Začal jsem pít kvůli bolesti. Ne kvůli fyzickým ranám, ale spíše kvůli těm, které utrpělo srdce a má hlava. Potřebuji využívat moc alkoholu, nechť může ovládnout můj mozek. Centrum všech těch nálad, neustálého přemýšlením nad minulostí, která mě tak moc trápí.

Potřebuji už být klidný a sám si nejsem jist, zda opíjení každým dnem do němoty, něco vyřeším. Stále si opakuji ta uspokojující slova. „ Dělám to pro svoje dobro. Musím ty věci v sobě zabít." Naivní uklidňování ale pomáhá mi. Stačí už jen chvilka, cítím to. Už jen několik lahví tvrdého a bude dokončeno to, co jsem začal. Konečně pociťuji, že mé vzpomínky upadají. Ztrácí se v hloubi mé mysli, daleko, až kamsi do mé černé duše. Bylo již na čase, už mi nikdo nevěřil, že tohle řešení je vůbec možné. 

Alkohol mi postupně ničí celé tělo. Mé cenné orgány pomalu odumírají, tak jako mozkové buňky. Namísto denní rutiny, bych to spíše nazval trochu jinak. Závislost. To je to slovo, za které se nestydím. Ať už se chovám zbrkle, zmateně, agresivně.. Jsem to já, takový, jaký chci být. Nikdo, opakuji nikdo, mi bránit nebude v tom, co dělám. Jednou jsem se pro to rozhodl a vytrvám.
Ať už s večerním pláčem, kdy jsem v opilém stavu deprese zdvojnásobil. Nebo při ranním z mrtvých vstání. Někdy v zrcadle překvapím sám sebe. Má pleť se mění, avšak do toho nezasahuje stáří a celkově čas. Takto mě tvoří sám můj král. Opiát, jenž mě naplňuje svou láskou. Musím se hlasitě zasmát, moc dobře vím, čemu jsem propadl. Ale nechci zoufat. Chtěl bych mu nadále sloužit. Ať už se mé názory mění podle dne v týdnu, já jsem takový rád. Co s tím kdo zmůže?
Brzy budeme u konce. Ano. Já vím. 

Trvalo tak dlouho pochopit, že utápění smutku v alkoholu, není řešení. Jelikož ten hajzl umí plavat.