- Soul, 19:37 před bytem Sunghyo -

Yoongi se usmál na vycházející dívku, a jakmile mu byla na dosah, propletl s ní prsty. Políbil ji na líčko a odhrnul pramen tmavých vlasů za ucho.

"Jsi okouzlující," zamumlal tiše. Mohl na ní oči nechat. Z nějakého důvodu cítil, že mu tato dívka učarovala jako žádná jiná. Dlouhé, husté, tmavě hnědé vlasy splývající na záda, bezchybná světlá pleť, velké hnědé oči, nyní orámované linkami a řasenkou, útlá ramena, přes která Sunghyo přehodil paži, aby si ji přitáhl blíž k boku, drobná postava a dlouhé nohy zabalené do černých silonek a sukně. V něčem mu přišla neobyčejná. Zřejmě proto ji dnes bere na večeři do luxusní restaurace, a potom do bytu.

Když už je řeč o bytu, Yoongimu se poslední dobou zdál Jimin poněkud... jiný. Už se v podstatě neusmíval, a když spolu mluvili, většinou něco pouze krátce odsekl a snažil se co nejdřív dostat z jeho dosahu. A se Sunghyo se pro jistotu nebavil vůbec. Mrzelo ho, že si ti dva nepadli do oka. Byl by rád, kdyby spolu vycházeli. Neuvědomoval si to, ale občas ho napadalo, jestli Sunghyo podvědomě do toho bytu netahá jen kvůli tomu, aby si na sebe ti dva zvykli. Namísto toho se vše pouze zhoršuje a rozdmýchává tak oheň, který sám založil.

"... posloucháš mě vůbec?" ozval se Sunghyin tlumený hlas a tmavovlásek zatřásl hlavou, vraceje se tak zpět do reality.

"Ah, promiň," zasmál se nejistě, "co jsi říkala?"

Sunghyo se zamračila a pohodila vlasy.

"Jestli dnešní noc nepřespíš u mě, hm?" otázala se znovu, zakrývaje svou nechuť opakovat se, za dokonalý úsměv.

"Zítra musím brzo do práce, nemám u tebe žádné věci," zamluvil to Yoongi.

Sunghyo protočila očima.

"O tom jsem koneckonců taky chtěla mluvit, ale necháme si to až po večeři," dořekla a opět začala tlachat o událostech, které si jí během dnešního dne staly, počínaje ranními problémy s fénem, kvůli kterému málem šla do práce s mokrými vlasy, až po problémy s tím, co si dnes vezme na sebe.

"Vypadáš skvěle ve všem," zalichotil jí černovlásek a dle červenajících tváří to zřejmě zabralo a dívka se uklidnila. A on se mohl vrátit k jiné události z dnešního rána, která neměla se Sunghyo absolutně nic společného.

- Téhož dne, 8:12, Jiminův byt -

Blondýn se cítil pod psa, přestože takové přirovnání jen stěží vystihovalo to, jak příšerně se skutečně cítil. Krom toho, že přes noc nemohl usnout díky špatným snům, dnes měl prohlídku u doktora, na kterou se vůbec netěšil. Jako vždy ztratí celý den, který stráví v nemocnici sérií vyšetření, aby mu byl jako vždy předložen tentýž výsledek, a to ten, že jeho slepota je zatím stále neléčitelná.

Chmurnou náladu připisoval právě této události. Nechtěl být na nikoho, zvlášť na své přátele, drzý nebo nevrlý, ale taková nálada se dostavovala právě touto dobou.

S povzdychem nahmatal baterii a zastavil tekoucí proud horké vody. Jeho opálená kůže byla lehce zčervenalá na ramenou a stehnech, kde voda dopadala s největší intenzitou. Když odsunul dveře, aby mohl protáhnout ruku skrz a podat si ručník, většina páry se vyvalila ven a nahradil ji chladnější vzduch ze zbytku koupelny. Zatřásl se.

"Brr," zuby mu krátce zadrkotaly, ale brzy měl pas omotaný do měkkého froté ručníku vonícím po aviváži. Opatrně vystoupil ven z vany, aby neuklouzl na dlažbě a obezřetnými kroky si to štrádoval přímo k umyvadlu.

Za zády náhle zaslechl zalapání po dechu. Vyděšeně se otočil po zvuku, jehož zdrojem byl právě probuzený černovlasý hoch.

"Y-Yoongi?" zkusil tiše Jimin a doufal, že se spletl.

