Bylo už pozdě večer, když se Yoongi konečně dostal domů. Se zachrastěním vytáhl klíčky z kapsy u mikiny a chvíli na ně mžoural, příliš líný na to rozsvítit světlo na chodbě. Nakonec však správný klíč nahmatal a s povzdychem odemkl. Do nosu jej ihned udeřila silná vůně konvalinek a růží, na kterou si stále nebyl schopný zvyknout. Byla na něj příliš těžká a na chlapce až moc dívčí.

Se sklopeným pohledem skopal z nohou tenisky a rovnou zamířil do pokoje. Vedle postele pohodil tašku, ze které vytáhl telefon. Položil jej na noční stolek a rifle vyměnil za pohodlné tepláky a upnuté triko s potiskem firmy, ve které ode dneška oficiálně pracoval, hodil pomuchlané na postel, vyměňuje je za jiné, dlouhé, vytahané a u lemu už i trochu potrhané.

Jedinou místností v bytě, kde se svítilo, byla kuchyně. Yoongi se zachvěl při vzpomínce, kdy podobnou scénu zažil v den příchodu sem.

Blondýn stál u linky a s pohledem zabodnutým na své ruce, krájel zeleninu, kterou vždy po chvíli nabral do droboučkých dlaní a vhodil na rozpálenou pánev, kde už se připravovala například paprika, kousíčky rajčat a také masa. Směs byla jednoduchá a příjemně voněla.

"Ahoj," zamručel černovlásek, načež Jimin zalapal po dechu a polekaně sebou trhl. Yoongi při tom prudkém pohybu málem dostal infarkt. "Sakra, promiň," omluvil se monotónním hlasem a Jimina obloukem obešel, aby se mohl natáhnout pro sklenici, do níž si natočil trochu vody.

"Nic se neděje, neslyšel jsem tě přes digestoř," usmál se Jimin, pohledem míře stále kamsi na linku, "a taky kvůli notebooku." Rukou mávl za sebe. Teprve teď si černovlásek všiml přístroje, ze kterého se linul robotický hlas. Yoongi se nahnul blíž, aby viděl, co se vlastně odehrává na obrazovce. Byl to program, který psaný text předčítal. Pak chlapcovy oči klesly na klávesnici, kde chyběla jakákoli písmena. Místo nich tam byly jakési hrbolky. Rychle mu došlo, že Jimin by asi těžko mohl psát, aniž by měl na každém tlačítku vyražené Braillovo písmo.

"Takhle se učíš?" otočil se zpět na Jimina, který pokládal použité nádobí a nůž na krájení zeleniny do dřezu.

Chlapec pokýval hlavou, až se jeho roztomilé blond vlasy zhouply. "Jo," kuňkl s nejistým úsměvem, ale na Yoongiho se neotočil. Ačkoli mu to nemohl mít za zlé, připadal si dost ignorovaný.

"Takhle upravený notebook jsem ještě neviděl," přiznal Yoongi a s pokrčením ramen se posadil na židli, aby si mohl přístroj lépe prohlédnout.

"Učím se i z učebnic," zamumlal Jimin a jal se nádobí umýt, "ale tohle je snazší, můžu u toho dělat víc věcí."

Oba chlapci v tichosti jedli své porce jídla, každý zahloubaný ve svých myšlenkách.

