Nějakou dobu jsem tu nebyl, jelikož jsem sepisoval na můj veřejný blog staré případy, které jsme se Sherlockem vyšetřovali. Nebudu lhát, bylo to náročné. Musel jsem znovu procházet vzpomínky, které jsem se snažil odsunout do pozadí, několikrát jsem neměl daleko k psychickému zhroucení, ale dokázal jsem to. Sepsal jsem to a vyvěsil na veřejný blog, jako oficiální památku na Sherlocka Holmese, nejlepšího člověka jakého jsem kdy poznal.

Jak jsem psal na mém veřejném blogu, před pár dny se tu stavil Greg.  Přinesl mi krabici věcí, které patřily Sherlockovi. V první chvíli mě to paralyzovalo a nevěděl jsem, co na to říct. Když mi podal do rukou DVD s nesestříhanou verzí Sherlockova videa k mým narozeninám, které s ním natočil, měl jsem co dělat, abych nedal najevo všechny ty pocity, které se v tu chvíli ve mně začaly hromadit.  

Řekl jsem Gregovi, že se na to DVD s velkou pravděpodobností ani nepodívám. Kdyby jen tušil, jak moc jsem v tu chvíli lhal. Hořel jsem nedočkavostí si to pustit. Představa, že znovu spatřím Sherlockův obličej a uslyším jeho hlas, mě doháněla k šílenství. Přestože to bylo jen video, musel jsem ho vidět. I kdyby to znamenalo mít po zhlédnutí toho záznamu týden silné deprese, bylo to prostě něco, co mi tu po Sherlockovi zbylo a co nebyly nenávistné články v novinách nebo televizní reportáže o tom, že byl podvodník. 

Zapnout to DVD bylo těžší než jsem čekal. Musel jsem se na to napít. To jsem ještě netušil co mě čeká. Nevím jestli to byla série infarktů, nebo jeden konstantní, ale to, co jsem cítil při sledování toho záznamu, se snad ani nedá popsat slovy. Nejdříve to byly jen typické Sherlockovi sociopatické řeči, ale pak...

"Jen si potřebuji rozmyslet, co udělám."  

"To ti klidně řeknu. Nebuď mrtvý."

"Okay."

Přísahám, že v té chvíli by se ve mně krve nedořezal.

"Ahoj Johne, promiň, že tam teď s tebou nemohu být. Jsem velmi zaneprázdněný... Neboj se. Velmi brzy se zase shledáme."

Ano, Sherlocku, velmi brzy. Na hřbitov to je odtud jen půl hodiny.