Nemohl tomu uvěřit. Jak si toho mohl nevšimnout hned, jakmile vešel do bytu?

Jimin s sebou cukl, jako kdyby při oné otázce dostal facku. Stáhl nataženou ruku zpět do klína a sklopil hlavu. Seděl nehybně, jako socha, jeho tvář nabrala popelavý odstín.

"Hodně lidí si toho nevšimne," začal opatrně Jimin jemným hlasem, který skoro přecházel do šepotu, "alespoň ne hned," dodal a hlavu znovu zvedl. Podíval se směrem, odkud si myslel, že na něj Yoongi mluvil a pokusil se nasměrovat nevidomé oči do správného místa. Černovláskovi ztuhla krev v žilách. Znovu díval za něj, do prázdna.

"Nevšimnou?" polkl Yoongi a ze všech sil se snažil na křehkého chlapce před sebou necivět. Mladík stydlivě zavrtěl hlavou, až se mu ofina dostala do půvabné tváře.

"Moje oči vypadají normálně, nešilhám. Alespoň tak mi to řekl můj doktor a taky Hakyeon."

Yoongiho nezajímalo, kdo byl Hakyeon a ani se na to nehodlal ptát. Pravda ovšem byla, že Jimin skutečně vypadal jako zdravý člověk. Alespoň do doby, než udělal něco, co ho zkrátka prozradilo.

"Proč jsi vůbec chtěl spolubydlícího?" vypálil Yoongi první otázku, kterou v sobě už několik minut dusil a teprve teď se vydrala na povrch.

Blondýn si začal hrát s prsty a prázdné oči zabodl do zdi nad televizí. "Kromě Hakyeona nikoho jiného nemám. Lidé můžou být vychovaní sebelépe, ale setkání s někým... no, nevidomým," zamumlal, "je vyvede z míry a oni se chovají, jako kdybych byl malé dítě, které potřebuje vodit za ručičku. Nebo se raději otočí a odejdou," odpověděl s pokrčením ramen a nadzvedl se, aby mohl nohu, na které doteď seděl, natáhnout před sebe. "Je hezké tu nebýt celé dny sám. Hakyeon má totiž dost vlastních starostí a nemůže se mnou být dvacet čtyři hodin denně."

"A ten inzerát? Ten jsi napsal ty?"

To asi těžko, odpověděl si sám v duchu Yoongi a ušklíbl se.

"Na počítači psát umím," usmál se blondýn, "ale Hakyeon to tentokrát udělal za mě, abych nenapsal nějakou hrubku."

"Aha," kývl černovlásek.

"Jestli budeš chtít odejít, pochopím to," kuňkl chlapec sklesle. Yoongi se rozhlédl kolem sebe. Tenhle byt vypadal líp, než jeho rodný dům. Navíc, Jimin byl mírumilovný člověk a nehrozilo, že by se s ním kdy musel hádat kvůli prkotinám. Skousl si ret a chvíli zvažoval všechna pro a proti. Jimin byl první člověk s vážným handicapem, kterého Yoongi potkal. Pak se zamyslel.

"Co vlastně vidíš?"

Blondýn si začal nervózně třít paži a rozhodoval se, jestli odpovědět, nebo ne. A jestli ano, jak to podat tak, aby se Yoongi nezhnusil?

"Vnímám jenom světlo. Silný zdroj světla. Rozpoznám, kdy je den, kdy noc a občas poznám, když je venku zataženo. Ale teď... teď vidím jen šedivý flek, který občas problikne. Jinak nic,"

Šedivý?, prolétlo černovláskovi hlavou vzápětí.

"Učil ses barvy?" optal se překvapeně Yoongi a podezřívavě přivřel oči do tenkých škvírek a rty semkl v úzkou linku. Blondýn vstal. Drobnou rukou přejel přes opěradlo gauče a postavil se vedle něj.

"Nejsem slepý od narození," řekl poněkud nesmlouvavým tónem, avšak stále trpělivě. Jistě, čekal, že tohle přijde. Otázky, na které bude muset odpovídat, nehledě na to, jak moc se toho bál a jak nepohodlně se při takových dotazech cítil. Yoongi se ho vyptával na soukromé věci, o kterých nerad mluvil.

