22. kapitola - I See You [KONEC]


"Yoongi, polož mě!"

Věděl, jak strašně moc tohle nesnášel, a přesto mu pořád dělal rošťárny podobného rázu.

"Nelíbí se ti to?" černovlásek držel Jimina v náručí, jako by nevážil víc než pírko a přitiskl jej ke zdi vedle ložnice. Srazil s ním rty a užíval si třas chlapcových úst, když mu polibek oplácel. Jimin to miloval. A ačkoli už rozhodně nebyl takový drobeček, jakým byl před osmi měsíci. stále se s radostí nechával nosit v náručí a oddával se Yoongiho dotykům a sladkým polibkům. Byl teď nepopiratelně silnější, než zpočátku, kdy jej černovlásek poprvé uviděl, ale pořád to bylo to plaché, k zulíbání rozkošné stvoření, do kterého se Yoongi, zprvu ne zcela nedobrovolně, zamiloval.

Zadívali si vzájemně do očí a mladší z chlapců se usmál, dotýkaje se Yoongiho tváře, skousl si ret a zasténal, když proti němu Yoongi pohnul pánví. Černovlásek se společně s Jiminem odlepil od stěny a přesunul se s ním do ložnice. Tam jej Yoongi pohodil na matraci a ihned se nad něj naklonil. Nejdřív jej něžně políbil na čelo, poté na kořen nosu, kde mu však překážely obroučky černých brýlí, které měl Jimin nasazené. Yoongi je uchopil do zubů a odhodil vedle, aniž by musel k tomuto úkonu použít ruce.

Avšak v momentě, kdy to nejméně čekal, uvěznil jeho útlé boky mezi nohama Jimin a překulil si staršího muže pod sebe, krade si další a další vášnivé polibky. Prsty nahmatal lem trička a přetáhl ho černovláskovi přes hlavu, aby mohl dlaněmi přejíždět přes bledou kůži na jeho hrudi. Než se však sklonil níže, aby mohl zasypat Yoongiho mokrými polibky a donutit jej hlasitě sténat, pečlivě si jej prohlížel.

"Myslel jsem, že zas tak dobře nevidíš. Copak tam zkoumáš?" ozval se nedočkavým tónem černovlásek a uchopil Jiminovy boky. Ten se zasmál a Yoongiho ruce uchopil, aby mu je mohl uvěznit nad hlavou.

"Tebe vidím ostřeji, než by bylo zdrávo," špitl, spojiv v následující vteřině jejich ústa. Neváhal polibek prohloubit a pořádně Yoongiho provokovat. "Miluju tě, hyung." zamumlal blondýn do polibku.

"Já tebe taky, Jimine,"

*

Světlo. Bylo všude. A možná ho bylo až příliš. Když uslyšel Yoongiho hlas, byl odhodlaný otevřít oči i přesto, jak moc ho bolely. Nikdy by si nepomyslel, že vidět může být tak bolestivé. Neviděl nic, tedy alespoň to tak vnímal. Místo černé tmy viděl bílou oslepující záři.

"Tvoje oči jsou velice citlivé, dej jim chvíli čas. Koneckonců, je to pár let, co naposledy vnímaly okolní vjemy," Jeonghan vytáhl z kapsy drobnou baterku a zasvítil s ní chlapci do obou očí. "Zornice začínají reagovat," oznámil věcným tónem, který doktoři běžně používají. Jakmile to dořekl, uviděl Jimin první barvy po dvanácti letech tmy. Nejdřív to byly jen šmouhy a nejasné, rozmazané obrysy čísi hlavy, která nebyla od jeho tváře vzdálená víc než pár centimetrů. Když se rozhlédl, zaregistroval nepřirozeně dlouhou a hubenou postavu v tmavém oblečení. Kdo to byl? Znovu se zadíval na nejbližší objekt, které se u něj nacházel, Jeonghan, který se na něj usmíval. Blondýn zkusmo zamrkal, jednak potřeboval zahnat slzy, které se mu vyplavily do očí kvůli podráždění, zadruhé, aby lépe zaostřil.

"Rád tě vidím, Jimine," pousmál se Jeonghan. Jimin své vytřeštil velké, tmavohnědé oči. Tohle že byl jeho doktor? Vždyť byl ještě tak mladý! Jistě, věděl, že byl Jeonghan mladý muž, podle jeho jemného hlasu, ale nikdy by netušil, že mu nebude přes třicet. Navíc měl dlouhé vlasy, svázané do nízko posazeného ohonu.

