Před 18 měsíci jsem řekl mé terapeutce, že v mém životě se nic neděje. Od toho dne se stala spousta věcí. Poznal jsem mého nejlepšího přítele, Sherlocka Holmese. Mu by se toto označení nejspíše nelíbilo, ale pro mě ním byl. Prožili jsme spolu mnohá dobrodružství. Některá byla podivná, některá zábavná, při jiných nám šlo i o život. Ale takový prostě byl život s Sherlockem.

Když se však na to vše teď zpětně podívám, přijde mi to jako sen. Jako by to bylo včera, co jsem tvrdil to o mém životě, v noci prožil ve snu všechna ta dobrodružství a dnes ráno se opět probudil na další sezení s terapeutkou, na které jsem ve skutečnosti opravdu šel. Ne že by to nějak pomohlo.

Vlastně ani nevím, proč píši tento nový blog. Ten starý jsem nechal být. Bylo tam příliš mnoho nenávistných komentářů o Sherlockovi a já nemám sílu je všechny mazat. Na tento blog se nedostane nikdo kromě mě. A Sherlocka kdyby žil, protože ten se mi vždy dokázal nabourat do všech účtů. 

Když už jsem se dostal k Sherlockovi, nejspíš bych o něm měl napsat něco víc, ale nejde to. Ne teď. Možná později, až přejde ta nejhorší bolest z jeho ztráty. Přejde to vůbec? Nevím. Teď zvládnu napsat jen jedinou věc.

Sherlock Holmes byl můj nejlepší přítel a já v něj vždy budu věřit.