"O-omlouvám se," vydechl Yoongi, na víc se ovšem nezmohl. Zůstal stát jako přibitý a sledoval Jiminovo odhalené tělo, které měl do teď možnost vídat pouze pečlivě zabalené do silných vrstev oblečení. Jeho představivost začala pracovat na plné obrátky a on si s nechutí k sobě samému uvědomoval, že právě sní o tom, že by se mohl Jiminovy kůže dotknout. Co to se mnou je, okřikl se v duchu, ale přitom nepohnul jediným svalem. Prohlížel si chlapce od hlavy k patě. Od světlých vlasů, slepených vodou a rozcuchaných díky Jiminově ruce, přes nápadně útlá záda, po kterých stékaly kapičky vody, díky nimž se jeho broznová pokožka doslova blyštila, až na střídmě osvalené nohy vyčuhující zpod ručníku.

"Není už pozdě?" zeptal se nakonec mladík, když si byl jistý, že udrží pevný tón svého hlasu, a otočil se k Yoongimu zády. Vše bylo při starém. Yoongi svěsil napjatá ramena a došel si pro kartáček na zuby, snaže se ignorovat intenzivní vůni sprchového gelu všude kolem.

"Dneska mám až na devátou," odpověděl stejně chladně a doslova se vyřítil z koupelny, jenom aby polonahému mladíkovi unikl. Na chodbě narazil na uniformovaného hnědovláska s taškou na zádech.

"Yoongi," pokynul mu nepřátelsky a starší mu oplatil stejnou mincí:

"Hakyeone," pak se každý vydal svým směrem.

"Ahoj, Chime," zazubil se na blondýna, který už na sobě měl spodní prádlo a tričko. Dnes do školy nejde, tudíž se neubude muset soukat do školní uniformy.

"Ahoj, Hakyeone!" houkl přes hlasitý zvuk fénu Jimin. "Nemusíš tam se mnou chodit," houkl přes, načež přístroj po dalších pár pohybech vypnul a uložil na místo.

"Ále, nemluv," mávl nad chlapcovou poznámkou Hakyeon rukou, "matematiku a fyziku rád oželím."

"Jsi flákač," poznamenal Jimin, ale koutky úst mu vystřelily vzhůru, čímž mu na několik okamžiků na tvářích vyskočily ďolíčky, které zmizely, jakmile se usmívat přestal.

"Musím?" Jimin se ptal už po sté a Hakyeonova odpověď byla stále stejná: "Ano." Hnědovlásek odložil tašku i sako s logem školy, a ze zrcadla vytáhl make-up. Tentokrát nebude mít Jimin nijak zvýrazněné oči, ale bez make-upu už ven v podstatě nevycházel. Upřímně, Hakyeon to neměl jinak.

"Viděl tě?" zeptal se Hakyeon po několika minutách dusivého ticha, které už nebyl schopný dál snášet.

"Vídá mě každý den," podivil se blondýn otázce a jeho přítel musel protočit očima. Někdy míval Jimin dlouhé vedení... či to alespoň velice úspěšně předstíral.

"Jo? Nepovídej. Každý den se před tím producíruješ v ručníku?"

Na tu otázku Jimin odpověděl intenzivním červenáním a sklopením tmavohnědých očí k zemi.

"To jsem si myslel," dodal spiklenecky tmavovlásek, "a co ta jeho mrcha? Pořád jsou spolu?" Hakyeon si dívčino jméno velice dobře pamatoval, ale oba chlapci se usnesli na tom, že toto přízvisko, a mnohá jemu obdobná, ji vystihují poněkud lépe.

"Jsou," odpověděl smutně Jimin, "ale Yoongi ji nevidí tak, jak ji vidím já."

Chlapec se při té odpovědí zamračil, odložil pomůcky na líčení a uchopil Jimina za zápěstí, přičemž pod bříšky prstů cítil jeho tep.

"Ublížila ti?"

"Ne, to ne!" vypískl šokovaně Jimin. "Je jenom... jiná, když je s ním. A jiná, když je se mnou, bez Yoongiho, chápeš?"

Hakyeon to chápal až moc dobře. Měl to potěšení seznámit se s dívkou, která se chovala jako ta nejkrásnější květina na palouku, ale každá květinka má svou vadu. A tahle měla taky jednu, a pořádnou - Přetvařovala se. A to takovým způsobem, že Hakyeon ztratil několik lidí, které kdysi nazýval blízkými přáteli.

"Určitě si toho všímá, ne?" zkusil hnědovlásek, ale Jimin zavrtěl hlavou.

"Je do ní úplně zblázněný. Vidí v ní jen to dobré."

