Po další hodině cesty konečně dorazili do městečka. Už když Ina zahlédla nápis Walley přeběhl jí mráz po zádech. Neměla by tu být. Neměla. Matka podle navigace dorazila k černému domu. Zastavili a Ina neochotně vysedla. „Tak jsme konečně tady." řekla její matka. Dveře se hned otevřely a v nich stál černovlasý, vysoký muž. Vyrazil přímo k nim. Ina jen pozorovala, jak matka Daemona objala a políbila. Pak zaměřil svůj pohled na Inu. Jeho oči, nikdy si nevšimla, že byli tak zvláštně černé. Přeběhl jí mráz po zádech. „Zdravím i tebe Ino. Jsem moc rád, že jste se nakonec dohodli a dorazili." ještě víc ji zamrazilo, když zase slyšela ten jeho hlas. Možná neměla být tak hodná dcera, měla přinutit matku, aby sem nikdy nejeli. Teď už ale bylo pozdě. „Vybalíte si potom, jen pojďte, dorazili jste akorát na večeři." A oni ho následovali dovnitř.

Všichni tři seděli v tichu u stolu. Ina se soustředila jen na jídlo. Měla docela hlad, ta bageta jí nestačila. „Tak jak se těšíš do školy. Tady se ti ve škole bude určitě hodně líbit Ino." Řekl Daemon a to ji přinutilo se podívat na něj a pak na matku. Matka se usmívala, aby Daemonovi slušně odpověděla. „Ani moc ne. Ve škole jsou vždy jen problémy." Odpověděla a dál se soustředila na jídlo. „Ale ty nejsi taková Ino, to neznamená, že když tě vyhodili z té školy, že tady nezapadneš.„ Ina viděla, jak matčina ruka se dotkla Daemonové. Nechtěla, aby o tom mluvit. Nikdy o tom nechtěla mluvit. Ano, Ina byla vyhozena ze školy, ale za něco co neudělala. Nikdy by nic takového neudělala. „Myslím, že už se vybalím a připravím se na zítřek. Ukážeš mi, kde budu spát?" zvedla se Ina a Daemon přikývl. V jeho tváři bylo vidět, že litoval, že vůbec něco takového vypustil z pusy.

Venku už se setmělo. Ina koukala ven z okna na krásný měsíc. Nechtěla zase spát. Spánek byl teď poslední dobou její nepřítel. Ale i tak si lehla do postele a zhasla lampičku. Cítila, jako by se stíny v místnosti pohybovali. Zavřela tedy oči. „Musíš usnout." Říkala si a snažila se myslet jen na dobré vzpomínky. Jenže se jí vybavil den, kdy se ten incident stal.

Byla jsem ve škole, šla jsem chodbou, když jsem do někoho narazila. Ani jsem se neomluvila, prostě jsem šla dál, stávalo se mi to často. Takhle po ránu, jsem vždy tak nemotorná. Jenže tentokrát to ten člověk nemohl nechat jít. „To už je snad po třetí co jsi do mě takhle vrazila!„ vykřikl. Nechtěla jsem se tím zdržovat už tak jsem šla pozdě. Jenže mě chytil za zápěstí a otočil k sobě. Byl to vysoký kluk. Ten s jizvou. Měl ji přes půl tváře a táhla se mu až k obočí. Sledovala jsem jeho jizvu a on se ještě více naštval. „Máš snad něco proti mé jizvě?" Jen jsem zakroutila hlavou. „Můžeš mě pustit? Docela spěchám." Řekla jsem a vytrhla ruku z jeho sevření. Cítila jsem jeho nepříjemný pohled na zádech. A tím to všechno začalo. Pak se to pomalu stupňovalo. Naše cesty se stále proplétali, stále jsme na sebe naráželi v nepříjemných situacích. Jenže jednoho dne ho našli na záchodcích v kaluži vlastní krve. Přežil to, neztratil jí až tak moc, ale muselo se to řešit. Nejhorší, ale bylo, že když se ho policie ptala, kdo to udělal, vyslovil moje jméno a dokonce na mě ještě ukázal. Všichni se na mě pak dívali se strachem. Samozřejmě se tomu moc policie nevěřila, vždyť jsem jen malá holka, která by to nikdy neudělala, ale neměli jiné důkazy než naše potyčky. Naše vzájemná nenávist, byla důkazem a já se stala hlavním podezřelým. Ale žádné jiné důkazy se nenašli. Takže jsem nakonec byla jen vyloučena. Dostala jsem zákaz přibližování a věčné domácí vězení. Matka z toho byla zničená, taky tomu nechtěla věřit, že bych něco takového udělala a to bylo prvním impulsem k tomu, abychom se odstěhovali.

A dnes to byla první noc, co se Ině nezdál žádný sen.Žádná noční můra.