Další Vánoce bez tebe, Sherlocku. Letos jsem se rozhodl být sám. Nechci už dál sledovat ty pohledy ostatních plné lítosti a soucitu. I bez nich vím, jaká jsem troska, když tu nejsi. S tebou jsem byl zase voják bojující za spravedlnost. Teď jsem jen bezvýznamný občan a nudný doktor John Watson, který neví, co se životem. 

Od Sherlockovy smrti už je to více než rok, ale některých zlozvyků se prostě nemohu zbavit. Původně jsem to sem ani nechtěl psát, ale už to trvá příliš dlouho. Vždy když jsem přišel na Baker Street a on byl před tím celou dobu v paláci mysli, chtěl poté většinou něco podat. Ať už to byla jen propiska nebo hrnek, prostě jsem mu to hodil. Dnes jsem svým hloupým reflexem rozbil už asi dvacátý hrnek v pořadí. Přestává mě bavit kupovat nové. Asi bych měl přejít na plastové.

V práci je to pořád stejně nudné, takže ani není o čem psát. Mary mě stále zve na skleničku a já stále odmítám. Musím však uznat, že je velmi milá a pozorná. Možná bych to pozvání přeci jen mohl zvážit. Dokonce mi nabídla přijít o Vánocích k ní, abych nebyl doma sám.

Vím, že nikdy nebudu k nikomu cítit to, co jsem cítil k tobě, Sherlocku, ale ty jsi pryč a s tebou i všechny mé malé naděje na to, že bys jednoho dne mohl vydedukovat, co k tobě cítím. Celou dobu jsem zkoušel být s jinými ženami, jen abych zahnal ten hrozný pocit samoty a potlačil mé city k tobě. 

Zdá se, že teď už mi ani nic jiného nezbývá...