"Jak vlastně bylo v práci?" zamumlal Jimin s plnou pusou. Yoongi si u koutku jeho rtů všiml kousku omáčky. Mezi útlé, světlé prsty vzal ubrousek a nahnul se přes stůl. Samou špičkou se dotkl chlapcových primulkově růžových úst a řetězové reakce jeho těla jej vyděsily natolik, že se stáhl zpět na své místo rychlostí blesku. Nepatrný dotek se sametově hebkou kůží vystřelil z konečků staršího muže prstů elektrický náboj. Sílu vlastního bušícího srdce cítil až ve své hlavě, v ústech mu vyschlo a vsadil se, že se mu rozšířily zorničky. Sám si nebyl jistý, jestli to bylo skutečně tím dotykem... nebo tím, že jej Jimin nevědomky provrtal očima. Yoongi nikdy v životě neviděl tak tmavé, snové oči. Měl pocit, že jestli se do nich bude dívat byť ještě jen jediný okamžik, utopí se v nich a už ho nikdy nikdo nenajde. Nebyl na tak přímý a spalující pohled zvyklý. A ani tak nebyl zvyklý na reakce, které to v jeho těle vyvolalo. Rozhodně mu muži nepřišli nijak sexuálně přitažliví. V jeho životě hrály roli jen a pouze ženy. A rozhodně to teď nebudu měnit, okřikl se v duchu. S tichou omluvou vstal a zmizel ve svém pokoji, přičemž Jiminovi neuniklo cvaknutí zámku, které následovalo po zavření dveří.

Zklamaně si povzdychl a vstal, rukou nahmatal talíře a všechny vložil do dřezu. Ke stolu se pak už vrátil jen pro to, aby mohl znovu uvést notebook do provozu a pokračovat v učení.

Uplynulo pět minut, deset a než se nadál, byl nejvyšší čas jít do sprchy. Nebylo snadné se pro něj v čase orientovat, ale s léty se naučil, že pokud se bude držet určitého časového rozvrhu, nebude se tolik plést. Veškeré nádobí uklidil a v kuchyni zhasnul světlo. Vše, co však viděl, bylo pouhé utlumení slabého zdroje světla, které nijak neovlivnilo to, co vnímal a co ne.

Prošel koupelnou do ložnice, kde zpod peřiny vylovil tričko a kalhoty na spaní. Ve sprše si přehrál krátký okamžik v jídelně. Ačkoli na něj dopadala horká voda, prohřívající jeho hubené, na první pohled křehké, tělo, stále u koutku rtů cítil letmý, studený dotek. Ano, Yoongi měl dost studené ruce. Další věc, kterou si s sebou Jimin odnesl, byla příjemná vůně dřevin a spadaného jehličí. Bylo to jako procházet se v lese. Ale byla tam i sladká vůně ovoce. Nebyl si úplně jistý jakého, ale byl si jistý tím, že se mu to líbilo. Jednou by si chtěl Yoongiho prohlédnout. Ale v jeho případě se mnohem snáz řekne, než udělá. Taková „prohlídka" zahrnuje doteky a různé prohmatávání, především v oblasti tváře. Po dnešku si byl téměř stoprocentně jistý, že Yoongi s něčím takovým souhlasit nebude.

Natáhl se, aby našel svůj šampon na vlasy a s hrůzou zjistil, že nikde není. Pamatoval si tvar lahve, ve kterém byl, ale ta teď byla fuč. Měl chuť se plácnout do čela. Zapomněl Yoongimu říct, že musí vracet všechny věci tam, kde mají být, jinak bude Jimin naprosto bezmocný. Místo toho našel jiný přípravek. Podle vůně to nebyl sprchový gel a zřejmě to byl Yoongiho majetek.

*

Ležel v posteli, už v polospánku. Když se ozvala tři jemná poklepání na dřevěný povrch dveří, hodlal na osobu za nimi mrštit první věc, kterou najde. Což by byl v současné situaci polštář.

"Jo?" zaskřehotal slabým hlasem.

"Omlouvám se, netušil jsem, že spíš," promluvil šeptem Jimin, s úlevou zjišťuje, že si Yoongi nenechal dveře zamčené přes noc. Nakláněl se do pokoje, ale nohama stále stál za prahem. Yoongi rozsvítil stolní lampičku a když myslel, že sám oslepne, s nepříjemným pocitem husí kůže uviděl Jimina, který na světlo ani nezareagoval. Ten kluk mě děsí čím dál víc, řekl si pro sebe černovlásek. "Jen jsem nemohl najít svůj šampon."

