Život jde celkem dobře, pokud to tak mohu označit. Chci říct, nikdy už to nebude tak dobré jako s Sherlockem, ale v rámci možností to jde dobře. Mám práci, byt a přítelkyni. To je přeci to, co normální člověk potřebuje. Jenže já nejsem normální člověk. Po tom, co si projdete válkou, už život nikdy není normální. Chtěl bych opět nějakou akci, ale moje největší akce je vzít Mary na procházku do parku. 

Jedna zajímavá věc se mi však přeci jen stala. Bylo to minulý týden když jsme se vraceli z kina. Chtěli jsme si zkrátit cestu jednou trošičku temnější uličkou, když na nás chlap vytáhl nůž a chtěl po nás peníze. Jak jsem kdysi řekl Sherlockovi, jsem armádní lékař, takže tak jako umím kosti vyjmenovávat, tak je umím lámat. Bylo to jako zase běhat po Londýně a nahánět s Sherlockem zločince. Ovšem jak rychle jsem se do toho pocitu opět dostal, tak rychle i zmizel. 

Sherlock už není a já se s tím faktem konečně naučil žít. Hlavně díky Mary. To ona je teď mým důvodem života. Díky ní pro mě má cenu každý den vstát a pokračovat. Za poslední týdny jsem si s ní začal být hodně blízký. Trávím s ní teď většinu volného času, ale její nabídku na společné bydlení jsem zatím odmítl. Ještě na to nejsem psychicky připravený. Říkala, že to chápe a že si mám vzít potřebný čas. No není úžasná?

Právě jsem zaslechl její kroky na chodbě, už je bezpečně rozliším od ostatních. Jdeme dnes na večeři do naší oblíbené restaurace a pak přespím u ní, takže tímto dnešní příspěvek budu muset ukončit.

A/N: Po pár měsících se opět vracím k tomuto dílu. Děkuji všem, co trpělivě čekají na nové kapitoly, které vydávám jednou za sto let, za což se velmi omlouvám. Plánuji tohle dílo konečně nasměřovat do konce, už mi toho moc nezbývá. 

A co pak? 

Pokračování?