Prosím vás, než napíšete " Skvělé jako vždy ", tak si to prosím přečtěte. Jednou, dvakrát, desetkrát. Je to procítěné víc, než-li si myslíte. Pokud nepochopíte, žádám vás, nechť nepíšete nic. Moc vám všem děkuji.

Duše spálená na popel,

kamenná tvář skrývá,

již podepsaný ortel,

co jiného však zbývá?

Opravdu nepomyslím,

na šťastnou budoucnost,

když očím svislým,

neukážu tichou domácnost.

Myšlenky se z hlavy ztrácí,

avšak to potlačované,

se znovu navrací.

Jsem mrtev, avšak dýchajíc,

slova má nejsou slyšena,

jsem duch, zpět přicházejíc,

ta zlá zpráva, která je ohlášena.

Srdce stvořeno dobou ledovou,

láska již byla rozdána,

oči mé vrány vyklovou,

ač budu k nim otočen zádama.

Dlaň se mění v hrst písku v poušti,

nechtěl jsem přetočit tento film,

proto ponechám prsty na spoušti,

dokud o sobě ještě něco vim.

V posteli se propadám do hlubin,

které se mě snaží rozesmát.

Zde alespoň patřím do skupin,

kteří mě naučily, se nebát.

Proto se noc táhne přes den,

skrze zatemněnou mysl,

není už vidět ven.