"To si děláš..." zašeptal Yoongi tak tiše, že ani Jiminův výtečný sluch nemohl tiché zaklení zachytit. "Jo, dal jsem ho do rohu. Zapomněl jsem ho vrátit," řekl černovlásek s paží přehozenou přes tvář.

"Děkuju," uklonil se chlapec ve vší slušnosti, "jen... dávej věci vždycky na to samé místo, odkud jsi je vzal," s blondýnovým sladkým hlasem to neznělo jako rozkaz, ani pichlavá poznámka. Byla to ta nejněžněji pronesená prosba, jakou kdy Yoongi dostal.

"Jo, cokoliv," zamumlal unavený tmavovlásek a znovu zhasl. Další poděkování z Jiminových úst už neslyšel, jelikož se nechal zcela pohltit spánkem.

*

"Yoongi?" oslovený hlasitě zachrápal a otočil se čelem ke stěně. Ozvalo se tiché zachechtání a definitivní probuzení přišlo s letmým dotykem na Yoongiho odhalené paži. Byl to sotva citelný dotyk, ale i tak je vnímal dost silně na to, aby vystřelil do sedu a hlavou málem narazil do Jiminova čela, který na tváři ucítil jen průvan.

"Co? Kde? Děje se něco?" panikařil Yoongi a shazoval ze sebe deku.

Blondýn se neubránil dalšímu zasmání a přiložil si dlaň k ústům. Kdyby Yoongi nebyl rozespalý, možná by se smál taky.

"Nic se neděje," uklidnil ho blondýn a narovnal se. Díval se do místa, kde odhadoval, že Yoongi sedí, ale ten už byl dávno na nohách a s hlavou ve skříni hledal tričko do práce.

"Kolik je hodin?" Jimin natočil hlavu po jeho hlase a nervózně si třel ruku. Na paži měl ještě otlačené prostěradlo, které na jeho lehce opálené pokožce červeně svítilo i přes mdlé světlo zvenčí.

"Čtvrt na šest,"

"Prosím?" ostrý tón Yoongiho hlasu donutil chlapce se přikrčit.

"Je mi to moc líto, neřekl jsem ti to," přiznal se Jimin, jemuž se hrnula červeň do tváří, "Hakyeon pro mě dnes nemohl přijít a já... se sám nalíčit neumím. Jsem na sebe naštvaný víc než ty."

Černovlásek praštil hlavou o dveře skříně.

"Ah," vydechl, "můžeš si přestat sypat popel na hlavu. Nejsem naštvanej, jen zatraceně unavenej."

*

"A jak to vlastně probíhá?" zeptal se při pohledu na líčidla Yoongi, tváře se nejistě. Jimin seděl na okraji umyvadla, jako předchozí ráno, a houpal nohama. "Nikdy jsem nikoho nelíčil, nerad bych to zkazil," přiznal. Sám kosmetiku používal k vyčištění pleti a zakrytí jejích nedostatků, mezi které by se mohlo počítat akné. Díkybohu byla jeho pleť pupínky napadána jen výjimečně, za což zřejmě mohl děkovat genům.

Ale teď, když se díval na usmívajícího se chlapce, vůbec netušil, jestli bylo potřeba nějaké líčení aplikovat. Jeho pleť byla naprosto hladká a čistá.

"Nic to není," zazubil se Jimin, až se jeho bílé zuby zablyštily ve světle nad ním, "jen trocha make-upu a stíny. Nic víc."

Yoongi místo kloudné odpovědi pouze vydechl vzduch z plic a modlil se, aby takovéhle situace nenastávaly nijak často. Zaprvé, nevyspal by se. Zadruhé, dotýkat se něčí tváře nebyla jeho oblíbená kratochvíle. Na houbičku svítivě růžové barvy nanesl make-up a začal jej nanášet na Jiminovu tvář tak, aby se prsty nedotkl jeho zlatavé pokožky.

"Jsi šikovný."

Yoongi zavrtěl hlavou a svou nejistotu skryl pod zasmání se.

