Je zaznamenáno mnoho proseb maminek o pomoc. Jejich děti si prý povídají s duchy, hrají si s nimi a jsou to jeden čas jejich jediní kamarádi. Co děti dokáží vidět a my ne?

Tvrdí, že to poznáme brzy,
nevěříme jí, tak roní slzy.
Stále jen tvrdí, že se bojí,
podle nás má poruchu svojí,
ale navždy bude dcerou mojí.
Už dlouho si s ní nevím rady,
stále říká, že duchy máme tady.
Každý má své osobité vady,
ale proč ona má vidiny?
Vidí již zesnulé rodiny,
které kdysi zde žily.
Je si schopná přeříznout žíly,
aby jsme jí věřili.
Ale s duchy jsme si síly měřily,
již mnohokrát.
Bohužel nikdy jsme nic nenašli,
takže si máme hodit mašli,
jak nám tvrdí naše dítě.

Každou nocí ve třetí hodinu,
přiběhne, že měla vidinu,
a musí spát u nás.
Prý si na ní chystají provaz,
že jí ublíží.
Dostává nás to do potíží,
protože též nemůžeme spát.
Manžel musí vždy vstát,
a podívat se do pokoje,
kde prý to zlo je.
Samozřejmě nikde nic.

Přes den si v klidu hraje,
potichu, jako když led taje.
S někým si tam povídá,
a svačinku s nim pojídá.
Nikdy ji nedojí celou,
protože jinak se jí smějou.
Kousek jídla je pro ně.

Manžel nainstaloval kameru,
v jednoduchém záměru,
aby zjistil, co je na tom pravdy.
Toto spečetilo náš osud navždy.
Ve dvě hodiny, padesát minut,
ležel v jejím pokoji ovinut,
páskou z té kamery, mrtev.
A co víc?
Její ubohé tělíčko,
bylo chvíli jen maličko,
ve vzduchu.
Takže kvůli duchu,
levitovalo.

Ja jsem to trošku přibarvil, abych nabudil mráz po zádech. Jde o myšlenku, zda děti mají nějakou svou zvláštní poruchu, nebo jen velkou fantazii a nebo vidí doopravdy to, co my ne.