Přemýšlel jsem o tom dosti a v těchto dalších kapitolách se trochu zaměříme na vnímání pocitů člověka. Ať už pod vlivem drog, nebo životních situací.

Tento svět je špatně vnímán,
očima bez okouzlení,
proto do svého těla dar přijímám,
nechť jsem jiné stvoření.
Trochu smyslů zbavený,
jsem si dal všemohoucí slib,
že jako člověk po práci znavený,
se vydám na malý trip.
Hleď nyní na mystický svět,
všechny brány jsou otevřeny,
neutíkej, již není cesty zpět,
staňme se zde gentlemany.
Barvy, všude se vlečou,
pro tebe nemožné,
ale zvuky zde proudy tečou.
Procházím se, hudba je viděna,
vzpomeň si na krásu,
ta je již pestře slyšena.
Užívám si svou magickou trasu,
konečně jsem prozřel,
nemáš pojem o rychlém času,
myslím, že se tělesně o mě otřel.
Tělo lehké, dokáže létat!
Upadneš?
Nemusíš sténat.
Nevidomí, patří do ordinace,
jelikož si nechtějí připustit pravdu,
a říkají tomu jen halucinace.
Pestrost mě touží obejmout,
věřte mi,
a zkuste se též odejmout,
od falešné reality.
Světly byly prolity,
mé hořlavé tváře,
které doprovází barevná záře.
Toto není redbull, dokážu levitovat,
přestaňte ukazovat prstem,
nejsem psychopat.
Sundám si jen svůj prsten,
a s mohutnými křídly se vznesu,
kousek oblohy vám přinesu.
Otevřeným oknem kráčím,
padám k zemi,
již se neomráčím,
těmi lžemi.

Nyní se vznáší, bývalý život.