Konečně tu byl pátek. Ačkoli bylo teprve ráno, Jimin cítil jistou úlevu s blížícími se dny volna, které využije zřejmě k úklidu bytu a četbě. A zatímco polovičatě vnímal výklad učitele dějepisu, jehož nejdůležitější části si zapsal do počítače, neustále musel myslet na těch pár chvilek, které mohl trávit společně se svým spolubydlícím. Yoongi se zdál jako rozumný, mladý člověk, ale kdykoli s ním Jimin byl, cítil, jak z něj sálá napětí. Ne že by to nezažíval, ale nebylo to něco, na co by si chtěl zvykat.

"Děje se něco?" z přemýšlení jej vytrhl Hakyeonův tichý hlas. Horkým dechem jej pošimral na uchu a Jimin sebou překvapeně cukl.

"N-ne," hlas mladíkovi vyskočil o oktávu výš, čímž byl v podstatě usvědčen ze lži. Hakyeon se pobaveně ušklíbl. Kdyby se teď Jimin mohl vidět, určitě by se musel zasmát. Tmavé oči měl vypoulené a ústa pootevřená, vydechuje skrze ně vzduch.

"Žmouláš si ret," poznamenal hnědovlásek a sklonil se zpět nad sešit, aby mohl dokončit nedopsaný zápisek, "takže ti něco vrtá hlavou," jeho hlas byl doslova nasáklý zvědavostí a přesně to Jimin vyloženě nesnášel.

"Ah, to jsem tak průhledný?"

"Totálně." Zachechtal se Hakyeon.

"Cha Hakyeon, k tabuli!" učitelčin hlas rezonoval Jiminovi v hlavě ještě dlouho poté, co domluvila. Byl nepřirozeně vysoko posazený a přitom šustivý jako voskový papír. Nechtěl si ani představovat, jak by mohla vypadat. Někdy byl rád, že se na nějaké lidi nemusí dívat. Někdy.

*

Yoongiho prsty tančily po klávesnici, oči přikované k obrazovce a u úst měl mikrofon, do kterého mluvil vyrovnaným, znělým hlasem a instruoval muže na druhé straně, který akutně potřeboval obnovit internetové spojení. Zoufalství některých lidí bylo chvílemi přímo hmatatelné.

"Hej, Yoongi?" houkl Namjoon a černovlásek si stáhl sluchátka z uší, aby mohl věnovat Joonovi plnou pozornost.

"Jo?"

"Skočil bys na recepci? Sunghyo mi volala, že jí tam klekl počítač."

Yoongi se zamračil. Neměl ponětí, kdo Sunghyo byla, ale nakonec pokýval hlavou, vstal a jediné, co si s sebou vzal, byla mikina, kterou si přehodil přes ramena. Prošel dlouhou, udržovanou chodbou k výtahu a chvíli čekal, než se jeho dveře otevřou. Se zívnutím nastoupil a stiskl tlačítko přízemí, do kterého se dostal během pár vteřin.

Jakmile vyšel ven, všiml si doslova moře lidí, které v hale bylo. Byl skoro fascinovaný, že se tam tolik lidí vešlo. Zavrtěl hlavou a začal si razit cestu skrze muže v oblecích a dámy v kostýmcích. Jakmile dohlédl na recepci, zadrhl se mu dech v hrdle. Byla to tatáž dívka, která tu byla v den jeho příchodu. Všimla si ho a zamávala mu, nezapomínajíc na okouzlující úsměv, odhalující řadu dokonalých zubů. Yoongi k ní došel a usmál se také.

"Ahoj," usmála se hnědovláska a propálila Yoongiho pohledem. Měla zvýrazněné oči pomocí řasenky a stínů. Nepůsobilo to nijak přeplácaně. Naopak, bylo to velice vkusné a elegantní.

"Zdravím," oplatil černovlásek a kývl hlavou. Obešel recepci a posadil se na židli, kterou Sunghyo uvolnila. "Tak, co se vlastně stalo?"

