Včera jsem konečně publikoval článek na mém veřejném blogu, který jsem dával dohromady celý týden. Bylo těžké to napsat, protože ten blog si přeci jen může přečíst kdokoliv. Tady je to jednodušší, protože tohle místo je jen a jen moje. Můžu sem klidně napsat všechny mé pocity a nikdo se je nikdy nedozví. 

Ani Sherlock by si tu nepočetl. Změnil jsem heslo na něco, co by ho nikdy nenapadlo. Je vůbec někdo, kdo by přišel na heslo MamRadSherlocka? Možná paní Hudsonová. Když už jsem u ní, slíbil jsem jí, že občas zavolám, ale nějak to nejde. Den za dnem je pro mě těžší a těžší zvednout telefon a vytočit její číslo. A nejen její. Poslední dobou nevolám nikomu.

Nedávno jsem náhodou potkal Molly. Dozvěděl jsem se od ní pár novinek. Andersonovi prý přeskočilo. Cítí zodpovědnost za Sherlockovu smrt a snaží se dokázat různými šílenými teoriemi, že Sherlock žije. Nejspíš ho brzy vyhodí, protože se vůbec nevěnuje své práci, jak je do toho Sherlockova přežití zažraný.

Asi bych měl Philipovi říct, že on za to nemůže. I když částečně ano, jelikož s Donovanovou do Sherlocka neustále naváželi, ale hlavní vinu nesu já. To mně zavolal než skočil. To já poslouchal jeho poslední slova. To já ho nedokázal zastavit... 

Chybíš mi, Sherlocku. Víc než by sis kdy dokázal představit. Tvrdím, že jsem začal znovu, ale ve skutečnosti jsem jen opět začal přežívat. To jen díky tobě jsem žil a spolu s tebou zemřel.