Hakyeon zaprskal:

"To je sice ušlechtilé, ale jestli ti ta falešná husa ublíží, zasáhnu, ať se ti to líbí nebo ne."

"Nemluv tak nahlas," strachoval se Jimin a prázdným pohledem zamířil ke dveřím vedoucím do chodby z obavy, že v nich stojí Yoongi a slyší každé jejich slovo.

"Myslím to vážně," uzavřel jejich debatu Hakyeon a uklidil věci na příslušná místa. "Teď se oblékni, máme dvacet minut," nemocnice byla od bytu deset minut cesty autem, ale i když měl Hakyeon jak auto, tak samo sebou i řidičák, věděl, že je lepší nechat si nějakou časovou rezervu k dobru.

*

"Dobrý den, pane Parku."

Chlapci vešli do ordinace, jež byla nasáklá vůní dezinfekce. A i když Jimin neviděl v podstatě nic, díky bílé výmalbě i nábytku se mu do temnoty vkradla trocha našedlého světla.

"Dobrý den, pane doktore," uklonili se oba unisono a Hakyeon doprovodil Jimina k židli a věnoval doktorovi přátelský úsměv. Doktor Kim byl poměrně mladý, ale schopný.

"Jak se dnes máte?" lékař odtrhnul pozornost od hnědovláska a věnoval se plně svému pacientu. Jimin se zadíval jeho směrem, ale místo do tváře se díval na obrazovku počítače, momentálně nečinnou a černou.

"V pořádku," pokýval hlavou blondýn a nejistě si poposedl.

"Nebudu vás zdržovat, klidně běžte. Zavolám, jakmile skončí testy pana Parka," ujistil doktor Hakyeona, který poplácal kamaráda po rameni a opustil místnost. "Dobrá, můžeme začít." Usmál se doktor a utáhl si culík, aby zabránil dlouhým pramenům vlasů houpat se volně v prostoru kolem jeho tváře. Jimin seděl přímo naproti němu, tudíž se nemusel zvedat a stačilo mu z náprsní kapsy u bílého trika vytáhnout dlouhou, hubenou tyčinku a stisknout jeden její konec. Baterka se rozzářila zářivým, modrobílým světlem a doktor jí zasvítil přímo do Jiminových očí, nejdříve do pravého, pak do levého. Chvíli se nic nedělo, ale když se na chvíli pozastavil blízko levého oka, zornička se mírně stáhla.

"Zornice reagují, to je dobrá zpráva," vrátil se ke stolu, počkal, až naskočí obrazovka a otevřel si Jiminovu složku v počítači. Tam si zapsal první se svých poznatků. "Co jste vnímal?"

"Jen našedlou tečku," posteskl si zklamaně Jimin. Ačkoli to bylo poprvé, kdy na tento test zareagoval pozitivně, nepociťoval žádnou radost.

"To je naprosto normální, Jimine," doktor se vykání nevzdal, ale oslovoval Jimina jménem, nikoli příjmením. Byla to příjemná změna. "Ale je skvělé, že vaše oči zareagovaly. Ještě vám uděláme další testy a uvidíme, jak se to vyvine," pronesl povzbudivě a vstal, podebral Jimina v podpaží a začal ho vést ze své ordinace do oddělení napěchovaného různými moderními přístroji, které v příštích několika hodinách určí Jiminův osud.

*

Byl vyčerpaný. U čtvrtého testu přestal počítat a neodvážil se ani odhadovat, kolik už musí být hodin. Při jednom z nich se málem rozplakal zoufalstvím, a tak se nad ním tým doktorů slitoval a nechal ho se alespoň najíst, aby zasytil prázdný žaludek.

"Dobře," vydechl doktor s náznakem únavy. Mrzelo ho, že Jimin začíná být stále víc zklamaný. Přál mu, aby se mohl uzdravit, protože ten kluk měl celý život před sebou. A chtěl, aby mohl vidět všechno to, co ostatní považují za samozřejmé. "Toto je poslední test," nasadil Jiminovi směšně velké černé brýle, vypadající jako pomůcka u her pracujících s virtuální realitou. Jiminovi bylo vysvětleno, že zatímco mu doktoři budou přes počítač do brýlí vysílat různé světelné signály v podobě výrazných barevných tvarů, především geometrických, oni díky vnitřnímu snímání uvidí pohyby jeho očí a tím zjistí, zda-li objekt zaznamenal, či nikoli.