Dívka si upravila vlasy, jako by už tak nebyly bezchybné, a naklonila se k Yoongimu blíž, čímž jej do nosu udeřila vůně sprchového mýdla s jemně vonícím parfémem. To byla Yoongiho oblíbená kombinace. Zuby pevně stiskl vnitřní stranu tváře a modlil se, aby nezčervenal jako rajče.

"Počítač se restartoval, ale systém nenaskočil," vysvětlila Sunghyo a opět se narovnala. Vypadalo to nevinně, ale skutečným důvodem bylo, prohlédnout si chlapce za počítačem pozorněji. Pokývala nad kvalitou jeho vlasů, bledou pokožkou a skousla si ret při pohledu na jeho ruce.

"Stává se to často?" zeptal se Yoongi, zatímco se pustil do opravy systému, která by mu měla zabrat něco pod deset minut.

"Ah, ano, bohužel," pronesla Sunghyo a bokem se opřela o stůl vedle Yoongiho, který se na ni překvapeně podíval. Snažil se na ni dlouho necivět, ale nepovedlo se mu to. Sunghyo byla velice atraktivní, štíhlá a zřejmě i inteligentní. Brýle na jejím nose působily přísně, ale její panenkovská tvář vše zjemňovala. "Prý je tu přetížený systém."

"Jo, to bude pravda," přitakal černovlásek, když konečně odtrhl zrak od dívčina těla. "Zřejmě sem budu chodit častěji, co?"

"Uhm-hm, nejspíš ano," zasmála se dívka a skousla si ret, což se projevilo v Yoongiho rozkroku, kde cítil příjemné brnění a rozlévající se teplo. Stiskl víčka. Do prdele, teď ne, zaklel a ruku složil v pěst.

Z výtahu vystoupil Namjoon a v rukách držel nějaké složky. Když uviděl svého kamaráda, přejel pohledem i na dívku. Rozhodně pokýval hlavou a ukázal palec vzhůru, ústy naznačuje: „Pozvi ji někam!", a jako třešnička na dortu - zamrkal jedním okem.

Yoongi stáhl rty do úzké linky a rozhlédl se kolem. Když si byl jistý, že se nikdo nedívá, natočil hlavu, poškrábal se ve vlasech a prostředníček nechal velice nápadně zdvižený, čímž dal Namjoonovi jasnou odpověď na to, co si o jeho nápadu myslí.

"Dobře, mělo by to být v pořádku," usmál se Yoongi, kterému nechybělo málo a málem si setřel pot z čela. Jeho tělo bylo posledních pár minut proti němu a on proto pracoval o dost rychleji, jen aby mohl hrdinně prchnout zpět do své pracovny.

"Bože, děkuju moc!" usmála se hnědovláska nadšeně a obdařila Yoongiho děkovným pohledem. "Snad to teď bude v pořádku," dodala.

"Kdyby nebylo, víš komu volat," zkusil to Yoongi a k jeho překvapení, věta zabrala a Sunghyo se zasmála, překrývajíc si ústa dlaní.

"Spolehni se," zahihňala se roztomile a s úklonou se s Yoongim rozloučila.

"Doprčic, proč jsi ji někam nepozval?" vztekal se Namjoon, ale na tváři mu pohrával úsměv s dolíčky. Yoongi do něj šťouchl a vrátil se na svou pracovní pozici.

"Mám práci," odtušil černovlásek, ale když se otočil čelem k obrazovce, Namjoon si jej velice rychle otočil zpět. "A co když má přítele? Nedivil bych se, kdyby mě poslala do pekel, kdybych se ji pokusil někam pozvat."

"Přítele nemá, příjmením je Park a je jí dvacet pět."

Yoongi povytáhl obočí a založil si ruce na prsou. Chvíli si svého kamaráda prohlížel, než se ušklíbl a ukazovákem ho dloubl do hrudi.