"Uhm-um," broukl jen Yoongi a natáhl se pro ovladač, aby trochu ztlumil zvuk, "a jak dlouho-"

"Prosím," usmál se chlapec, s pohledem zabodnutým kamsi do neznáma. Yoongi se cítil trapně, že se vůbec na něco takového zeptal. Vždyť Jimina poznal dnes odpoledne. Bylo logické, že se o něm nemohl dovědět všechny podrobnosti jeho života hned první den.

"Jo, promiň, to byla fakt blbá otázka."

"To je v pořádku," zasmál se světlovlásek a sklopil hlavu, aby skryl úsměv na tváři. "Zůstaneš?"

Chvíli ticha Yoongi prolomil až po několika dlouhých vteřinách:

"Jo, hádám, že není důvod odcházet."

Jiminova tvář se rozzářila i ve tmě, ve kteréž bylo jediné světlo zapnutá televize, kde hráli nějaké drama, o které neměl ani jeden z hochů zájem.

*

Černovlásek se probudil kvůli tlumenému hučení, zřejmě vycházejícímu z koupelny. Zpod škvíry pod dveřmi navíc do tmavého pokoje pronikal slabý, nažloutlý pruh světla. S přimhouřenýma očima se natáhl na stůl, kde nahmatal svůj telefon a rozsvítil display, aby zkontroloval čas.

"Ah, bože," zamumlal otráveně a protřel si oči. Digitální hodiny ohlašovaly čas 5:21, což znamenalo, že za pouhých devět minut už musel být tak jako tak vzhůru. Budík tedy rovnou vypnul, aby nezačal zvonit, posadil se a promnul si tvář. Vsadil se, že byl nafouklý a vypadal jako balon. Vrávoravě došel k oknu, otevřel ho a na jeho kůži okamžitě ovanul studený vzduch. Zatřásl se zimou a vyšel z pokoje. V kuchyni se svítilo, ale hluk nahradila tichá konverzace, proložena chechtáním a mumláním.

"Nevrť sebou, nebo ti to líčení rozmažu."

Ten hlas Yoongimu nic neříkal. Byl o poznání hlubší, a v porovnání s Jiminovým zněl skoro strašidelně.

Po otevření očí se mu naskytl pohled na dva muže. Jimin seděl na okraji mramorové linky, která byla součástí celého umyvadla. Usmíval se a houpal nohama. Před ním stál vysoký muž. Byl k Yoongimu otočený zády, tudíž na něj vůbec neviděl. Mohl si pouze všimnout tmavých vlasů a tmavé pokožky na jeho pažích, které odhalovaly krátké rukávy školní uniformy s potiskem, umístěným právě na nich. Ta barva mu evokovala barvu žaludů, ani netušil proč. Ten odstín byl zkrátka perfektním příkladem.

"Ehm, neruším?" odkašlal si černovlásek a povytáhl tmavé obočí do tázavého oblouku. Oba chlapci se otočili směrem k němu. Jimin mířil pohledem na jeho nohy a na tváři si zachovával stále stejný nakažlivý úsměv.

"Zdravím," usmál se neznámý mladík s přátelskýma hnědýma očima a prohrábl si vlasy, "ještě se neznáme, jsem Hakyeon," tmavovlásek se uklonil a přidal i úsměv. "Jsem Jiminův spolužák."

"Yoongi, spolubydlící," oplatil starší. Jeho hlas zněl ochraptěle a mrzutě. Vpravdě, netvářil se jinak.

"Promiň, jestli jsme tě probudili," omlouval se okamžitě Jimin a opatrně sklouzl na pevnou zem. Ze žebřin bílého topení, které se nacházelo u zdi vedle umyvadla, stáhnul svoji uniformu, pověšenou na ramínku a oblékl si ji. Pak se vrátil na původní místo a ze země po chvíli hledání zvedl školní batoh a přehodil si ho přes jedno rameno.

"Tady máš brýle," Hakyeon se natáhl po Jiminových drobných rukách a vtiskl mu do nich sluneční brýle, které měly dokonale skrýt jeho oči. Blondýn ovšem zavrtěl hlavou a kamarádovu ruku zlehka odstrčil.

"Víš, že je nerad nosím," zakňučel Jimin.

Hnědovlásek zavrtěl hlavou.

"Jak chceš," povzdychl si, "ale vezmu je s sebou, kdyby sis to rozmyslel," dodal chlapec a vložil brýle do pouzdra, a pak do tašky.

Yoongi si Jimina prohlédl od hlavy k patě. Moc toho ovšem nestihl, jelikož oba právě odcházeli. Krom silné vůně květin, stejné, jako cítil včera, a jeho nejisté chůze, si ničeho nevšiml.