Jimin si povzdychl a pokýval hlavou na znamení, že je připraven. A po deseti minutách, kdy neviděl zhola nic, měl chuť si brýle sundat, nebo si alespoň podepřít hlavu. Bylo mu do breku. Černá byla totiž všechno, co viděl. A pak se to stalo. Zářivé, zelené světlo. Ano, byl si jistý, že je zelené. Brada mu klesla dolů, stejně tak všem u počítače, kteří sledovali, co Jiminovy oči vidí.

"Pošli mu to znovu," zašeptal doktor Kim svému kolegovi, a nahnul se blíž k obrazovce. Blyštivá zelená koule přelétla přes obrazovku, a tedy i přes brýle, směrem od levého horního do spodního pravého rohu. A Jiminovy oči ji následovaly. "Zkus jiný objekt a barvu, směr nech stejný," řekl se zatajeným dechem. Žlutý trojúhelník přeběhl stejným směrem a Jimin zareagoval identicky. Poprvé, po třinácti letech, něco uviděl. A mělo to tvar, přestože si jím nebyl zcela jistý. Ale barvy se mu otiskly do paměti snad už napořád.

"Jimine?" doktor stiskl tlačítko u mikrofonu. Byli od Jimina odděleni, aby nevyrušovali jeho soustředěnost a po těch dlouhých minutách byl jeho hlas pro Jimina nečekaný a trochu hlučný.

"A-ano?" houkl přerušovaným, nejistým hláskem.

"Co jste viděl?"

"Ne-nejsem si úplně jistý," chlapec si pohrával s prsty. Měl strach, že jeho odpověď bude špatná a on se spletl. Třeba si jen vsugeroval, že něco viděl. "Z-zelenou kuličku. A... něco žlutého. Čtverec?" bylo to osvobozující. Neříkal, že viděl „tmu". Viděl „něco žlutého" a „něco zeleného".

"Byla to zelená koule, ano," pokýval hlavou doktor. V krku měl sucho a nebyl si jistý, zdali se mu to jen nezdá. "A žlutý trojúhelník."

Jimin se zářivě usmál; byl velice blízko. Doktor se odtáhl a stáhl si gumičku z vlasů, aby si je mohl důkladně prohrábnout. Okamžitě vyšel za Jiminem, sundal mu brýle, a kdyby nebyl jeho doktorem, okamžitě by ho objal. Znal ale někoho, kdo to s radostí udělá za něj.

"Doufal jsem, že vám to budu moct říct," zasmál se muž v bílém oděvu. "Vaše naděje na vyléčení je nyní, alespoň dle výsledků dnešního testu, velice vysoká. Dovoluju si říct, že vás čekají velké změny, Jimine."

"Děkuju, Jeonghane! To-totiž, pane doktore," Jimin zčervenal a doktor nad tím mávl rukou.

"To je v pořádku, mohli bychom si tykat," navrhl starší muž, načež vyčkal, až Jimin vztáhne ruku, kterou v následujícím okamžiku stiskl. Oba se přitom ještě teď třásli vzrušením.

*

"Chime!" Hakyeon se do ordinace vřítil jako hurikán a jakmile si všiml blondýna usazeného na židli, rozutekl se k němu a začal jej mačkat v pevném objetí.

"H-Haki, škrtíš mě, dusím se!"

"Oh, promiň," omluvil se hnědovlásek a odtáhl se od chlapce na délku paží. "Je to pravda, doktore? Vážně?"
Jeonghan se s Jiminovým svolením zmínil o jeho stavu už po telefonu, i když tím nevědomky riskoval, že se Hakyeon cestou do nemocnice vybourá, jak moc rozrušený z té novinky byl.

"Je!" odpověděl za něj Jimin a díval se kamsi za Hakyeonovo rameno, ale na tváři měl ten nejširší úsměv, jakého byl schopen. "Viděl jsem zelenou! A žlutou taky!"

"Bože, to je zatraceně šílený," vydechl bezmocně Hakyeon a znovu drobného blonďáka objal.

"Dobře, tady jsou výsledky testů," Jeonghan předal složky Hakyeonovi, který se uklidnil a pokýval hlavou. "Jimine, za dva týdny se u mě zastav. Musíme toho hodně probrat."

"Uhm-hm," zamumlal Jimin se spokojeným, i když trochu unaveným úsměvem.

"A všímej si všeho, co uvidíš. Tvůj zrak by mohl zachytit ještě několik věcí, které by jen zvýšily šanci na léčbu. S trochou štěstí si začneš lépe všímat rozsvícených světel, nebo výrazných zdrojů světla."