"Tys to na ni zkoušel!" zařehtal se a Namjoon otráveně protočil panenkami. Zvedl ruce v obranném gestu.

"Šmarja, jo, zkoušel jsem ji sbalit, ale nejsem její typ," přiznal barvu dlouhán a s lišáckým pohledem se podíval na černovláska. "Je spíš na trpaslíky."

"Trotle," zasmál se Yoongi a mávl nad ním rukou, "sice nejsem nijak vysoký, ale jsou i menší chlapi než já," třeba Jimin, odfrkl si v duchu a pustil se do práce.

*

"Jsem tady!" houkl do bytu Yoongi a šel rovnou do kuchyně, kde našel Jimina. K jeho překvapení, jeho spolubydlící nebyl sám. Za stolem v jídelně seděl Hakyeon, který právě upíjel ze sklenice džusu.

"Čus," mávl mu hnědovlásek. Yoongi mu oplatil podobný pozdrav a průchodem prošel do kuchyně. Jimin natočil hlavu po zvuku kroků, ale dál se věnoval míchání zeleninového salátu. Zatřásl se, když Yoongi přejel hřejivou dlaní přes jeho pas, aby se mohl natáhnout pro sklenici, do níž si hodlal nalít pomerančový džus, na který dostal při pohledu na Hakyeona chuť. To gesto bylo naprosto běžné mezi muži jejich věku, ale blondýn nedokázal ignorovat brnění, jež mu to způsobilo i přes vytahaný pletený svetr krémové barvy, která mu sahala téměř do půli stehen. Kousl se do rtu a modlil se, aby na sobě nedal nic znát.

"Není ti zle?" zeptal se Yoongi po usrknutí ledového doušku ovocné dobroty a přeměřil si mladíka pohledem. První, co ho zaujalo, byl ruměnec na jeho baculatých tvářích. Zanedlouho po nich mírně zčervenala i obě jeho ouška.

Jimin se při otázce ošil a zatřepal hlavou.

"B-bolí mě hlava," zasmál se nervózně, "asi budu unavený," dodal, roztáhl koutky do úsměvu a krátce si přiložil hřbet levé ruky k čelu, kterážto byla na rozdíl od jeho krví nalitých tváří ledová a bledší. Přísahal by, že se na dlaních i trochu zpotil.

Yoongi pochybovačně zkontroloval čas na nástěnných hodinách nad průchodem do kuchyně.

"Je půl deváté," řekl. Pokrčil nad tím však rameny. On sám nebyl o moc čilejší než mladší z chlapců. Proto se s oběma rozloučil a odešel do sprchy, načež do půl hodiny ležel v posteli a tvrdě spal.

Jimin vložil dokončený salát do lednice na zítřejší oběd a došel ke stolu v jídelně. Šustění papírů a zvuk zapínajícího se zipu mu prozrazoval, že i Hakyeon se chystá odejít. Jimin rukou chvíli naprázdno chytal mezi prsty jen vzduch, než kloubky narazil do dřevěného opěradla židle, kterou odsunul a posadil se na ni. Hakyeon na něj celou dobu koukal a šibalsky se šklebil.

"Líbí se ti," konstatoval a založil si ruce na hrudi. Jimin zrudl a sklopil hlavu. "Ha! Já to tušil!" houkl tlumeně hnědovlásek a vítězoslavně pozvedl do vzduchu prsty stažené v pěst.

"Hyung, nech toho!" okřikl jej Jimin, ale z tváře se mu neztrácel usvědčující ruměnec a sladký, přesladký úsměv. "Uslyší tě," špitl tiše a doufal, že se zpoza rohu nevynoří Yoongi a nevyrukuje s tím, že celý rozhovor slyšel do začátku do konce.

"Nebuď labuť," protočil očima Hakyeon a ledabyle mávnul rukou. "Už sis ho prohlédl?" stočil téma jinam a Jimin zvedl hlavu, zadíval se do zdi a hnědá kukadla dostala kulatý, vytřeštěný tvar.