"J-já tebe taky," pokýval zaraženě hlavou chlapec a velice opatrně si zpod očí setřel slané kapičky. Doktor hmátl po brýlích na stolku vedle postele a předal je Jiminovi.

"Ty jsou tvoje. Budeš je potřebovat. Tvůj zrak se bude ještě pár týdnů zlepšovat, ale abys viděl opravdu dobře, budeš muset nosit brýle."

Jimin mlčky přitakal, brýle si převzal a nasadil je na nos. Na menší váhu navíc nebyl léta zvyklý, ale nevnímal to jako překážku.

"Nechám vás dva o samotě."

Blondýnovo srdce se divoce rozbušilo, když doktor odešel. Pak zvedl hlavu a zadíval se na osobu před sebou. Mladý muž stál nedaleko dveří se sklopenou hlavou a s rukama spojenýma za zády. Nohy měl překřížené a už na první pohled se styděl.

"Yoongi?" oslovil černovláska Jimin tím nejněžnějším tónem, jakého byl v momentálním rozpoložení schopen a počkal, dokud se na něj nepodívá. Když to udělal, neubránil se Yoongi váhavému úsměvu. "Proč... ah, proč jsi mi lhal?"

Černovláskův úsměv zmizel a on cítil, jak se mu zastavilo srdce.

"L-lhal?" O čem to mluví, panikařil v duchu a neodvážil se pohnout ani brvou.

"O své výšce. Na tu vázu na orchidej jsi rozhodně dosáhnout nemohl!"

Černovlásek myslel, že se svalí a dostane srdeční infarkt. Vážně mu právě Jimin vyčetl jeho výšku?

"Kruci, zatraceně. Tohle mi nemůžeš dělat, maličký," zaklel ublíženě, hlasitě popotáhl a rukávem si setřel slzy, které mu padaly z očí. Poté překonal vzdálenost mezi nimi a Jimina neváhal ihned, jakmile mu byl na dosah, políbit. Když jim došel dech, dostal Jimin konečně šanci si jej detailně prohlédnout. Sice pořád cítil pálení, ale to mu nebránilo, aby Yoongiho prozkoumal. Když bloudil po jeho tváři, Yoongi viděl, jak překrásně jeho oči vypadaly, když se do nich vlilo ještě více života. Byly maličko zarudlé, stále se kmitaly a byly zalité kapičkami slz, ale přesto, kdykoli s ním Jimin spojil pohled, topil se v nich jako ve vlnách nekonečného oceánu. Byly tmavé, hypnotizující, okouzlující a nenávratně uhrančivé.

"Vypadáš-"

"Jinak, než sis představoval?" skousl si tmavovlásek samou nejistotou ret. Jimin zavrtěl hlavou a zářivě se usmál.

"Dokonaleji."

Do dveří vešla dvojice lidí, které si Jimin nemusel prohlížet příliš dlouho, aby je ihned poznal.

"Mami, tati!"

Yoongi rychle ustoupil, aby nepřekážel Jiminovým rodičům a posadil se na židli. Přestože se Jiminovi rodiče svého syna neustále na něco vyptávali a ujišťovali se, že je jejich syn v pořádku, blondýn se neustále pohledem utíkal k černovlasému muži a co chvíli se stydlivě culil, jako kdyby bylo tohle jejich první seznámení. I když... svým způsobem bylo, že?


***

Tohle je oficiálně poslední díl povídky Blinded. Ah, nebudu lhát, s touhle story jsem dost spokojená, opravdu mi přirostla k srdci ^^

Ale abych nemluvila jen o sobě... Chci vám všem, každému čtenáři, který na tuhle povídku buď narazil náhodně, nebo četl i mé předchozí povídky, napsat jedno velké, tlusté a stručné: DĚKUJU VÁM! Děkuju vám za všechna ta přečtení, za každé hlasování a i každičké slovo v komentářích! Je šílené, nakolik se vám povídka líbila a já nebudu ani omylem lhát a přehánět, ale jsem za to vděčná a cením si toho. Nejde popsat slovy, jako moc ^^

Během povídky jste byli aktivní a to bylo vždycky to nakopnutí k tomu, abych se vám pokusila další díly posílat co nejdříve ^^

A taky se vás chci zeptat na celkový, komplexní názor na tuto povídku, [i kdyby mělo jít o jednoslovný názor]. Ráda bych věděla, co mám dál zlepšovat, co se vám líbilo a co ne :))

Zatím se mějte a ještě jednou vám děkuju. Jste ti nejúžasnější čtenáři, jaké si člověk může přát! ^^

Bạn đang đọc truyện trên: AzTruyen.Top