Ráno vstanu v 5:00. Zase budík otravuje, abych šel otročit do práce. Prej že se odmaká 8 hodin a pak domů? Leda kulový. Dělám devítky + přesčasy, takže krásný dvanáctky + dvě hodiny denně dojíždění. Doma se akorát zmůžu na udělání si jídla na další den, sprchu a jít znovu spát. Každý pracovní den je stejný. Večer už bez energie, bez schopnosti cokoliv jiného dělat. Prostě tělo bez života, zombie.

Šéf co ze začátku byl „ kámoš " je najednou pizda, nutí tě otročit v jeho podniku a dělá si z tebe svého pracovního mazla.
Všechny sny mladého kluka se najednou hroutí. Reálný život mu dává kopačky do obličeje. Ty nádherný růžový brýle, že pracovat bude lepší jak studovat, že peníze vyřeší mnohem víc problémů a bude líp. Znovu úzkosti. Znovu večerní depky. Znovu na začátku. Znovu to zoufalství. Nebudeš nic. Maximálně budeš ještě 50 let makat a pak chcípneš. Co to je za život?
Není čas na koníčky. Není čas na psaní. Zase se vrací alkohol. Jako kdyby to byl znovu restart. Jako kdyby ty lepší časy byly jenom iluze. Jako kdyby už ani nevěděl, co vydává z úst, nebo ze svých rukou, když píše. Jako kdyby se z něj stával ten dospěláckej cynik, které nikdy nedokázal pochopit. Až do teď, než zažil ten systém. Ten nesmyslný režim, nesmyslnou práci pro korporace, který tě ohodnotí minimální mzdou, zatímco z tvojí energie a štěstí vytěží miliony. Jako kdyby se z tvé osobnosti stalo jenom pouhé číslo, zaměstnanecké číslo, tak jako u každého stroje. Jako kdyby v dnešní pokročilé době jsi byl už něco méně, než robot.
Jako, když se opravdu zamýšlíš, nad smyslem svého života. A i když jsi furt stále mladý, tak přemýšlíš, jaké to bylo, když jsi byl ještě mladší. Zpátky do dob, kdy na ničem nezáleželo, kdy ses mohl smát, aniž bys věděl proč, když jsi přežíval s pohodou v srdci, když jsi možná.. Opravdu žil.