"Klíče jsem ti dal na stůl v kuchyni," řekl Hakyeon směrem k Yoongimu a pomáhal Jiminovi zavázat tkaničky od bot, i když ten celou dobu mumlal něco ve smyslu, že tohle by zvládl sám. Pak odešli. Černovlásek odešel do kuchyně, kde si udělal ranní kávu a při té příležitosti vyhlédl z okna. Tam ještě na několik vteřin zahlédl dva chlapce, jeden zavěšený do druhého a držící u toho bílou slepeckou hůl. Otřásl se. Chudák, pomyslel si a rozhodl se pořádně nachystat na první den do práce.

*

Prosklené dveře vpustily Yoongiho dovnitř a on se tím octl v obrovské hale. Na zemi byly velké, naleštěné dlaždice, které připomínaly písek, díky drobné textuře, kterou byly ozdobeny. Vše vonělo novotou, což bylo poměrně zvláštní. Celkově tu vše také vypadalo velice moderně, téměř utopicky. Čistota, nablýskanost, dokonalost. Dokonce i dívka sedící na recepci byla oblečena ve slušivém kostýmku a vlasy měla vyčesané do vysokého ohonu, splývajícího na její záda. Když pak k Yoongimu zvedla pohled, musel uznat, že byla hezká.

"Dobrý den," její růžovoučké rty a roztáhly do úsměvu a odhalily řádku dokonale bílých zubů, "co pro vás můžu udělat?"

Yoongi se usmál taktéž.

"Jsem Min Yoongi, nový zaměstnanec. Potřebuji se zaregistrovat," promluvil slušně, ale z dívky nemohl spustit oči.

"Ano, tady to vidím," přitakala sladkým hlasem a znovu zvedla zrak, "dvanácté patro, už o vás vědí."

Yoongi poděkoval a když nastupoval o výtahu, ještě se po dívce ohlédl, než jej stroj vyvezl do požadovaného patra.

Chvíli bezcílně bloudil, a když už si začínal zoufat, že se raději někoho zeptá, uviděl vycházet z jedněch dveří vysokou, hubenou postavu. Zamžoural a překvapeně vykulil oči, když zaregistroval známou tvář.

"Joone?"

Dlouhán se k němu otočil a otevřel ústa v údivu. Dlouhými kroky se rychle dostal k Yoongimu a poplácal ho po rameni.

"Sakra, Yoongi!" Namjoon se usmíval od ucha k uchu. "Co ty tady? Neviděl jsem tě od střední."

"Mám tady práci," odpověděl nadšeně Yoongi a nechal se zavést do místnosti plné počítačů. Několik pracovníků sedělo a hledělo do obrazovek, nebo něco říkali do mikrofonů, které měli i se sluchátky na hlavách.

"V tom případě vítej mezi náma!" zasmál se Namjoon. "Hele, je to jednoduchý. Budeš přes hovory pomáhat lidem, aby si třeba sami zvládli nahodit net, nebo rozjet počítač. O nic jiného nejde."

"To je všechno?"

Hnědovlásek pokrčil rameny a kývl hlavou.

"Jo, v podstatě. Občas dáš do kupy i něco tady ve firmě. Výjezdy děláme na tomhle oddělení spíš výjimečně, když je to neodkladné a nemají nikoho jiného volného. Později se ti budou věci nabalovat, ale na to je ještě pár týdnů, potažmo měsíců, ještě čas."

"To zní jako pohoda,"

"Je to pohoda. Chceš začít rovnou?"

Černovlásek povytáhl obočí a po chvíli rozmýšlení přitakal:

"Není problém."

*

Jimin seděl ve třídě a vnímal učitelův výklad. Díky speciálně upravené klávesnici stíhal zápis a cítil se uvolněně. Spolužáci ve škole ho brali jako součást kolektivu, ale vždycky se našel někdo, kdo se ho štítil. O takové lidi se nezajímal.

"Nuda, co?" zašeptal Hakyeon a naklonil se přes uličku k Jiminovi, který se tichounce zachechtal a pokračoval v práci.

"Mně dějiny nevadí, líbí se mi, že je v nich řád. Nic se v nich nemění, protože už se ty věci prostě staly."

Hakyeon zmučeně zaúpěl a podepřel si hlavu.

"Měl bys na filozofickou fakultu. Ty tvoje řeči jsou rok od roku horší," postěžoval si, poklepávaje propiskou o desku lavice.