*

Kolik mohlo být? Deset večer? Půl jedenácté? Zhruba v tu dobu se Jimin vrátil, ale Hakyeona ihned poslal domů, aby se vyspal. Yoongi seděl za stolem společně se Sunghyo a popíjeli víno. Jimin slyšel cinkání sklenic, ale ani ona nemohla jeho náladu zhoršit, byť o jediný stupínek. Cítil se skvěle, poprvé za dva a půl měsíce.

"Jimine? Je hrozně pozdě!" Yoongi sice nevstal od stolu, ale po chlapci se otočil. Do jeho hlasu pronikly obavy o mladšího chlapce. On si toho nevšiml, za to Sunghyo i Jimin ano. Ale pouze Sunghyo mu věnovala nakvašený pohled, říkající jasně: "Všímej si mě!"

"Kdes byl?" vyptával se černovlásek dál a sledoval, jak si Jimin napouští studenou vodu do sklenice.

"U doktora na prohlídce," odpověděl prostě, na plných rtech okouzlující úsměv. Yoongi se málem usmál taky, když si všiml, jak se chlapci zlepšila nálada, pak se ovšem zarazil. Tušil, o jakou prohlídku mohlo jít, ale nač to nadšení?

"A jak to dopadlo?"

Sunghyo už chtěla něco říct, ale Jimin ji stačil přerušit.

"Viděl jsem zelenou a žlutou. Bylo to... páni," vydechl, stále ohromený ze zpráv, které jeho mysl ještě pořád nebyla schopna úplně zpracovat.

"Bože, to je úžasné!" vyjekl Yoongi, okamžitě vstal a objal Jimina kolem pasu, nechávaje šokovanou přítelkyni sedět na zadku v jídelně. Jimin překvapeně vykulil oči a zadíval se do míst, kde tušil Yoongiho oči. Díval se však na špičku nosu. Poté se však tomu objetí zcela oddal a nechal se zabalit do černovláskových paží.

"Jsem moc rád," zašeptal mu Yoongi do vlasů a Jimin potěšeně zavřel oči, aby si tu chvíli užil plnými doušky. Pak se od sebe chlapci odtáhli. "Takže... znovu uvidíš?"

"Uhm-hm," kývl Jimin, "prý je velká naděje, že se to podaří vyléčit."

"To by bylo báječné," odpověděl Yoongi upřímně a uhladil Jiminovo tričko na ramenou, které předtím sám pomačkal. "Musíš být unavený."

"Jako kotě," zazubil se Jimin a Yoongi se zasmál, "půjdu se umýt, a pak lehnout," dodal, popřál chlapci dobrou noc a opustil místnost.

"Tobě taky," pokýval Yoongi hlavou a ještě se za ním otočil, když odcházel z jídelny a zmizel v koupelně. Teprve pak si všiml Sunghyo, která ho propalovala doslova nenávistným pohledem. Mrštila ubrouskem o stůl a šla do jeho pokoje, kam si šla lehnout.

Yoongi nejdříve uklidil, než se odvážil vejít do pokoje, kde ležela Sunghyo, otočená zády k němu.

"Děje se něco?" zeptal se nejistě.

"Nic, prostě pojď spát," špitla napruženě, aniž se ohlédla.

"Vadí ti, že jsem šťastný i za Jimina?" zamračil se nechápavě. Vždyť na tom přeci nebylo nic špatného, nebo ano? Ne, určitě ne.

"Jsi z něj nadšenější než ze mě!" vyjela ostře hnědovláska a svraštila obočí.

"Jimin je slepý," připomněl jí, jako by byla malé dítě, což ji dožralo ještě víc, "je skvělé, že možná zase uvidí," pak už se s dívkou raději odmítl dál bavit.

A tehdy zažil tu nejperfektnější noc svého života...

...

Dlabu na rozbitý monitor, budu psát díly na notebooku! 😁 Tenhle díl jsem se snažila protáhnout a trochu vylepšit, abych vám vynahradila ten předchozí :3 Snad jsem vás potěšila! :)

A teď otázky za tři bludišťáky:

1. Co říkáte na vývoj léčby? Jste rádi, že má možná naději na vyléčení? ^^

2. Opravdu byste nejraději Sunghyo poslali do horoucích pekel? ':D

A teď z jiného soudku: Těšíte se na velikonoce? Nebo spíš na nadcházející volno? Za mě osobně to druhé :D Jsem těžce proti tomuhle svátku, považuju ho za barbarský. Ale to asi jenom proto, že u nás ho všichni berou až děsivě vážně...

Jak jste na tom s jarním úklidem? :)) Mám na starosti jen svůj pokoj, a i když už mám polovinou za sebou, nechce se mi do zbytku xD Jsem příšerný bordelář a teď se mi to vymstilo ':D