Zayn

Kdybych neměl ze srdce kus kamene, choval bych se asi jinak... Jen kvůli té malé holčičce.
K sídlu jsem se bránil, jednal jako zvíře a přitom cítil, jak ona prosí abych přišel. Rouhala se a já doufal, že to po čase utichne.
Když to přišlo, tupě jsem seděl na kamenech u ohniště a díval se do země. Cítil jsem prázdnotu.
Snad ještě větší, než když odešli vlci.

Ať jsem se snažil sebevíc, nemohl jsem v mysli vypátrat ani jednoho. Uzavřeli ji přede mnou, nebo zemřeli... Kdo ví.

Holčičce plynuly roky a pro mě to neznamenalo nic. Nezměnil jsem se, jen možná zesílil, ale to bylo vše.
Hrůzy, které jsem způsoboval, se znásobily a hlídky, které dostaly příkazy, aby stály při cestách kolem lesů chodily na svá místa ve strachu a zděšení. Nikdo z nich netušil, jestli se při rozbřesku vrátí domů...

Pověry, které kolovaly, byly dětinsky hloupé. Tradujíce se, že Ďábel nemůže z lesa, platilo za doby otce. Ale teď?

Procházel jsem po trhách, vcházel do apatiky, do krámů... Mohl jsem cokoliv, kamkoliv... A bral si vše, na co jsem dostal chuť.
Zvěř mi dávno přestala stačit a já se začal krmit na lidech. Někoho jsem zabil, někoho jen uspal a vzal si krev tu a pak tam. Vzpomínky na chvíle, kdy tělo oběti začalo padat, jsem mazal. Probrali se v místě, odkud vyšli a sami pro sebe si šeptali, že se jim na chvíli zatočila hlava...
Tady byli všichni v bezpečí, báli se jen lesa.

Lehké ženy mi křičely do obličeje slastí a na konci hrůzou... Několik z nich jsem roztrhal a vždy si dal dobrý pozor, aby ta, kterou jsem si odváděl do temnějších koutů uliček, nebyla poblíž jiné. Nestál jsem o poznání, tohle mě bavilo.
Vydržel jsem se tak bavit velmi dlouho, na lidský věk. Na ten můj, to byla opravdu jen malá, sotva nepodstatná chvíle.

Hlásek, který jsem slýchával byl zpátky. Jen jiný, dospělejší.

Volala mě, znovu. Bez přestávky... Najednou jsem zatoužil ji spatřit. Vidět ji, jak se změnila... Kdykoliv jsem se mohl na sídlo nepozorovatelně dostat, ale...
Kráčel jsem lesem, listí se o mě otíralo, chovalo se jako domácí zvěř.

Stanul jsem na kraji a pohlédl k sídlu.

Tak to je ta slavnost, o které všichni mluvili... Kočáry se hromadily kolem sídla, v oknech se svítilo, i na tu dálku jsem viděl, jak v největším sále lidé tančí...
Jedinou, zvláštní věcí nad kterou jsem odmítal přemýšlet byl fakt, že hraběnka odmítala opustit sídlo.
Proč tu vlastně zůstávala?

Kolem zápěstí se mi omotal stonek s trny. Se zájmem jsem na něj pohlédl a spatřil kapičky krve.

„Byla tu?" Listí zašumí a mě, najednou, bodne v místě srdce.
Každý den, několik let, několik hodin, se sem snažila dostat a já to lesu nedovolil. Jednal na moje příkazy, ale přesto jsem z několika křovin cítil, jak ony trpí, že ji musí ubližovat.
Zjevně cítily to dobro, které v holčičce bylo od malinka.

„Prosím! Kde jsi? Jsi uvnitř?" Potřásl jsem hlavou a opřel se o strom. Začínala mě z jejího hlásku bolet hlava... A přesto jsem tam stál několik hodin, a už jsem se chtěl otočit a vrátit se zpět, když mou pozornost cosi upoutalo. Začínal se ve mně hromadit vztek. 
Její hlas  v mé hlavě utichl a teď jsem slyšel pláč, křik, nadávky a dívčí hlas, znovu mě volající, prosící o pomoc, o záchranu.
Máchl jsem rukou a les, skoro uvolněně jakoby vydechl a křoviny se roztáhly.

„Stůj! Stůj, ty couro!" Mužský hlas zněl po okolí, v uších jsem slyšel stále naléhavější prosby.
Díval jsem se do tmy a viděl tu malou, sladkou holčičku. Tedy, už to holčička nebyla. Změnila se, byla nádherná a k smrti vyděšená.
Ten, co za ní běžel, ji doháněl. Častoval ji nadávkami a výhružkami o tom, co s ní udělá...

Vyšel jsem z lesa a nechal ji, aby mi doslova vběhla do náruče. Zakřičela leknutím a když zvedla hlavu, semkla víčka.
Přitiskla se ke mně, plakala a znovu v duchu prosila, ať ji ochráním.

Opomenout fakt, že se ke mně tiskla už vlastně dospělá žena, nádherná žena, mou pozornost zaujala její tvář.
Těkal jsem očima po půvabné tváři a věděl, že se neudržím.

„Uhodil jsi ji." Pootevřela ústa, a s naprostou odevzdaností se přitiskla znovu, silněji. Potlačil jsem touhu se smát.
Kdyby tak věděla, koho prosí o záchranu.
„Kdo jste?! Jak jste se sem dostal?!" „Uhodil jsi!" Zavrčím znovu a ji, bezděky pohladím po tváři, kde se začíná vybarvovat modřina.
Ignoruji výsměšný hlásek v hlavě.
Já vraždím, trhám lidská těla na kusy a teď mi vadí, že ji uhodil...
„To, co jsi ji chtěl udělat..." „Sváděla mě!" Zvedl jsem hlavu a pobaveně se usmál.

Byla po něm sháňka. Lidé už v domě začali volat jeho jméno a on se k smrti bál. Moje snaha, uchránit ji pohledu na mě, když vraždím selhala a ve chvíli, kdy kolem nás byl půlkruh vzteklých knížat s jejich poskoky.
Cítil jsem pobavení a z toho, co ji chtěl ublížit cítil i něco, velmi známého a přesto dávného. V jeho myšlenkách se vyobrazovala jiná dívka, neznal jsem ji, nikdy jsem ji neviděl...

Jeho i otce, jsem zabil během chvíle. Chvíli bylo ticho, lidé pak začali utíkat a křičet a zatímco těla ležela v trávě, vykročil jsem k té malé.
Zvláštní... Tak moc jsem se snažil ji vytěsnit z paměti, že jsem ani neznal její jméno.

***********************************
:o) ♥