Nedokážu přemýšlet rozumem, avšak očima. Vím, že vy mě nevidíte tlustou ale já ano! Mrzí mě, že to nedokážete pochopit. Není to v těle, není to ani v zrcadle, je to prostě v mojí hlavě. Mozek, ten zařídil příkaz, že jídlo má do mého těla vstup zakázán. Kecama, že mám prostě žrát? To si děláte prdel, kdyby to asi bylo tak jednoduchý, tak to dělám, ne? Všude samej odborník, že vypadám hrozně.. Vychrtlá až na kost. Víte co? Zkuste chvíli nečumět na mé tělo, pronikněte do mé hlavy, do mého myšlení!

Nedokážu přísun živin polknout. Prostě to nejde, a tím, že mě budete nutit, to nijak neovlivníte. Pochopte, nejde to ani po dobrým a ani po zlým. Nevybrala jsem si to sama. Nevymyslela jsem si to z ničeho nic. Slečna anorexie, chtěla býti mou kamarádkou. Nejlepší kamarádkou. Jedinou kamarádkou. Ničí mě, avšak my dvě si jediné rozumíme. Mrzí mě to ale nejde to jinak.

Chápu obavy mých rodičů, i jejich hněv. Avšak jejich odvoz do nemocnice vždy beru jako podraz. Cítím se dobře, i když nejsem fit. Stále odběry krve a po té několik dní, týdnů.. Na infúzi. Umělá potrava, hrozný ale jedině tak, se do mě dostane.

Chtěla jsem býti dokonalá, a jediný cíl byl ten, že budu krásně hubená. Ale co je vůbec správná definice být hubená? Když mé oči to nevidí a oči ostatních, tvrdí, že ano. Ale zase oči ostatních za to mohou. Na začátku toho všeho, oni odsoudili mou postavu, že jsem tlustá!
Pak už jsem to viděla i já. Den co den si to vyčítala. Nikdy bych však nepočítala, s potížemi okolo. Mělo to jít tak lehce, prostě jen vymazat jídlo z mého života. Sem tam si nějaký ten trošek něčeho dát ale tím skončit. Nechtěla jsem dát do sázky svůj život. Právě ten, jsem chtěla mít šťastnější a spokojenější. 

Heh, ale proč tu brečet, že? Jak říkají ostatní, jsem jen hloupá holka. Co dělá v pubertě schválně blbosti, aby si mě ostatní všímali. Jo, tak to jste přesně.. netrefili. Podpora. To by se mi hodilo. Ne v tom, abych nejedla ale v tom, že to dokážu. Že dokážu nad tím zvítězit. Ale díky veškerému opovrhování, s anorexií, kamarádkou, zůstanu.