"Znám se s ním sotva pár dní, hyung. Vždyť ty sám jsi na to přistoupil až po dvou měsících."

Hakyeon se při té poznámce zatvářil ublíženě a odfrkl si, což Jimina donutilo se zahihňat.

"A od té doby sis mě prohlédl několikrát, ne?"

Blondýn měl sto chutí propadnout se hanbou pod zem.

"Prohlédl," připustil neochotně. Hakyeon byl krom jeho vlastních rodičů jediný, kdo Jiminovi dovolil, aby si jej prohlédl. A Jimin si sám pečlivě vybíral lidi, které podrobí prohlídce. Své rodiče přemlouval dlouhé týdny, než mu to dovolili. Chápal je. Pro každého rodiče musí být těžké si připustit, že si jejich vlastní dítě nepamatuje jejich tváře. A s Hakyeonem to pak trvalo ještě o malinko déle.

Pamatoval si ten den velice dobře. Znali se od střední školy, tudíž teď to bude kolem čtyř let. Hakyeon byl jediný člověk, který neměl problém se s Jiminem bavit a díky společným zájmům tudíž nebyl ani problém, aby vzniklo velice pevné přátelství. Když se však odvážil zeptat, zdali si může hnědovláska prohlédnout, byl Hakyeon v šoku. Byl to nejen krok pro něj, ale i pro Jimina. A trvalo skutečně něco přes dva měsíce, než hnědovlásek povolil, aby se jej mohl Jimin dotknout a tím si tak udělat alespoň hrubou představu toho, jak vypadá. S velmi malou praxí to bylo však složité. Hakyeon samozřejmě nepřišel k úhoně, na to byl Jimin až příliš jemný, ale dokázal si živě představit pouze tváře svých rodičů, toť vše. I přes malé překážky však i tento krok nebyl krokem vedle, ale naopak, ještě více se jejich přátelství prohloubilo, stejně jako vzájemná důvěra obou chlapců.

Jimin standardně začínal do brady, opatrně vyjel přes rty, bříšky ukazováku a prostředníku vyjel po celé délce nosu přes jeho kořen až na čelo, kde se jeho prsty zastavily na linii vlasů, čímž si vytvořil představu o tvaru obličeje. Odtud pokračoval po spáncích, kolem uší a hranu čelisti zpět na začátek. Poté detailně zmapoval zbytek tváře, šíří rtů počínaje, tvarem a hustotou vlasů konče.

"Doteď si živě pamatuju, když sis prohlížel můj nos," zabručel přemýšlivě hnědovlásek a poklepal se na bradě. Jimin zavrtěl hlavou, což mělo být jakýmsi varováním, aby svoji myšlenku nedokončoval. Snad jako by něco takového mělo smysl. "Stiskl jsi ho tak pevně, žes mi ho málem rozdrtil!"

Jimin slepě máchl rukou v domněnce, že Hakyeona zasáhne, ale to se samozřejmě nestalo.

"Koukej jít domů se vyspat, nebo se zas budeš v pondělí plazit do školy po čtyřech!" blondýn vyplázl špičatý jazyk a rychle jej opět stáhl zpět do úst.

"Jako by ti to vadilo," našpulil ústa hnědovlásek a mířil ke dveřím. "Alespoň by tě znovu mohl vyprovázet Yoongi, hm?"

Jimin se pokusil vstát, ale kvůli vlastní bezpečnosti musel odolat touze se za Hakyeonem rozutéct a zaškrtit ho. Místo toho za ním zavřel dveře a zamkl, než si dopřál rychlou sprchu a šel na kutě.

***

Nemohla jsem to vydržet a musela jsem další část přidat už dnes :3 Jsem sice unavená, protože je právě půl jedenácté večer, ale ještě se zmůžu na to vám slíbit, že během víkendu by mohl přibýt ještě jeden další díl ^^