"No, díky? Hádám," nevynechal ani krk. "Hotovo, co teď?" nadhodil a jal se řádně opláchnout houbičku, aby v ní nezbyly žádné nečistoty.

Jimin chvíli plácal dlaní vedle levého stehna, dokud nenahmatal krabičku se stíny a malý štětec a nezačal s nimi mávat Yoongimu před obličejem. Černovlásek se na něj chvíli díval, dokud se nezašklebil a nesebral pomůcky na zvýraznění očí z Jiminových malých, silných prstů.

"Jo, jo, chápu tě," broukl starší z mužů, načež se blondýn zvonivě zasmál a zaklonil hlavu. Yoongi s hrůzou hleděl na paletu, v níž mu přišel jeden odstín stejný jako druhý. Nakonec štětec zlehka otřel do toho, v němž zbývalo nudého zvýrazňovače nejméně.
Když se Jimin nepřestával pohupovat a kývat hlavou v neznámém rytmu hudby, se zapřením sebe sama jej Yoongi uchopil dvěma prsty za bradu, aby ho zarazil. Chlapec zčervenal studem a sklopil oči, nikoli však hlavu, kterou stále Yoongi svíral mezi ukazovákem a palcem. Nebylo to bolestivé sevření, pouze jisté a pevné.

"Promiň, hyung," kuňkl, načež se opět vesele usmál, "jsi vtipný."

Yoongi pobaveně sykl a když už držel špičky štětin dost blízko Jiminova oka, odtáhl se a prohrábl si uhlově černé vlasy.

"Já ti nevím," vydechl a zkusil to znovu.

"Je to snadné, hyung, jenom- Au!" vyjekl Jimin a překryl si oko, do kteréhož Yoongi nechtě šťouchl.

"Do prdele! Šíleně moc se omlouvám, na tohle jsem levej," co jej ovšem šokovalo víc než to, že způsobil chlapci bolest, byl jeho následný smích. Jimin se smál opravdu hlasitě a opravdu velice, převelice dlouho.

"To je v pořádku," mávl nad tím rukou Jimin a snažil se uklidnit vlastní dech. "Zkus to znovu."

*

"Ještě jednou děkuju," usmál se Jimin a pustil se Yoongiho nabízeného rámě, když se oba zastavili u školy, "nebude se to stávat často," přislíbil a zvedl dva prsty v přísaze.

"Nebylo to tak hrozné," přiznal neochotně Yoongi a poškrábal se na zátylku.

"Jimine!" ozvalo se z dálky. Oba chlapci unisono otočili hlavy. Yoongi se díval přímo na hnědovláska, který k nim přicházel. Jimin se díval trochu moc doleva. "Díky, že jsi ho doprovodil. Dnes to bylo vážně výjimečně," zapřísáhl se Hakyeon, svá slova doplnil o děkovný úsměv a převzal si Jimina do své péče.

"Nic se nestalo," pokrčil rameny Yoongi a omluvil se s tím, že musí jít do práce. Zatímco Jimin se sám rozešel s Hakyeonovou asistencí do školy, hnědovlásek se po Yoongim ještě ohlédl.

"A když ti řeknu já, aby sis ty brýle nasadil, to ani omylem, viď?" zachechtal se s pohledem na Jiminových očích, skrytých pod slunečními brýlemi.

"Hyung, mlč!" mávl Jimin rukou a raději, v rámci svých vlastních možností, přidal do kroku.

***

Štve mě, že jsem mohla během prázdnin přidat ještě minimálně jeden díl. To, jak moc na sebe naštvaná jsem, nemůžu ani popsat slovy. Tudíž, moc se omlouvám! ://

Mimochodem, co říkáte na Yoongiho chování? ^^

A vaše aktivita u minulého dílu... Panečku! Naprosto mě to odrovnalo! ^^ Snad vás tenhle díl nijak nezklamal a příští týden se uvidíme u dalšího ^^