Kailyn

Dokud jsem byla malá, výchovou povinna dívka, poslouchala jsem co mi kdo řekl na slovo. Byla jsem tak hloupá, že jsem na sebe brala i to špatné, co provedla Irene... Byla jsem hloupá a naivní a teď? Teď jsem byla nemocná, podle matky i sestry.
Byla jsem blázen, když jsem se snažila dostat do lesa, ale nebránily mi. Nepochybně doufaly, že se les jednoho dne rozestoupí a ony se mě zbaví.
Výsměch však přicházel ze všech stran. Nesměla jsem do jejich společnosti a jen díky vstřícnosti bývalé chůvy, která pracovala v kuchyni, jsem mohla alespoň škvírkou nakouknout do sálů, kde se tančilo, pilo, jedlo a veselilo.

Ať už jsem byla sebevíc smutná, to ponuré místo mě něčím nutilo se usmívat. Pokaždé, když jsem vzdala pokusy se dostat dovnitř, sedla jsem těsně ke křoví a opřela se.
V tu chvíli jsem měla pocit, že se trny zatáhly a opírání se o pevné větve a studené listí, bylo velmi pohodlné. Vydržela jsem tam sedět hodiny a hodiny.
Snila jsem, představovala si...

Jak vypadá? Opravdu byl on Ďábel? Měl lidskou podobu? Je teď jiná? Jak se on, za posledních dvanáct let změnil...

Zvláštní představy naivní, hloupé, malé holky...

„Vstávej!" „Irene... Co se děje?" „Zapomněla jsi?! Dnes je ples! Na mou počest!" Ne, nezapomněla... Jen jsem si zakázala myslet na něco tak velkolepého, o co já přijdu.
„Budeš v kuchyni! Matka ti to vzkazuje."

„Kailyn! Dobré ráno." „Dobré ráno." Pozdravila jsem v kuchyni a nejistě se po všech usmála. Odpovědí mi byly křečovité úsměvy a já se posadila na lavici vedle pacholka a pomáhala loupat zeleninu...

Čas kvapil, neměla jsem čas se sama ani najíst... Když bylo konečně vše připravené, hltavě jsem do sebe nasoukala jídlo, to lepší, co mi kuchařka přistrčila.
S vděkem v očích jsem ochutnala poprvé lososa, zjistila, jak chutná čokoládová zmrzlina...

S myšlenkami nad nočním lesem, jsem se odebrala do komnaty. Alespoň to mi hraběnka nechala pro pocit, něčeho víc, než je jen služebná...
Dosedla jsem do postele a mlčky se dívala kolem sebe. Vše tu bylo pořád cizí. Nepatřila jsem sem a nikdy ani nebudu.

„Prosím! Prosím! Vezmi mě pryč." Kříž s Kristem skončil v prádelníku a ačkoliv to bylo rouhání, pocítila jsem podivnou úlevu.

„Oblékni se!" Rozrazily se dveře a dovnitř vešla hraběnka.
 „Matko? Co se děje?" Poznala jsem šaty Irene, už je tolik nenosila a zjevně proto, jsem je nyní podědila.
„Budeš pomáhat obsluhovat! Ta káča pitomá upadla na schodech a nemůže chodit!" Vztekala se nad někým ze služebných a já, asi za dvacet minut stála v průvodu služebných, kteří roznášeli tácy s jídlem.
S omluvami jsem klečela před kuchařem, až tak jsem se dokázala ponížit, když mi naložil největší tác a já jej upustila.
„Náno hloupá!" Prskl vztekle a vrazil mi do rukou koš s ovocem. „To snad nerozsypeš!" Nevnímala jsem, jak mě nazval, bylo mi to jedno.

Zabřednuta do svých myšlenek, jsem položila košík na určené místo a když jsem se otočila, do někoho jsem nechtěně narazila.

************************************************
:o)