Schyluje se k dešti. Blankytné nebe se pomalu ale jistě oddaluje od nás všech. Měli bychom přivítat naše šedé oblaky, které s sebou přinášejí dar. Slunečné paprsky se již nepropouštějí skrze ně, a já moc dobře vím, co nastane.
Rychle pozavírám všechna okna ve svém domě a s jakýmsi štěstím ve svých očích vybíhám ven. Myšlenky se alespoň na tuto chvíli straní, hlava je klidná. Srdce zaznamenává pomalý tep, jen abych si mohl vychutnat tento okamžik. Sleduji nebe do doby, než na mou pokožku se začnou snášet první stříbřité slzy. Tajím svůj dech a zavírám oči. Chci vnímat jen tento pocit, v tomto letním počasí.
Rád bych vyřknul všechna svá přání a nesplněné sny. Jen o toto všechno se postará déšť. Smyje ze mě všechna má trápení a problémy. Snaží se zamaskovat všechny jizvy, které na mém těle i srdci vznikly. Za odměnu se oddávám veškerému větru, který proudí okolo mě.
Rád bych se ho dotýkal, avšak chci stát nehnutě. Přijímám každou kapku vody, jelikož vím, že to znamená něco mnohem víc. Není to jen něco, po čem zvlhnou mé vlasy a oděv. Není to jen něco, po čem mohu býti nachlazený. A už vůbec to není něco, co bych já pokládal za pohromu. Každý kousek tohoto počasí má cosi do sebe. Jako kdyby každý ten diamantový třpytek byl duší již padlých. Nebo to jsou snad přímo slzy těch, kteří nás chrání?
Hluboký nádech a zas výdech. Tohoto čerstvého vzduchu se snad nikdy nenabažím. Ta vůně, ten osobitý odér přírody. Opravdu, takový prožitek dokáže pochopit jedině Pluviofil.

- Když oči mé pláčou, tak jedině déšť dokáže slzy smazat.