě podívala, zda tam stojí, ale nikdo už tam nebyl. Rychle vlezla dovnitř a zamknula za sebou. Její srdce rychle bušilo. Byla celá rozrušená. Co kdyby to nestihla? Kdo to byl? Hrnulo se jí v hlavě tisíce otázek. Až se uklidnila rozsvítila všude a zašla se rovnou osprchovat.

Vypnula televizi. Stejně už pomalu u ní spala, ale nechtělo se jí přesouvat na svojí postel a tak si prostě ustlala na gauči. Usnula velmi rychle a pak jí přepadl sen.

Otevřela  jsem oči a koukala jsem kolem. Všude bylo temno. Chtěla jsem se pohnout, ale nemohla jsem. Začala jsem být vyděšená, když jsem viděla kolem svých rukou provazy, které mě pevně svíjely. Ještě více se mi rozbušilo srdce a když jsem uslyšela ten hlas. „Brzy budeš moje Ino." Slyšela jsem ho znovu. Muže bez tváře. Stál přímo vedle mě. Ležela jsem a pozorovala ho. Zase jsem mu neviděla do tváře. „Pust mě!" zakřičela jsem, ale bylo to slaběji než jsem chtěla. „Varoval  jsem tě. Tolikrát jsem tě varoval! Měla jsi přede mnou utéct, když jsi mohla. Věděl jsem, že se nepřemůžu. Že nevydržím v tvé blízkosti, aniž bych chtěl....to co máš ve svých žilách....ta vůně... je jiná....a volá mě. Měla,.....musíš se o de mě držet dál." Sklopil hlavu a praštil do železného stolu na kterém ležela. Chytil se za hlavu. Vydával zvláštní zvuky, jako by bojoval sám se sebou. A pak začal křičet slova.„Probuď se! Probuď se! Probuď se!" nejprve byli hlasité, ale pak se jeho slova pomalu ztrácela do dálky. A Ina konečně věděla, že se probouzí a tahle noční můra konečně skončí. A nebo ne?