"Máte nám k tomu co říct?" ozval se učitel přísně a přes silné dioptrické brýle blýskl po Hakyeonovi pohledem. Student se okamžitě napřímil, zavrtěl hlavou a znovu se svezl na židli, až mu vykukoval jen trup a hlava.

"Hrdino," zamumlal Jimin, dusíce v sobě smích, jehož salva se spustila ve stejném okamžiku jako zvonek, oznamující konec hodiny dějepisu.

*

"Tak povídej," vyzvídal hnědovlásek, zatímco Jimina vedl po parku a posadil se s ním na lavičku. Škola byla k uzoufání nudná a táhla se jako čínské nudle. Donekonečna.

"O čem?"

Hakyeon se divil, že mladšího hocha nebolely tváře, když se stále tak vytrvale usmíval. Snad nikdy ho neviděl se mračit, nebo aby zvyšoval kvůli něčemu hlas.

"No o tom klukovi, vypadá mile. Hm?"

Jimin skryl tvář do drobných ruček a zahihňal se. Když se je Hakyeon pokoušel odstranit, Jimin se rozesmál naplno a tmavá očka mu téměř mizela za naducanými tvářemi.
"Kdy už se přestaneš snažit mi někoho dohazovat?" zeptal se světlovlásek a nechal se štípnout do líčka. "A nemluv o Yoongim tak sarkasticky. Prostě jsi ho probudil."

"Snažím se ti někoho dohodit, protože jsi ještě neměl jediného přítele. Nebo měl?" Hakyeon přivřel oči a koutky rtů mu cukaly vzhůru.

"Jistěže ne!" bránil se Jimin, ale osudným se mu staly červené tváře a nervózní úsměv.

Hakyeon se vítězně zasmál:

"Ha! Červenáš se! Jaký byl, když tě uviděl?"

"Ah," povzdychl si blondýn. Další salvu otázek nebyl schopný zvládnout. Stačil mu včerejší výslech od Yoongiho. "Myslel si, že jsem normální."

"Jimine, ty jsi normální," ujistil jej Hakyeon a přiložil mu dlaň na rameno. Blondýn zavrtěl hlavou a nahmatal hůl. "Jéžda, co ti řekl?"

"Spíš jsem mu musel odpovídat. Trochu se toho lekl."

Hnědovlásek vstal a nechal mladšího chlapce, aby se do něj zavěsil. Jimin mu položil ruku do ohbí lokte a díval se před sebe.
"Jednadvacet a pořád panic."

"Hakyeone!" chlapcův hlas zněl pobaveně i pohoršeně zároveň a poslepu plácl kamaráda přes rameno.

"No co?" hnědovlásek pokrčil rameny, jako by toto byla naprosto běžná část každého hovoru. Jimin zvedl hlavu o něco výš a nechal sluneční paprsky, probojovávající se skrz listy vzrostlých stromů v parku, aby ohřály jeho bledou pokožku. Vnímal šustění listů ve větru, vůni té trochy přírody kolem nich, ale neuniklo mu několik konverzací ostatních lidí v parku, štěkot psů a troubení aut. Sice neviděl nic, než podivnou barvu před očima, která mu prozrazovala, že nebe je zřejmě bez mráčků, ale díky ostatním smyslům si dobře dovedl představit, jak všechno kolem vypadá.

"Chceš ty sluneční brýle?"

Jimin broukl v nesouhlas.

"Ne? Fajn, tak si je nasadím já." Hakyeon napodobil pisklavý dívčí hlas a s nasazením brýlí našpulil pusu. Blondýn se smál, ale po chvíli zmlkl.

"Nevadí mi, že jsem slepý," pronesl smířlivým tónem, "jenom mě mrzí, že všechny barvy, které jsem kdysi viděl tak jasně, během let vybledly a skoro si je nepamatuju."

Hakyeon se usmál. Věděl, že Jimin je skromný člověk, ale i jeho mrzelo, že si nemůže užívat všechny ty drobnosti každým svým smyslem.

"Ještě je pořád dost času na to, dát to do pořádku."

***

Nejsem s tímhle dílem příliš spokojená, avšak berme to jako takový seznamovací díl, kdy se nám k hlavním postavám přidaly i nějaké vedlejší, z nichž některé v příběhu ještě sehrají důležitější roli ^^

Děkuji vám všem za ohlasy u minulého dílu a snad vás tenhle nezklamal ^^