Nedokážu sem psát. Nezvládám to. Dnes jsem to přiznal mé terapeutce. Samozřejmě z toho nebyla nadšená a nakázala mi, ať sem něco okamžitě začnu přidávat. Tak tedy píšu. Nebo se o to alespoň snažím.

Blíží se Vánoce. Greg a Molly slíbili, že se u nás jako vždy staví. Nebude to ale ono. Ne, když tu není Sherlock, se svými poznámkami a nevhodným chováním. Štval mě s tím, ale teď mi to chybí. Chybí mi všechno kolem něj, víc než si vůbec dokážu přiznat.

Včera jsem byl navštívit jeho hrob. Byl celý popsaný nenávistnými vzkazy a nadávkami. Drhl jsem to skoro hodinu. V tom chladném počasí mi mrzly ruce od té ledové vody, ale mně to bylo jedno. Nikdo nebude zneuctívat Sherlockův hrob.

Sherlock by se mi nejspíše vysmál a nechápal by, proč to dělám. Ale takový už on prostě byl. Nerozuměl spoustě běžných věcí a přesto to byl génius, který vás dokázal prokouknout jedním pohledem.

Afghánistán nebo Irák? 

Občas se mi vrací třes do ruky. O to hůře se mi pak tohle píše. Mycroft měl tenkrát pravdu. Potřebuji tě Sherlocku. Potřebuji s tebou chodit od případu k případu, žehlit tvou nevychovanost, riskovat s tebou život. Proč jsi musel skočit? Nemohli jsme tenkrát společně umřít u toho bazénu a zničit Moriartyho, než provedl tohle všechno? Proč jsi mě tu nechal?

"Samota je to, co mám. Samota mě chrání". To jsi mi toho dne řekl, než jsem odešel, aniž bych tušil, že jsem s tebou naposledy. Nechal jsem tě samotného. Neochránilo tě to. 

Já ti teď také něco řeknu, Sherlocku. 

"Samota je to, co mám. Samota mě ničí."