- Tato kapitola patří všem mladým sebevrahům. 

!!! Opravdu nechci vyznít jako ten, který by to nějak podporoval! Jen jsem se nad samotnou myšlenkou zamyslel a je mi líto všech těch mladých, kteří měli celý život před sebou. A bohužel smrt viděli jen jako jediné řešení..

Šestnáct let, mladá dívka,

ztracená ve světě,

jako rukojeť bez kladívka.

Snaží se chápat,

život odpovědi nenabízí,

neměla sílu se drápat,

ke šťastnému životu,

když onen svět ji pobízí,

nechť přistoupí blíže.

Skrze antidepresivum,

ona samotná ví že,

smrt je její sedativum.

Na víc se chudák nezmohla,

život si s ní zahrával,

s bolestí dále žít nemohla.

Přehrávaly se jí sny,

připomněla si opět,

ty šťastné a dobré dny.

Odbíjela hodina na oběd,

když duše opouštěla její tělo.

Chlapec, který dosáhl všeho,

si na břímě nemohl zvyknout.

Úzkost, ta nikam nešla bez něho,

nemohl už ani vzlyknout.

Oznamoval obdivovatelům zprávy,

jenž jim nepřinášely klid v srdci.

Jedině určitým množstvím trávy,

se dokázal trochu přiblížit k Slunci.

„ Chci se zabít, nepatřím sem "

slova tyto vypouštěl z úst,

a častokrát se zamýšlel „ Kdo jsem? "

tímto, musel držet půst.

Peníze, nejsou to, co potřebuje,

nyní to už ví, nyní toho lituje.

Glock, jenž nosívá na svou ochranu,

použil svým způsobem na obranu,

před sebou samotným.